Jeden z letních dnů pro mě byl o něco příjemnější, jelikož mi byla oznámena nominace na prosincový turnaj Euro Hockey Tour v Moskvě. Kromě myšlenek na hokejové bitvy čtyř hokejových velmocí ve mně kolovaly myšlenky na hlavní město Ruska, život v něm a místní obyvatele, na které mám určitý pohled. To bychom ovšem utekli od tématu…
Měsíce utíkaly a do turnaje zbývaly pouze týdny, což přineslo různé starosti v podobě zařizování nového pasu, víz a dalších potřebných věcí. Nakonec to stálo za to!
DEN D – Sledujuščaja stancija Majakovskaja!
Náš odlet byl naplánován na středeční dopoledne. Na letiště jsem dorazil jako první, tudíž se naskytla příležitost nákupu v Bille a čekání na Davida Schlegela s Lukášem Majerem z Prostějova. Po seznámení s Lukášem se můj kufr naplnil obrovskou knihou, vážící kolem sedmi kilo. Do Ruska s námi letěly celkem tři, jelikož si je objednal zákazník z Petrohradu a poštovné by vyšlo draho.
Po odbavení a chvilce sledování sympatické slečny jsme prošli kontrolou a vydali se hledat náš vstup do letadla. Volnou chvilku jsme využili k internetu a četbě novin.
Hodinku čekání přerušila výzva k nástupu do letadla mířícího do Vídně a rázem jsme seděli v letadle. Let do Vídně trval zhruba 45 minut, což mě učarovalo, jelikož za tu dobu jsem v polovině cesty mezi Prahou a Českou Lípou, odkud pocházím. Už v Rakousku na nás čekalo první dobrodružství. Mezi naším příletem a odletem do Moskvy byla pouze třicetiminutová díra, což vypadalo velmi zajímavě. Snad nikde jinde na světě jsem neviděl tolik eskalátorů a alkoholu, jako jsem spatřil na vídeňském letišti. Odlet se nám podařilo pohodlně stihnout a ještě jsme přibrali do party posledního člena – Vojtu Pojera ze Znojma.
Něco málo přes dvě hodiny letu nás dělilo od první velké výzvy během působení v eSports. Austrian Airlines se ovšem příliš nevytáhli a jejich úroveň mě osobně celkem překvapila a zklamala. Během letu probíhala vášnivá debata mezi Davidem a Lukášem ohledně malých hokejistů, které Lukáš trénuje.
Domodědovo letiště nás přivítalo v půl sedmé večer místního času, jelikož v Rusku mají o tři hodiny více. Po průchodu kontrolou, kde nám byly přiděleny malé papírky, potvrzující pobyt v Rusku, jsme vzali kufry a vesele odkráčeli k východu. I přes typickou ruskou zimu pálící do obličeje se nám podařilo najít správný autobus do města, který nás zhruba za 40 minut dovezl na jednu z konečných stanic moskevského metra.
Velmi nás potěšilo, že se naše cílová destinace nachází na stejné trati. David zašel koupit jízdenku a my s klukama vstřebávali první dojmy z Moskvy. Hned pod eskalátory na nás číhal první zajímavý úkaz, který můžete vidět snad jen v Rusku. Specifikoval bych to jako prosklenou budku, v níž se nacházela židle, stůl, nějaký monitor a paní, jenž s přísným výrazem hlídala provoz eskalátorů. David nám vzápětí vysvětlil, že se takhle řeší ruská nezaměstnanost.
Náčelník eSports nás začal přesvědčovat o jedinečnosti ruského metra a měl svým způsobem pravdu. Vizáž moskevského metra byla na každé stanici výjimečná, ale mě osobně příliš neučarovala. To se ovšem nedá říci o rychlosti jízdy, kterou dokáže moskevské metro vyvinout. Ženský hlas nám oznámil cílovou stanici naší cesty a nadešel čas najít Slovenský dům, ve kterém jsme měli bydlet. Hledání netrvalo dlouho, ubytovali se a zašli na večeři.
Na té se rozpoutala první velká debata našeho kvarteta. David si zjišťoval různé informace o nás a začal u Vojty, což byla trefa do černého. Poté, co se dozvěděl, že je Vojta ve svých devatenácti letech šťastně zadaný a vidí ve vztahu slibnou budoucnost, začal Vojtu přesvědčovat o nevyzpytatelnosti společného žití s ženou a nástrahami, které láska přináší. Nakonec vše zakončil krátkou debatou s Lukášem a mně se naštěstí zpověď vyhnula.
