Hokejbal? Sport, který nejde hrát pro peníze, ale člověk to musí brát zábavu, jinak by to dělat nemohl. Já už takový blázen jsem pátým rokem, ale jen ten zpoza mantinelu. Na hřiště jsem se odvážil jen dvakrát, jednou z toho to bylo po zlatém mistrovství před dvěma roky v Bratislavě, což byla moje první velká akce, které jsem se mohl zúčastnit.
Před dvěma lety bylo jasné, že letos se pojede za šampionátem do Kanady, kolébka téměř všech sportů s hokejkou byla pro český tým destinací, kde se mohlo zrodit něco unikátního, jako je zlatý hattrick. Jo, už to dokázala Kanada, ale to je jediný tým.
Cesta na šampionát byla hodně lákavá, ale vedla k ní dlouhá cesta, která se nakonec stala realitou. Definitiva v podobě letenky na šampionát přišla v březnu letošního roku, kdy jsme měli schůzku s vedením svazu, konkrétně s předsedou Josefem Kozlem, od kterého jsem dostal důvěru reprezentovat a informovat hokejbalovou veřejnost o průběhu šampionátu pro český tým a zároveň se stal šéfredaktorem svazového webu hokejbal.cz, kde už jsem psal třetím rokem.
Odlet na MS se přibližoval a s ním narůstal i počet různých formulářů a dalších všelijakých papírů, které bohužel potřebuje český občan pro cestu do Kanady vyplnit. Ještě jsem vám zapomněl říci destinaci, kam se letělo. Bylo to město St. John’s na ostrově Newfoundland, což je z pohledu Evropana nejbližší destinace.
Video o městě
Příprava na šampionát začala už čtrnáct dnů před odletem, na MČR žen v Litomyšli. Akce, která nebyla nijak pro redakci dotována, ale já jí rozhodně nechtěl nějak vypustit, i když se to ne všem čtenářům webu úplně zamlouvalo, ale prostě si holky prostor zasloužily. V jedné osobě se nedala taková akce stihnout, tudíž jsem si pozval na pomoc dva odborníky na ženský hokej. Martin Voltr a Laďa Vácha, oba účastníci MS žen v tom roce, se velmi rychle zorientovali i v hokejbale a nakonec jsme tam ve třech šéfovali nejen onlajnům a článkům, ale ještě jsme dělali časomíru, zápis, hlasatele i otevírali dveře na trestnou lavici, kde bylo naše království po celý víkend.
Už v Litomyšli to bylo zajímavé, sobotní večer dopadl podle některých zdrojů hodně hlasitým zpíváním jedné nejmenované písničky o jednom nejmenovaném městě východně od Prahy v brzkých ranních hodinách, které si pamatuju velice dobře. U kolegů už si tak jistý nejsem, ale už předchozí průběh večera, který byl trojdílným seriálem, byl velice zajímavý, ale víc nebudu prozrazovat.
Kromě povinností směrem k informování veřejnosti o průběhu MČR jsem měl také pár úkolů v zákulisí. V neděli v poledne jsem dostal do rukou nominaci na MS do Kanady, kterou jsem nemohl nikomu ukázat, až do zveřejnění na webu večer. Dalším úkolem bylo vyplnit s některými hráčkami formuláře k žádosti o vízum do Kanady, abych ulehčil práci svazové kolegyni a nakonec kapitánce výběru na MS Míše Rullové.
Den první
Pojďme už k MS. Na to reprezentace mužů odlétala už v polovině posledního květnového týdne, já společně s Tomášem Březinou, sekretářem svazu, pak kolegové z České televize Tomáš Jílek a Víťa Pražan. K naší skupině se pak přidala pětice reprezentantek, která s námi letěla po zajímavé trase. Z Prahy do Frankfurtu, z Frankfurtu do Londýna a po krátké pauze z Londýna do St. John’s. Cesta probíhala bez komplikací, jen by mohl někdo vymyslet více prostoru v letadle pro normální lidi, protože poskládat se bez jednoho centimetru dvěma metry v letadle není žádná výhra, nejvíce to bylo znát při cestě z Frankfurtu do Londýna, kdy jsem dostal místo v přidané řadě. Na rovinu musím říct, že jsem byl rád, že jsme letěli jen kousek.
