Nejdelší cesta v životě. Nikdy by mě nenapadlo, že po roce sem budu psát tuto větu znovu. Po Švédských hrách, kterých jsem se loni zúčastnil s výpravou eSports ve Stockholmu, se mi tentokrát dostalo cti psát o mistrovství světa žen, jež hostila Ottawa. Původně jsem se této zajímavé akce neměl vůbec zúčastnit, o to více mě mile překvapil telefonát od Davida, že se nakonec uvolnilo místo a jestli chci jet. O odpovědi jsem nemusel vůbec přemýšlet, vždyť podívat se do zámoří, navíc s hokejem, byl jeden z mých největších snů.
Zatímco do Švédska nás jelo pět včetně zkušeného Davida, kanadskou misi jsem měl absolvovat s jediným společníkem, jímž byl redaktor Liberce Lukáš Šonský. Přiznám se, že Lukyho jsem znal jen od vidění ze srazu eSports v roce 2011. O to více jsem se ale těšil, protože jsem mohl znovu poznat někoho nového. Navíc jsme byli v kontaktu už před MS a nebylo žádných pochyb o tom, že si budeme rozumět. Také bylo jasné, že nás čeká pořádné dobrodružství, protože ani jeden z nás předtím podobnou akci ani cestu neabsolvoval.
S blížícím se začátkem šampionátu jsem se těšil čím dál tím více, ale pochopitelně se také trochu projevovala nervozita. Nejen z dlouhé a neznámé cesty, ale také kvůli tomu, že do nás byla vložena nemalá důvěra. A samozřejmě také značné finanční prostředky. Už dlouho před odletem do Ottawy jsem dostal důležité instrukce od Voltřiny (Martina Voltra, redakce hchk.cz), svého kolegy ze Švédských her a asi největšího eSports–odborníka na ženský hokej. Nakonec se z něj v podstatě stal třetí do party, protože nás po celou dobu virtuálně provázel. A to i do časných hodin SEČ, o čemž svědčí tradiční otázka pozdě večer kanadského času: „To by mě zajímalo, jestli je ještě na kompu Voltřina.“ O tomto hokejovém nadšenci, který nápadně připomíná hlavního hrdinu z kouzelnické pohádky, ještě bude řeč.
Náš příběh začal na letišti ve Vídni, kde jsme se měli podle bojového plánu sejít. Lukyho jsem za pomoci rodičů identifikoval, ale pro jistotu jsem zbaběle zkusil, jestli bude dotyčná osoba zvedat telefon. Předpověď se naplnila a nám už nic nebránilo v začátku naší společné cesty. Jako první problém se ukázala zásuvka, protože byla jen těsně nad zemí, navíc v blízkosti dveří od jakési rozvodny, přičemž ji díky tomu lemovaly výstražné nápisy. Já jsem těžil z výhody nabitého telefonu, ale spokojený byl nakonec i Lukáš, který překonal malé ponížení a po větě „Mám si tam sednout? Budu vypadat jak největší socan…“ si i on na krátil čekání na let ve virtuální realitě. 😀
Po přesunu do Amsterdamu jsme se bez větších potíží, i díky výtečnému značení, poměrně rychle zorientovali. Přesun přes „velkou louži“ byl pro mě velkým zážitkem. Po příchodu do letadla jsem se při pohledu na svoje místo nemohl zbavit dojmu, že si chci sednout špatně. Palubní personál mě ale nakonec přesvědčil, že sedadlo, před nímž jsou 3 metry místa na nohy, je skutečně moje. Vedle mě si přisedli dva starší pánové, u nichž jsem se nemohl zbavit dojmu, že si se mnou budou chtít povídat. Jeden z nich se mě nad Velkou Británií zeptal, jestli letím do Kanady studovat. Když jsem mu popsal, že cestujeme s kolegou na MS žen do Ottawy, tak oba neskrývali údiv. Trochu vtipná byla moje odpověď na otázku, odkud pocházím. Když jsem řekl, že jsem z „docela malého města“, které má necelých 25 tisíc obyvatel, tak jsem na udivené pohledy zareagoval opravou „z hodně malého města“, na což se oba spolucestující rozesmáli.
Hodně nepříjemný pocit se mě zmocnil po příletu do Kanady, který trval díky časovému posunu jen něco přes dvě hodiny. Okamžitě jsme byli nuceni projít křížovým výslechem s od pohledu hodně přísným úředníkem, který se začal ohledně našeho pobytu zdlouhavě vyptávat. Když nás přeci jen pustil dál, tak jsme byli předvedeni k jakési přepážce, kde nás čekalo to samé. Po strašidelném přeškrtání lístků s osobními údaji, které jsme museli vyplnit, jsem se nemohl zbavit dojmu, že nás do Ottawy vůbec nepustí. 😀 Nakonec naštěstí vše dobře dopadlo a u okýnka jsem si z letadla užil při vzletu nádherného výhledu na v noci osvětlené město.
