Díky firmě eSports.cz jsem se účastnil již několika světových šampionátů v hokejbalu či inline hokeji, avšak akce tohoto typu byla pro mne velkou neznámou. Děkuji, že se mi naskytla šance strávit Vánoční svátky, Silvestr a Nový rok právě na Mistrovství světa hokejistů do dvaceti let v ruské Ufě. Třináct dní strávených na území Ruské federace pro mne bylo velkým zážitkem, za což bych chtěl poděkovat.
Poprvé v životě jsem okusil cestování letadlem a příjemně mě to překvapilo. Při odbavování na letišti v Praze i v Istanbulu jsem byl pokaždé donucen svléknout se až do ponožek, protože letištní ochrance moje boty nepadly do oka. Již po příletu nás přepadla mrazivá zima, když v tu dobu teploměr ukazoval hned -30°C! Ač jsem si myslel, že zde počasí bude hlavním problémem, nebylo tomu tak. Nevím, jestli jsme si na to zvykli, ale postupem času mi až taková zima nepřišla. Jak říkají i obyvatelé Ufy, letošní mrazy jsou neobvykle mírné a tu pravou ruskou zimu jsme tedy nezažili. Nicméně pokud se k těmto teplotám přidá sněhová vánice, odkyté části těla jsou pomalu zakryty omrzlinami. I proto jsme občas měli s cestou do našeho nedalekého apartmánu problém.
Byt byl, jak jsme již před turnajem viděli na obrázcích, na slušné úrovni. Byli jsme však překvapeni kvalitou celého panelového domu. Shodli jsme se, že připomínal spíše atomový kryt, protože dostat se do něj bylo někdy uměním. Sám osobně jsem s tím měl velký problém, proto jsem to raději přenechával zkušenějším. Zamknout za sebou dveře jsem se nenaučil a nikdy také nenaučím.
V bytě jsme však jen nocovali, ale i to nebylo kvůli časovému posunu příliš jednoduché. Prakticky celý turnaj jsme pociťovali nedostatek spánku až kolem páté hodiny ranní, do té doby jsme si krátili čas například hraním fotbalového manažera. Aby toho nebylo málo, vyfasoval jsem část rozkládací postele, která byla oddělena od zbytku a já po každém pohybu letěl s postelí k zemi. Bylo to ale maximálně dvakrát či třikrát za noc, takže se to dalo zvládnout.
Pobyt nám zde velmi zpříjemňoval i americký novinář s německými kořeny Chapin Landvogt, jehož vtipné připomínky, cenné rady a touha učení se českému jazyku přinášela spoustu usměvných momentů. Mnoho vzrušení přinášelo také psaní článků pro idnes.cz. Vždy jsme se pozastavovali u diskuze pod našimi výtvory a velmi často bylo opravdu co číst.
Právě zde vznikla i moje přezdívka „farmář“, kterou moji spolupracovníci Janek Šimek a Sunar (Sanny Muharem) hojně rozšířili. Tento titul jsem získal díky komentářům pod článkem Sannyho, pod kterým jsem byl zprvu omylem podepsán já. Jeden z bystrých čtenářů vše zaregistroval a na tuto skutečnost pronesl, cituji: „Nadějný a ambiciózní redaktor Držnoška byl zřejmě odeslán na farmu“. Poslední dny mi už neřekli jinak a dle mého názoru už ani neřeknou.
Velký problém v Ufě byla doprava. Každodenně zacpané ulice přinášely mnoho momentů k zasmání. Řidiči se zde řídí heslem „kdo netroubí, nejede“ a právě stlačováním klaksonu ještě více dokreslují jejich chaotické jednání. Poznali jsme to i my, když jsme se rozhodli zvolit dopravu z Paláce Sportu do Ufa Arény pomocí taxi. Hlavní proudy byly samozřejmě plné, pohotový taxikář měl však připravený i záložní plán a vezl nás přes různé dvorky mezi panelovými domy. Vždy jsme ale dorazili na místo určení bez fyzické úhony.
Doporučuji proto používat k přepravě po městě hromadnou dopravu. Shuttle busy, jezdící jen mezi arénami, v úvodních dnech nebyli vůbec k vidění, a tak nám nezbývalo než využívat právě tramvaje. Při obchůzce revizora jsme vždy byli hrdě připraveni s akreditacemi, na nichž byl nápis Public Transport YES. Po sdělení informace, že máme cestování zadarmo se na nás zaměstnanec díval jako na blázny a říkal, že o ničem takovém nemá ani ponětí. Nicméně ve většině případů se nám podařilo naše právo uplatnit. Až v závěrečný den šampionátu jsme ale zjistili, že všechno není tak, jak to na první pohled vypadá. Již zmíněný nápis na akreditaci totiž platí jen a pouze na shuttle busy, vůbec se to netýká běžné městské hromadné dopravy.
Zážitků z Ufy mám opravdu hodně, trochu mne však zklamaly oslavy příchodu nového roku. Vzhledem k tomu, že se jedná zrovna o Rusko, čekal bych to trochu velkolepější, nicméně prázdné ruské ulice o půlnoci jejich času mě dovedly k pravdě. Celkově bych zde ale žít nemohl, čtrnáct dní kontaktu s ruskou civilizací bylo dostatečnou lekcí. Lekcí, kterou jsem si užil, a kterou bych si ještě velmi rád zopakoval.