Po příchodu na pokoj jsme s Vojtou prozkoumali výbavu pokoje a nakonec se nám podařilo zjistit, že v televizi máme několik českých kanálů. Prima LOVE nebo Óčko ovšem příliš zábavných pořadů nenabízejí, tudíž nám musely stačit slovenské sportovní kanály.
DEN PRVNÍ – Centrum a ostrý start…
Čtvrtek byl zahájen hotelovou snídaní, která byla připravena formou švédských stolů. Náš dopolední program zaplnila návštěva centra Moskvy, do kterého jsme došli přibližně po dvaceti minutách chůze. Cestu zpestřila návštěva knihkupectví, kde David koupil ruskou knížku o Euro Hockey Tour a turnaji v Moskvě.
Vzhledem k zimě a malému počtu turistů nebylo centrum města příliš plné. Náměstí se dalo projít bez problémů a já jsem se kochal pohledem na místní život, který naplnil mé očekávání a představy o Rusku. Jeden z cílů byl jasný – GUM.
Obchodní dům na Rudém náměstí mě velmi překvapil svou krásou. Ještě více nás ale zaujaly místní obchody. Značku Bosco vidíte naprosto všude, což způsobuje její rozmanitost. Bosco family, Bosco sport nebo klasické Bosco… Všechny druhy oblečení, ale po vizuální stránce nic oslnivého.
Pauzičku v kavárně jsme uvítali a u kávy se nás David ptal na dosavadní zkušenosti s hokejem v zahraničí. Lukáš vyprávěl o NHL, Vojta o zápasech Znojma v EBEL lize a já o své jediné zkušenosti, nabrané v německých Drážďanech na utkání Sparty proti Eisbärenu Berlín v rámci European Trophy.
Nastal čas oběda a s ním návrat na hotel. Po chvíli jsme usoudili, že vyrazíme na sushi. Už dlouho mě tato oblíbená pochoutka lákala, ale nikdy se mi nenaskytla příležitost jí ochutnat. Byla to pro mě tedy ostrá premiéra, která ovšem nedopadla dobře. Už první kousek sushi mi neudělal dobře a usoudil jsem, že to doopravdy není jídlo pro mě.
Po návratu na hotel jsme ulehli k odpočinku, po kterém na nás čekala hotelová sauna. Ta patřila jenom nám a při sezení v ní jsme probrali různá témata. Začalo se u fotbalu a došlo se až k večerníčkům pro dospělé, což bylo okořeněno úvahou nad životem s pornoherečkou. Samozřejmě se došlo k názoru, že by to nebylo nic pro nás…
Příjemný relax nám dodal síly, které se večer hodily. Od osmi hodin místního času se utkala domácí sborná se Švédskem, zatímco Češi zahajovali turnaj v Helsinkách. S časovou rezervou jsme vyrazili do Megasport arény, od které nás dělily dvě stanice metra a zhruba deset minut chůze…
Už v metru se objevovaly dresy ruského výběru a nakonec nás dovedly až k Chodynce. Před celkem pohlednou halou už stál velký počet domácích fanoušků, kteří se těšili na svůj tým. Došli jsme ke stadionu a vyrazili pro akreditace. Dárková taška jako pozornost od ruského pořadatele nás mile překvapila, ale Davida nejdříve mírně rozhodila, když zjistil, že obsahuje výše zmiňovanou knihu, kterou dopoledne kupoval v moskevském knihkupectví.
Úvodní onlajn měl na starosti Lukáš, pro kterého to byla premiéra. Sledovali jsme srdnatě bojující Tre Kronor, ale ruská mašina prokázala svou sílu a třemi rychlými brankami v polovině zápasu srazila Švédy do kolen. Na mě zbyly ohlasy a po zápase jsem se tedy vydal k mix zóně, kde už čekalo mnoho televizních štábů a novinářů, čekajících na hlavní hvězdy Rusů v čele s Ovečkinem, Kovalčukem nebo Dacjukem. Užíval jsem si pohled na hráče tohoto kalibru a hlavou se mi honily myšlenky na to, koho bych si mohl vzít. Nakonec mi k rozhodnutí dopomohlo fanouškovské nadšení a volba padla na Victora Hedmana. Tiskový mluvčí Švédů byl vstřícný a žádost o ohlasy švédského zadáka přijal.