Po vytouženém příletu nás nečekalo nic zvlášť zajímavého. Bylo pozdě večer, proto jsme se rychle přesunuli na hostel a šli brzy spát, protože už ráno nás čekaly první zápasy, jichž se účastnila i naše reprezentace. Ráno jsme vyrazili k hotelu Westin, kde jsme si potřebovali vyzvednout akreditace. Sluší se říct, že Ottawa je ve srovnání s našimi poměry úplně jiným světem. A to nejen architekturou, ale i semafory se zvláštní zvukovou signalizací, jež připomínala kukání a nejednou nás rozesmála. Příjemné paní u akreditací nás také několikrát rozesmály, ale odstranit u našich jmen zkratku CAN se jim i přes snahu nepodařilo. 😀
Při cestě na hokej se naše cesty rozdělily. Luky jel do Nepean Sportsplex, já měl naopak namířeno do Scotiabank Place. Po docela dlouhé cestě a vyfocení překrásné haly zvenku jsem vkročil dovnitř, ale byl jsem poslán do jiného vchodu. Nějakým způsobem se mi podařilo dostat se rovnou do mix-zóny, kde mi bylo s politováním oznámeno, že rozhovorů s Finkami se už asi nedočkám, protože jim trénink skončil už před hodinou. Po vysvětlení, že nejsem zástupce finského tisku, jak se zřejmě na první pohled zdálo, jsem byl zaveden do media-roomu. Při snaze dostat se na tribunu však následovalo bloudění po rozsáhlých chodbách, ale při dlouhém zírání do plánku haly, který jsem zahlédl na zdi, jsem byl místní zaměstnankyní kamsi veden. K nemilému zjištění zpět do media-roomu. 😀 Naštěstí mě napodruhé očividně zmatená žena pochopila a zavedla mě na novinářskou tribunu, z přízemí do úplně posledního patra.
Dlouho jsem se však kochat nevydržel, protože se mi ozval kolega Lukáš, že v Nepeanu nechodí na tribuně internet a mám mu přijet pomoct s ohlasy. Počkal jsem si tak na shuttle bus, jenž bezplatně rozvážel žurnalisty od hotelů do obou hal. Při čekání na místě, kde mě autobus při příjezdu vysadil, jsem se seznámil s překupníkem lístků, který znal dokonce i brankáře Dzurillu a nadšeně mi poté hlásil, že Jarda Jágr přestupuje do Bostonu. Ani pět minut po plánovaném odjezdu autobus nikde nebyl, a když jsem se šel zeptat do haly, zrovna prosvištěl kolem místa, kde jsem předtím čekal. 😀
Napodruhé už to vyšlo a já se dostal za Lukym. Na tribuně už se rozchodil net, ale onlajn už jsme nechali Voltřinovi, který byl pochopitelně ve svém živlu. Jak se říká, všechno špatné je k něčemu dobré. Nakonec jsem i já viděl z naší strany velmi povedený zápas a senzační vítězství nad švédským superfavoritem, nakonec naše jediné. Musím přiznat. Že velkým zážitkem byla po skončení zápasu česká hymna, jíž naše reprezentantky zpívaly z plných plic. Na vlastní oči jsem dosud nic takového neviděl, ale od experta Voltřiny jsem o tom samozřejmě byl předem informován. 😀
Velkým zážitkem bylo dělání rozhovorů na kameru, u níž nás však často zlobil zvuk. Právě při videorozhovorech jsme se seznámili s panem trenérem Manhartem, kterého jsme si velmi rychle oblíbili nejen pro jeho pohodářskou povahu, ale i suprové hlášky, po nichž dostaly naše bránice pořádně zabrat. Například při prvním volném dnu se nám po tréninku svěřil, že s holkami stejně nic moc natrénovat nešlo, protože už měly plnou hlavu nakupování. 😀 Zároveň nás pozval na hotel, kde jsme měli večer rozhovory natočit.
Hotel, kde byla naše reprezentace ubytována, jsme našli bez problémů, měli jsme to k němu i pěšky kousek. Po chvíli čekání nás uvítal pan Plánka, asistent trenéra, s Terezou Vanišovou, s níž jsem potřeboval udělat rozhovor pro web Písku. Výtahem jsme se dostali do společenské místnosti, kde měla probíhat taktická porada před klíčovým zápasem s Německem, na níž se mělo rozebírat video z utkání s Ruskem. Trenér Plánka na nás byl od začátku velmi hodný a ukázal se jako skvělý hostitel: „Chcete něco k pití, kluci?“ „No, nedělejte si s námi starosti.“ „To bude stejně ještě asi na dlouho. Tak Pepsi?“ „ Tak teda jo.“ „A chcete citrón?“ Poslední otázka nás samozřejmě rozesmála. Potom jsme zkoušeli u kamery zvuk a vedle nás se ozvalo: „Tak už tam máte i ten citrón.“ 😀
Luky potřeboval na kameru alespoň jednu otázku s hráčkou, a tak jsme využili seznámení s útočnicí Vanišovou. Tu se nám naštěstí podařilo nahrát jen těsně před příchodem zbytku týmu, který blonďatou reprezentantku rozesmál. Když jsme chtěli vyzpovídat kouče Manharta, tak nás ale zvuk opět zlobil. Spíše to bylo ale štěstí, protože trenér už nechtěl své svěřenkyně déle zdržovat, a tak jsme se zúčastnili rozebírání videa utkání s Ruskem, což byl pro mě nezapomenutelný zážitek.
