Mistrovství dvacítek v Ufě – skvělí lidé, farmář a ztracená čepice

Hurá. Konečně jsem se také já dokopal k napsání blogu z mistrovství světa do dvaceti let z ruské Ufy. Ne že bychom se svými kolegy neměli dostat zážitků, právě naopak. Bylo jich spoustu a vzpomínat na ně budu zřejmě celý život. O to složitější pro mě bylo vyzobat několik zajímavostí, z necelých dvou týdnů, které jsme společně prožili, ale snaha byla.

Kosa jako z nosa

Baškirská metropole Ufa, jedno z nejvýchodnějších měst, nás přivítala „vřele“. Mrazem a teplotou pohybující se kolem -30 °C. Nikdy jsem větší zimu nezažil. Cítil jsem se jako pochodující mrazák, ale následující dny už se oteplilo a podle místních panovalo v Ufě léto (rozuměj teploty kolem -10 °C).

Pětihodinový časový posun nám velké problém nedělal, tedy když pominu naše usínání kolem páté ranní. Řídili jsme se totiž podle českého času na našich noteboocích a chodili spát kolem půlnoci.

Horší to však bylo se světlem. Rozednívalo se až kolem jedenácté hodiny a kolem třetí odpoledne už se začalo zase stmívat. Sotva pět hodin slunného dne, jinak pouze tma tmoucí.

Doprava v Ufě – totální chaos a anarchie

Jedním z tradičních problémů velkých měst ve východní Evropě je doprava. Loni jsem měl možnost vidět jak funguje v Moskvě, kde se vše řídí podle pravidla silnější vyhrává. Čím větší a výkonnější auto máte, tím lépe na ucpaných cestách obstojíte.

Do puntíku stejné to bylo v Ufě. Mistrovství se odehrávalo ve dvou halách, které byly od sebe vzdáleny sotva pět kilometrů. Cesta mezi nimi ale někdy zabrala i hodinu času a to jsme cestovali autem.

Mezi arénami sice měly jezdit shuttle busy, ale rozpis jejich jízdních řadů se často měnil i dvakrát denně, a využít tak služeb těchto bezplatných autobusů se rovnalo výhře v loterii.

Několikrát jsme si vyzkoušeli i jízdu tramvají a to byl teprve zážitek. V jednu chvíli se totiž rozpadající železný vůz zastavil, postarší tramvajačka vystoupila a zamířila do trafiky. Za pár minut se vracela s úsměvem na tváři a dvěma krabičkami cigaret v ruce. Crrr! Můžeme pokračovat.

Sháníte odvoz? Zavolejte Světlanu

Díky výše zmíněným problémům s dopravou a našlapanému programu šampionátu jsme museli řešit, jak se co nejrychleji dostat z jedné do druhé arény a naopak. Velkou pomocnicí a zároveň kamarádkou se nám stala Světlana z tiskového centra našeho „domovského“ Sportovního paláce, kam jsme to měli z našeho bytu deset minut pěšky.

Dobrovolnice Světlana měla kontakt snad na všechny řidiče IIHF vozidel a oficiálních automobilů MS. Pro novináře bylo nemožné se do těchto aut dostat. My jsme však tvořili výjimku. :-)Vozili se jimi totiž lidé z mezinárodní hokejové federace IIHF a nejdůležitější hokejoví funkcionáři.

Díky schopné Světlaně, která vždy dokázala sehnat auto jen pro nás, jsme ale využívali jejich služeb prakticky dennodenně. Často mně bylo až trapně, když jsem za ní dvakrát nebo třikrát za den přišel s prosbou o pomoc. Sympatická slečna nám ale dokázala vždy vyhovět.

Pěkná příhoda se odehrála v hotelu President, v němž byli ubytování čeští a slovenští hokejisté. S mladými Slováky jsme natočili rozhovory pro televizi Markíza, na recepci videa nastříhali a prostřednictvím Světlany jsme si objednali odvoz oficiálním autem.

Ve stejnou dobu na své auto čekali také nějací funkcionáři a když se dozvěděli, že vůz, který před hotelem čeká, není pro ně, ale pro nás, rozpoutali na recepci hotové peklo. Nám to ale bylo v tu chvíli jedno – Da svidanja přátelé!

Jak jsem přišel o svou čepici

Den po čtvrtfinálovém debaklu s USA si Sušák objednal na online rozhovor brankáře Patrika Bartošáka, když jsem však za ním přijel do hotelu President, přišla mi od Michala esemeska, že se hokejistům změnil program a do půlhodiny mají opustit hotel, takže rozhovor s Bartošákem musíme odložit na večer. S Patrikem jsme tedy dopředu zodpověděli první dotazy a já měl pět hodin volného času.