O necelých pět minut později přiklusal samotný Victor Hedman s kulichem na hlavě. Rozhovor proběhl v klidu a svou “angličtinou” se mi podařilo vytvořit něco, za co jsem byl Davidem pochválen, což mi dodalo zdravé sebevědomí. Nutno říci, že profesionalita švédského hráče mi při rozhovoru velmi pomohla.
Náš první úkol jsme zvládli a vydali se na hotel. Hlad nás ovšem porazil a pátrání po nějaké večerce bylo zahájeno. Nakonec se nám podařilo celkem rychle najít obchod s potravinami, ale mé představy o nějaké bagetě byly okamžitě smeteny ze stolu. Malý obchod nenabízel příliš pestrý sortiment. David vzal poslední tři malé bulky a několik různých sýrů. Během nákupu se opět projevila ruská nezaměstnanost. Velmi mě překvapilo, když jsem od malé místnosti s pečivem a sladkostmi odešel do hlavního prostoru prodejny a za mnou vyběhla paní s tím, že musím jít zaplatit k pečivu.
V tomto případě ve mně byl pocit zmatenosti, ale ochotně jsem si svoje brambůrky zaplatil. Obchod měl ovšem ještě boční pokladnu v oddělení s pitím a třetí v části se salámy a mléčnými výrobky. Vzal jsem si pití a odešel za klukama, kteří vybírali salámy. David zaplatil a zbytek z nás vyprskl smíchy poté, co nám paní oznámila, že pití musíme zaplatit vedle.
Při cestě k pokladně jsme ještě sáhli po pivku a David musel opět sáhnout do své kouzelné kapsy. Konverzace mezi prodavačkou a Davidem zjevně vázla. Když po svých kapsách nemohl najít drobné, tak z nouze pronesl úžasný dotaz: “Što now?”. Odměnou mu byl hlasitý smích našeho tria, ale nutno podotknout, že to David vzal sportovně a sám se tomu zasmál. Nakonec jsme se shodli na tom, že nám tři bulky vážně nestačí a u hotelu jsme naštěstí narazili na větší obchod, kde měli normální chléb.
DEN DRUHÝ – Volný den, moskevské stadiony volají!
Volný páteční den začal návštěvou ruské pošty, což byl pro mě osobně jeden z největších vrcholů ruské mise. Se třemi velkými knihami jsme si to vyšlapovali moskevskými ulicemi, až se nám podařilo najít poštu proto, aby nám bylo oznámeno, že se úředníci chystají na oběd.
Davidova nervozita stoupala a zatímco se snažil společně s jednou Ruskou zjistit způsob, jak balíky odeslat, my si užívali úsměvné pohledy všech přítomných a bavili se svou vlastní nouzí, která z nás všech musela doslova zářit. Dobývání moskevské poštvy nepřineslo výsledek ani po dvaceti minutách tuhého boje, ale nakonec jsme neodcházeli s prázdnou. Vyfasovali jsme tři krabice, do kterých by se měly dát ty odeslané knihy. David zavelel a mířili jsme zpět na hotel s tím, že knihy pošleme v sobotu.
Nevím, co si o nás musela myslet paní na recepci, když po našem návratu viděla knihy v rukou a rozložené krabice k tomu. O chvilku později začala expedice za bohatstvím ruského sportu a rozjela se ve velkém stylu – prvním cílem byly Lužniky.
Na stanici metra Dinamo jsme si prohlédli místní výstavu trofejí a soch z různých sportů. K našemu údivu se nám podařilo najít několik českých vlajek a pravděpodobně sošku Emila Zátopka ze zlatých Her v roce 1952. Po patnácti minutách už se před námi rýsoval fotbalový stadion. Aréna, připomínající kolos na Strahově, nebyla na tomto místě sama. Vedle Lužnik stojí také malý stadion, kde se konají například zápasy Davis Cupu. O několik stovek metrů dál leží stará hala hokejového Dynama.