Potom jsem rychle dodělal rozhovor s Terezkou Vanišovou a konečně se nám podařilo nahrát i kouče Manharta. Když už jsme se chystali k odchodu, tak nás ale šéf české střídačky oslovil s tím, ať se po holkách navečeříme, že toho po nich stejně hodně zbude. To nám samozřejmě bylo hodně trapné, ale nakonec jsme se nechali přemluvit, hlad jsme opravdu měli. Situaci potom trefně vystihl Luky: „Byli jsme jak největší socky, co tam dojídaj zbytky.“ 😀
Na Nepean Sportsplex, kde odehrál český tým všechny své zápasy, se mi nejvíce líbily 2 věci. Hezké zázemí pro novináře a skvělé občerstvení, jež se řídilo heslem „zadarmo sněz a vypij, co chceš“, a hlasatel, který si svou roli neuvěřitelně užíval a fantasticky pobízel fanoušky o komerčních přestávkách k hlasité podpoře. O atmosféru se staraly především děti z místních škol, které braly fandění velmi zodpovědně.
Nemůžu opomenout jednu úsměvnou příhodu, když už jsme měli po práci a odpočívali. Byl jsem na notebooku a přišel za mnou Lukáš se slovy, jestli jsem neviděl jeho sluchátka. Já na to, že ne, ale že mám s sebou dvoje, že mu půjčím. Potom jsem přišel na pokoj a Lukáš, že je stále nenašel. Dobrosrdečně jsem se nabídl, že mu půjčím ty svoje, které jsem měl stále v batohu, ale mylně jsem se domníval, že to jsou ty, co jsem měl na posteli. Luky okamžitě zahlásil „Počkat, dyť to jsou ty moje!“ 😀
Díky tomu, že jsme se všem nezapomněli pochlubit s tím, že jsme jediní dva čeští žurnalisté na turnaji, tak si nás brzy všichni pamatovali. Zejména řidiči shuttle busů, kteří si s cestujícími rádi povídali. Jeden z nich nás zaujal svou prapodivnou angličtinou, a vysloužil si tak od nás přezdívku „Rusák“. Zapamatovala si nás také organizátorka, jež nám po utkání zařizovala příchod hráček na ohlasy. Poslední den jsme trávili v SBP a když šla kolem nás, tak se s námi dala hned do řeči.
Turnaj už byl u konce a nás čekala cesta domů. Na letiště jsme se svezli taxíkem s jedním ze spolubydlících, který pocházel z Indie. Lukáš ještě na cestě zahlásil: „On mi prve říkal něco, jako že si nemusíme s placením dělat starosti, že to potom vyřídí. Tak jestli ho zastřelí, nebo já nevím.“ 😀 Nakonec taxikáři skutečně zaplatil i za nás a když jsme mu pochopitelně nabízeli, že se s ním vyrovnáme, tak s úsměvem odmítl.
Pokud bych měl celou akci shrnout, tak si nemůžu absolutně na nic stěžovat. Některé problémy, které nás potkaly, nás při jejich řešení určitě posunuly o kus dál. Jsem opravdu moc rád, že jsem se něčeho takového mohl zúčastnit. Na závěr bych chtěl poděkovat Davidu Schlegelovi, bez kterého bych se na turnaj asi nikdy nepodíval, za jeho upřímné a užitečné rady, jimiž se nám snažil pomoci, Ondrovi Kubátovi za perfektní organizaci našeho velkého výletu, Michalu Slavíkovi za jeho pomoc při problému s článkem na cslh.cz, parťákovi Lukášovi za perfektní spolupráci, Voltřinovi za cenné hokejové i nehokejové poznatky a obrovskou pomoc s onlajny, realizačnímu týmu reprezentace, který byl na nás po celou dobu velmi hodný, za ochotu při rozhovorech i všem hráčkám včetně naší rozhovorové oblíbenkyně Terezy Vanišové, která shodou okolností absolvovala hned tři interview, svým skvělým kolegům z redakce, dalším spolupracovníkům z početných řad eSports, rodině i všem kamarádům a kamarádkám za podporu.