Před odjezdem hráčů jsem rychle posbíral nějaké hlasy, napsal preview a vyrazil na oběd do nedalekého Mekáče. Bohužel byl ale narvaný k prasknutí, a tak jsem vzal zavděk nedalekým pizza barem.

Objednal jsem si pizzu, vyslékl bundu a na krku se mi zhoupla akreditace. Té si okamžitě všimla trojice Rusů sedících opodál. Hned se začali vyptávat na hokej a přisunuli mi židli k jejich stolu.

Já neumím rusky, oni neuměli anglicky, ale přesto jsme nějakým způsobem dokázali komunikovat a zjistil jsem, že dva z nich jsou doktoři. Urolog a stomatolog.

Přátelští chlapi ve střední věku mi okamžitě začali nalévat vodku a nabídli choloděc. Nějaké maso v rosolu. Nebylo mi z něj dvakrát dobře a byl jsem rád, když na mém stole přistála pizza, kterou jsem mírnil silnou ruskou vodku. Když se pak asi po čtyřech panácích chlapíci rozloučili a odešli, oddychlo se mi.

K mému překvapení se ale jeden z nich, značně společensky unavený stomatolog Sergej, vrátil a nabídl mi, že můžeme skočit k němu domů za jeho manželkou, která nám uvaří čaj. Měl jsem stále ještě dost volného času, a tak jsem souhlasil.

Na cestu jsme si vyměnili čepice. Za mou čepici jsem obdržel ruskou ušanku. Za pár minut jsme došli ke dveřím Sergejova bytu, kde nás už vítala jeho manželka. Ta uměla anglicky několik slovíček, nabídla nám černý čaj a mě jakožto západního imperialistu uctila několika kuličkami Ferrero Rocher. 🙂

Když jsem se chystal vyrazit zpátky na hotel, chtěl jsem si logicky vzít zpátky svou čepici. Tu ale Sergejova manželka nemohla v předsíni najít a ani sám Sergej nevěděl, kam jí položil. Věnoval mi tak jako omluvu svou koženou ušanku. Co si budeme povídat, udělal jsem špatný obchod a přišel o svůj oblíbený kulich, ale co, aspoň jsem si přivezl nějaký suvenýr.

iDnes jako noční můra

V Ufě jsme byli téměř jediní novináři z Česka, takže jsme museli vytvářet obsah pro několik internetových médií a také tři televize – ČT, Markízu a švýcarskou TV Blick. Činností, které se snažili všichni vyhnout, se stala práce pro iDnes. Vše začalo hned první den.

Články Petra Dejnožky byly podle komentářů Ády statické jako za socialismu. Sannyho článek o atmosféře v Ufě byl zase jedním z diskutujících označen za tendenční brak a já finského útočníka Joela Armiu předělal na obránce. 🙂

Následně se pod jedním z článků Sannyho Muharema objevil jako autor Petr Dejnožka, později ale na iDnesu svůj omyl napravili a za autora označili Sannyho.

V diskuzi pod článkem na to jeden člověk narážel a o okomentoval změnu autorství těmito slovy: „Tak už pod článkem zmizelo jméno Dejnožka a objevilo se tam najednou Sanny Muharem. Mladého, nadějného redaktora Držnožku poslali asi na farmu.“

Od té doby jsme tak Petrovi neřekli jinak než farmář, ale nesl to chlapec statečně. 🙂

Ádovy facebookové hlody

Musím se s vámi podělit také o facebookové konverzace s našim nejvyšším – Davidem Schlegelem, který byl s námi v každodenním kontaktu. Doufám, že mi odpustí, ale některé jeho výroky prostě stály za to. 🙂

Vše začalo zlehka jednoduchými dotazy typu:
„Ahoj Janku, jsi na hokeji?“ (Ve druhé třetině utkání ČR – Švédsko)

Postupem času se Áda změnil v kritika a organizátora naší práce:
„Prosím Tě, Tvé zpravodajství je v pořádku, ale ten iDnes, co dělá Petr Dejnožka, je špatný. Bohužel. On vůbec nepochopil, že pro iDnes je potřeba, aby každý článek měl příběh. To co píše, je statické jako za socialismu.“
„ZÍTRA? Jedině dneska! Zítra je tahle událost už po smrti! Není nic staršího než včerejší zprávy, nejsme v Opavskem deníku, Janku, ale v nejluxusnějším zpravodajském serveru v celé zemi.“ (Áda přišel s požadavkem na nadčasový článek a rozčiloval se, že nemůže vyjít ještě tentýž den.)
„Rusko je poněkud zvláštní země – tohle je klišé a nemůže to být ve druhém odstavci. To je jak od Goebbelse. Víš kdo to byl Goebbels? Šéf německé propagandy, využíval předsudků.“ (David kritizující Sunarův článek na iDnesu)
Pak ale Davidovy žádosti nabraly zcela jiný směr:
„Prosím Tě, Ty víš, že mám jednu úchylku…“ (Už jsem tušil, o co půjde)
„A tou jsou zpravodaje, ročenky a věci do Markenu…Víš to? To beru smrtelně vážně…“