Zima sílila a my už hledali místo na zahřátí. Nakonec se nám podařilo najít skrytý bufet uvnitř stadionu. Velmi příjemná paní za pultem nám s úsměvem udělala čaj a nabídla něco k snědku, což naše výprava samozřejmě uvítala a u čaje jsme řešili hokej a dění kolem.
Když naše těla nabrala pracovní teplotu, zvedli jsme se a vydali se za dalším cílem – hokejovou halou Spartaku Moskva. Delší cesta metrem nás dovezla k cíli. Stará aréna, podobající se holešovické Tipsport aréně, byla v provozu, jelikož se v ní konala nějaká akce pro sponzory klubu (pozn. více poví David s Lukášem, kteří se dostali až k ledu). Jako správní hokejoví fanoušci jsme se ovšem zajímali o fan-shop, který se nám nakonec podařilo najít.
Zatímco David vykoupil snad všechny DVD, které byly ve výprodeji, my jsme vybírali nějaké menší suvenýry a nakonec mě zaujal dres Spartaku. Dlouho jsem přemýšlel a nakonec si vzal pouze vlaječku. Myšlenka na zajímavý suvenýr z mé hlavy nezmizela a pro dres jsem se nakonec vrátil. Večer byla v plánu večeře v Českém domě.
Pátrání po českém hotelu nám dalo práci, ale skončilo úspěšně. Samozřejmě by to nebylo ono, kdyby nenastal zádrhel. Vzhledem k tomu, že v přízemí večeřel český výběr, tak bylo v horní restauraci plno. David se ovšem nenechal odbýt a nakonec nám vybojoval stůl pro čtyři osoby. Točené pivko a dobré jídlo jsme si užili a zakončili tak povedený den.
DEN TŘETÍ – Vítězství nad poštou, ruská jízda a severské derby
Do soboty se nám vstupovalo s dobrou náladou, protože v nás všech bylo plno očekávání. Důvodem byla další návštěva ruské pošty. Do již složených krabic se nám podařilo narvat knížky a začal složitý proces. Slečna za okénkem, s ochotou české prodavačky v Kauflandu, začala vážit všechny knihy a vyděsila Davida, když začala říkat název nějaké ulice s poštou pro těžké balíky. David se na první pohled orosil a my už plánovali cestu na druhý konec Moskvy.
Nakonec vše dobře dopadlo a balíky se nám podařilo odeslat, což pro nás byla velmi pozitivní vzpruha. Nutno říci, že už vzduchem padaly sázky na to, jestli povezeme knihy zpět do Čech. Mohli jsme si odškrtnout další úkol, který na nás v Rusku čekal a vyhlížet nejbližší utkání, které se už týkalo českého výběru.
Ráno nám David oznámil, že se budou dělat vstupy do rádia, ať se na to připravíme. Nakonec padla volba na Vojtu. Utkání Čechů s domácí sbornou začalo ve dvě hodiny a onlajnu se ujal opět Lukáš, takže na mě čekala první reportáž na Channel One Cupu.
Davidova nervozita stoupala do enormních výšin, což nastartoval první nevydařený telefonát s rádiem, při kterém vypadlo spojení mezi Moskvou a Prahou. Vojta si zatím připravoval rádiový proslov a oba dva společně čekali na další hovor z rádia, který se nakonec nekonal. My s Lukášem jsme byli svědky ruského koncertu, kterému český celek pouze přihlížel.
Opět následovala cesta do press centra a na tiskovou konferenci obou trenérů. Čekání na hráče se dalo zkousnout, jelikož člověk zabil čas pohledem na některé zahraniční novinářky. Pobyt v press centru pro nás bylo o něco veselejší, protože v něm byla slyšet i čeština.
Večer jsme sledovali severské derby, ve kterém zvítězili Švédové a přerušili tak nelichotivou bilanci sedmi porážek v řadě. Z toho jsem měl radost i já, protože právě Tre Kronor se řadí na druhé místo pomyslného žebříčku mé oblíbenosti.
DEN ČTVRTÝ – Zápas turnaje a české zklamání…
U snídaně jsme se Vojtou velmi pobavili, když nám Lukáš vyprávěl svůj noční zážitek s Davidem. Zatímco sepisoval rozhovor s Honejskem, tak se ho David snažil zasvětit do tajů dějepisu a přesně do období od roku 1939 až do listopadu roku 1989. Zhruba pět hodin spánku jsme klukům rozhodně nezáviděli.
