Praha – Vídeň – Amsterdam – Toronto – Ottawa. Přiznám se, měl jsem obavy. Společně s Láďou Váchou z Havlíčkova Brodu jsme se na velikonoční pondělí vydali za velkou louži, v kanadském hlavním městě totiž startoval ženský hokejový šampionát.
Z rodné země jsem odletěl sám, od Vídně už jsme přes Amsterdam a Toronto cestovali až do cílové destinace společně. Větší problém naštěstí při naší skoro čtyřiadvacetihodinové cestě nenastal, před půlnocí kanadského času už jsme se živí a se všemi zavazadly soukali před ottawským letištěm do taxíku, který nás zhruba za dvacet minut vysadil před hostelem.
Skromný domek se nacházel ve výborné lokalitě, po pár minutách chůze jsme byli v přímo v centru města. Příliš luxusu jsme si ale rozhodně neužili, spolu s námi okupovalo velký pokoj několik dalších osob. Měli jsme pouze svoji postel, večerní práci jsme museli dodělávat ve společném obýváku v přízemí. Rychle zabrat zásuvku, vklínit se na malý gauč mezi rozvalující se japonské turistky či pochrupujícího Inda a sestříhat poslední pasáž videa! No, žádná sláva, ale určitě mohlo být i hůř 🙂
Většinu dne jsme však trávili úplně jinde. Češky, které se představily v elitní skupině ženského šampionátu poprvé v historii, odehrály všechny své zápasy ve sportovním komplexu Nepean. V jeho útrobách bylo několik ledových ploch se skromným hledištěm, ženské bitvy hostila ta největší – s jednou velkou tribunou na podélné straně.
Přestože se atraktivnější skupina hrála v moderní Scotiabank Place (stánku místních Senators) i české hráčky si užily bouřlivé prostředí. Také na zápasy v pravé poledne totiž bývalo hlediště slušně zaplněné, bohužel se ale holky k dobrým výsledkům nevyburcovaly.
Na úvod sice senzačně přehrály Švédky, ale všechny ostatní duely už prohrály. Sen o překvapivou účast ve čtvrtfinále se po výborném startu rozpadl, Češky nezvládly ani boje o udržení a příští rok budou opět bojovat v první divizi. Škoda, jako jediní čeští novináři jsme se samozřejmě s týmem spřátelili.
A to dokonce natolik, že nás trenér pozval na večeři 🙂 domluvili jsme se, že za ním zajdeme na hotel nabrat pár aktuálních ohlasů před jednou z klíčových bitev. Přátelský kouč ale trval na tom, že když už jsme přišli, tak ať i povečeříme. Přišlo nám to trapné, ale plné stoly čerstvých pochutin měly zvláštní moc. Předtím jsme navíc v obležení všech hráček sledovali i přípravu na videu, kdo z vás to může říct? 😀
Po celý průběh šampionátu jsme měli na starosti onlajny, zpravodajství z českých zápasů pro iDnes a stránky svazu včetně videí s rozhovory. Ty nám několikrát přidělaly vrásky na čele, jelikož mikrofon u kamery z neznámého důvodu nefungoval spolehlivě a kolikrát jsme museli vše natočit znovu. Hráčky ale byly ochotné, i když jsme občas museli nějakou přemlouvat. Na kameru se totiž některým vůbec nechtělo :).
Já i Láďa jsme byli v Kanadě poprvé v životě. Poznali jsme jiný svět i jiné lidi. Všichni na nás byli hrozně hodní, zdravili nás s širokým úsměvem a rádi si s námi povídali. Jedinou kaňkou na skvělé organizaci šampionátu byla doprava.
První den jsme požádali o jízdní řád tzv. schuttle busů, které sloužili novinářům zdarma a kroužili mezi oficiálními hotely mistrovství a hokejovými arénami. Byla to naše jediná možnost, jak se na místo určení dostat. Veřejná doprava sice v Ottawě fungovala na viditelně vysoké úrovni, ale v autobuse bychom i s několika přestupy strávili denně tak dvě hodiny. Taxi byla krajní možnost, navíc bychom brzy přišli na mizinu – ceny se totiž od těch českých příliš nelišily.
Každý den jsme se proto pěšky vydali k nedalekému Westin hotelu, odkud autobus pro novináře pravidelně vyjížděl. Zprvu nás překvapilo, že svoz takřka nikdo z akreditovaných osob nevyužíval. Několikrát jsme byli spolu s řidičem jediní pasažéři, s komunikativním chlápkem za volantem ale vždy ubíhala cesta rychleji. Hlavním tématem byl pochopitelně hokej. Především průběh ženského šampionátu, ale i aktuální přestup Jaromíra Jágra do Bostonu. V Kanadě je zkrátka kolektivní sport nesmírně populární, bylo to cítit na každém kroku.
Bohužel jsme někdy na odvoz čekali marně, večer po zápasech zkrátka několikrát autobus vůbec nepřijel. Ovšem stačilo celou situaci vysvětlit některému z pořadatelů a věci se daly okamžitě do pohybu. Dva rychlé telefonáty, nezbytná omluva a za několik minut už na nás na parkovišti čekal řidič v osobáku, jenž se ihned ochotně vydal na námi určené místo. Moc si neumím představit, jak by něco podobného fungovalo u nás. Mimochodem – novinářský autobus rozhodně nepůsobil dojmem sotva sípajícího stroje. Naopak, na podobně komfortní dopravní prostředek občas nenarazíte ani při cestě z Prahy do Liberce.
Osobně jsem strašně rád, že jsem na vzdálený kontinent cestoval právě za hokejem. Už na letišti jsme narazili na plakáty, které upozorňovaly na probíhající mistrovství. Na boje o nejcennější kovy jsme se podívali také do Scotiabank Place, nádherná hala má obrovské kouzlo. Na chodbách jsou po zdech vyvěšeny zarámované plakáty nejlepších “Senátorů”, na fotografiích o kus dál zase památné a nejslavnější góly i z historických časů. Lidé už hodinu před zápasem zaplní koutky s občerstvením a restaurace v útrobách, v dresech popíjí a klábosí.
Finále Kanada – USA sledovalo v ochozech skoro čtrnáct tisíc diváků. I když upřímně, čekali jsme víc 🙂 také místní předpokládali, že na nejatraktivnější bitvu bude vyprodáno. Jinak si ale Ottawa může odškrtnout parádní akci, organizátoři odvedli výbornou práci, zámezí pro novináře bylo nadstandardní.
Naštěstí nám volnější program šampionátu povolil i trošku poznat město. Dál jak pár kilometrů od našeho bydliště jsme se však nedostali, i tak ale ve mně zanechala metropole silný dojem. Po návratu domů jsem si s chutí otevřel plechovku kanadského piva a vzpomínal na deset dní ve skvělé společnosti, zajímavé zemi a skvělého hokeje.