Následující den:
„Ahoj Janku, prosím Tě, už jsi sehnal oficiální programy? PROSÍM!!!“
O dva dny později (2. leden 2013 – Áda slaví 35. narozeniny):
„Zkuste sehnat ty oficiální programy, ty mi teď dělají největší starost… Těch DVD ročenek prosím přivezte 300… Prosím…Určitě ne méně, seberte všechny na světě, strašně moc prosím.“

Nejhorší situace ale nastala v případě, kdy jste byli jako jediní online a Áda sháněl vaše parťáky:
„Janku, vítej v novém roce, nemáš tam Míšu Slavíka?“
„Může si Míša Slavík pustit Facebook či ICQ?“
„Můžeš zajistit, aby mi Petr Dejnožka vnímal na Facebooku? Nebo aspoň Michal Slavík? Musím to tak psát tobě, protože nikdo jiný mi neodpovídá.“
„Janku, jsi tam? Petr mi slíbil do 12 hodin článek, kde je?“
„Ať Petr Dejnožka popisuje hru a nechá si ty prorocké kecy na jindy, prosím. Od toho sedí na stadionu, aby popisoval hru, lidi musí věřit, že tam opravu sedí a ne v každé druhé větě spekulovat, jestli už to Němci udrží, můžeš mu to vyřídit?“

Nakonec nás ale vysvobodila drahá Ádova polovička Janička:
„Jdu nakoupit, žena mě zaúkolovala.“

Ufo, děkujem!

Před necelými čtrnácti dny turnaj dvacítek skončil, zážitky se uležely v hlavě, a tak je čas i na závěrečné hodnocení, i když ta jsem nikdy neměl v lásce. Zkusím se ale překonat. To, že mně mistrovství světa přinese moře nových zkušeností a poznatků, je při akcích takového formátu de facto předem jasné a nejinak tomu bylo i nyní. Za největší plus považuji možnost vyzkoušet si práci s kamerou a stříhacím softwarem. Bylo to super a bavilo mě to. Díky eSports, že jsem mohl jet.

Šťastný jsem ale hlavně za to, že jsem mohl poznat další skvělé lidi. S Michalem, Petrem nebo Sannym už jsem znal více nebo méně předtím, a tak jsem zhruba věděl, co od nich čekat. Podle mého jsou to všichni super kluci a brzy se z nás stala skvělá parta. Nebyla chvíle, kdy bychom se něčemu společně nahlas nesmáli, ať už na účet někoho cizího nebo jednoho z nás, že jo farmář? 🙂

Hustý týpek je i americký novinář s německými kořeny Chapin Landvogt, který s námi sdílel pokoj v našem pronajatém bytě. Jeho trefné vtípky, frky a komentáře by vydaly na knihu. Chapin navíc uměl i pár našich slovíček a to jsme jeho český slovník ještě obohatili o vulgární slovo ču**k, které Chapin vtipně zkomolil a vyslovoval jako čutak nebo čutok. Nakonec se z jeho „čutak“ stala hláška výjezdu.

Rád jsem poznal i Pavla Petra z Radiožurnálu. Je to velký profesionál ve svém oboru a navíc dobrý chlapík, který má rád humor, takže jsme si k sobě rychle našli cestu a stali se kamarády. Doufám, že už mi snad odpustil i to občasné vykání. 🙂

Zapomenout nemůžu ani na Světlanu, dobrovolnici z tiskového centra Sportovního paláce, bez které bychom měli velké problémy. Dala by se označit za takovou naši mámu. Kdykoliv jsme potřebovali pomoct, neodmítla a pomohla. Navíc to byla velká sympaťačka. Kromě ní nám vycházely vstříc i další holky z tiskáče jako Soňa, ruská Marie, arménská Marie, Azálie, Irina, a spol. Občas pomohli i kluci, ale s nimi jsme nebyli takoví kamarádi. 🙂

Ufa si mě prostě získala díky svým obyvatelům a jejich skvělému přístupu k nám. Ufo díky!