Nedělní program zahájil duel stoprocentních Rusů proti Finům. Zápas naplňoval úroveň bojů na mistrovství světa, takže se onlajn psal velmi lehce. Po zajímavé bitvě se Chodynka vylidnila a námi bylo poslední vystoupení Čechů a zároveň poslední zápas Channel One Cupu.
Lukáš potřeboval fotky na svůj rozhovor s Honejskem, což byl bojový úkol pro mě. Vojta mi svěřil foťák znojemské redakce a já si došel pro slušivou fialovou vestu pro fotografy. Během utkání jsem zjistil, že moje akreditace pro fotografy možná nebylo šlápnutí do bahna a dokonce se mi to i zalíbilo. Dvě třetiny strávené v rohu kluziště za mantinelem, všechno před nosem…
Zápas skončil prohrou českého týmu, což nás mrzelo, ale zážitek z turnaje byl silnější. Když už si člověk balil svoje věci, odcházel naposledy z press centra, tak si uvědomil, že to končí. Český tým spěchal na letadlo a my byli rádi za to, že můžeme být brzo na hotelu a dobalit.
DEN PÁTÝ – Kontroly, teleport a čekání…
Závěrečný den už se nesl v balícím duchu. Ještě byla v plánu druhá návštěva Rudého náměstí, ale z té sešlo po naší válečné poradě. Zatímco já se oddal hodině spánku, Vojta zabíjel čas na notebooku. Kolem dvanácté jsme vyrazili.
Když došlo na placení ubytování, David nás opět nezklamal a svou kouzelnou kapsou pobavil nás všechny. Jeho štos bankovek všeho druhu, které vždy při placení vytasil, mě a Lukáše vždycky neskutečně pobavil.
To nikdo z nás netušil, že vrchol naší výpravy na nás teprve čeká. Už v Moskvě nabral náš let čtyřicetiminutové zpoždění, což znamenalo zhruba čtvrt hodiny na přestup ve Vídni. V Rusku jsme prošli kontrolou, která vyvrcholila místností, kde nás přísná paní poslala něčím, co přípomínalo stroj času a teleport zároveň. Nakonec náš všechny pustili dál.
Čekání nás zavedlo do jednoho z barů na letišti, kde mě překvapili točeným Heinekenem. Bohužel, k mému údivu nebrali eura, takže jsem měl prostě smůlu. Letadlo nakonec odletělo a let do Vídně probíhal v pořádku. Až v Rakousku začal náš boj s časem…
Už to vypadalo, že let stihneme, ale Davida potrápili u kontroly. Nakonec letadlo odletělo bez nás. Trochu otrávení jsme si šli zajistit letenky na další let, který byl v plánu o tři hodiny později. Místo v letadle bylo a jako omluvu jsme obdrželi 4 eura na osobu. Peněžitá omluva se nakonec přeměnila na pití a nějaké zákusky v letištní restauraci.
Vše už proběhlo v pořádku a autobus nás vezl až k letadlu. Klukům jsem ukázal připraveného Fokkera, kterým jsme letěli z Prahy do Vídně. Dveře se ovšem otevřely za námi. Mé oči se rozzářily štěstím, protože před autobusem stálo malé letadlo s vrtulemi a s místem pro sto pasažérů. Náš let do Prahy trval přesně 37 minut, což mě fascinuje ještě teď.
Jeden ze snů obyčejného kluka z malého města na severu Čech se splnil. Nikdy v životě jsem nezažil tolik zážitků za tak málo času. Poznal jsem trochu jiný hokejový svět, kdy už to není pro pár tisícovek klubových fanoušků, ale pro daleko více lidí. Návštěva Ruska pro mě byla ohromnou zkušeností. Uvědomil jsem si řadu věcí a hlavně to, že má smysl na sobě pracovat, protože ty sny se mohou plnit dál a dokonce mohou být i daleko větší…
Na závěr chci poděkovat klukům, že to se mnou v Rusku vydrželi, eSports za důvěru a zejména Radku Barkmanovi za to, že mi na začátku mé cesty věřil a pomohl mi se alespoň trochu vypracovat. Bez něj bych totiž o žádné Moskvě nepsal…