Let do St. John’s trvající necelých šest hodin byl v pohodě, jen nás uvítalo pro místní celkem typické počasí. Zataženo a lehké přeháňky, ale to nebyla velká potíž, protože z autobusu jsme zapadli rovnou na hotel. Ten z venku nemusel vypadat moc hezky, ale uvnitř to bylo pěkné. Hned večer jsme si ještě došli koupit nějaké potřebné věci, jako například pití, do „nedalekého“ supermarketu.
Den druhý
Po aklimatizaci a dobrém spánku, který jsem si na rozdíl od jiných užil, (vstávání ve čtyři ráno se mě netýkalo, zaplaťpánbůh) jsme se vydali na další průzkum okolí a do nákupního centra, tentokráte jsem byl jako průvodce já a skupinu tvořily holky, které s námi přiletěly o den dříve a chtěly se podívat za nákupy, i když jen hodně malými.
Sobotní odpoledne pak vyplnil první oficiální trénink mužské reprezentace, který se trochu křížil s právě probíhajícím fotbalem v Česku, kde vrcholila Gambrinus liga. Měl jsem štěstí. Prvních dvacet minut jsem viděl na hotelu, většinu druhé půle pak na stadionu, který by nebyl určitě kamarádem pro fotografy. Taková tma není jen tak někde.
Den třetí
Třetí den našeho pobytu byl zároveň prvním dnem světového šampionátu, který začal pro český tým zápasem se Švýcarskem. Dopoledne nebylo úplně vlídné počasí, ale dalo se jít alespoň na chvíli z hotelu. To byla jedna z posledních volných chvil.
Odpoledne přišel odjezd na utkání, během kterého do místa konání šampionátu přiletěla poslední část výpravy, zbývající hráčky ženské reprezentace. Muži hráli se Švýcarskem a bylo to velké dobývání branky, které se nakonec povedlo, ale za stavu 1:1 asi nemohl být žádný fanoušek klidný, ale nakonec to tam napadalo a přišla výhra 4:1.
Den čtvrtý
Ženy už byly kompletní a také se vydaly na svůj první trénink do Glacier Arény v Mount Pearlu. Na kanadské poměry to bylo kousek, na české už to byla pořádná dálka.
Odpolední program byl pak vyplněn utkáním proti Portugalsku. Soupeř, který je tak trochu pro český tým zakletý a na předchozích třech šampionátech hned dvakrát dokázal náš výběr porazit, přičemž v roce 2005 v Pittsburghu i vyřadit ve čtvrtfinále. Prohra bohužel přišla i v Kanadě. Český tým pálil na gólmana D. Medeirose jednu ránu za druhou, ale nakonec salva čtyřiceti pokusů nepřinesla ani jednu branku. Portugalci utekli jednou a byl z toho gól.
Den pátý
Hned dvě utkání v jeden den. To byl další den šampionátu, úterý čtvrtého, kdy odstartoval i turnaj žen, které hrály proti Řekyním, a mně zároveň začala práce, protože jsem plnil něco jako roli kustoda u ženského týmu, kromě toho, že jsem psal onlajny, které ten den bohužel nebyly zrovna ideální, jelikož internetu v Mount Pearlu se moc nechtělo spolupracovat. (bohužel bylo hůř) K tomu zápasu je nutné dodat, že začínal už v půl deváté ráno místního času.
Odpoledne přišlo důležité utkání v mužském turnaji. Češi měli před sebou klíčové utkání s USA, které mohlo podržet naděje na teoretické vítězství ve skupině nebo je definitivně ztratit. No začátek nebyl dobrý…už po necelých dvou minutách Češi prohrávali, ale tým se dokázal skvěle zvednout a od druhé třetiny jasně kralovat. Nakonec z toho byla výhra 7:2 a ukázalo se, že ten tým má velkou sílu a může dojít daleko.
Po utkání našeho výběru došlo na zahajovací ceremoniál, který ale byl pro mě spíše takovou možností si v klidu dopsat článek, protože nic extra zajímavého se na něm nedělo.
Den šestý
Zápasy až v odpoledních hodinách. Středeční dopoledne bylo díky tomu takové volnější a byla šance se podívat i na dopolední tréninky obou reprezentací, které se konaly na hřišti jedné místní školy, kde byli tak ochotní a našemu týmu tam děti uvolnili celé hřiště.
Odpoledne a večer se neslo ve znamení dvou zápasů a oba byly velice zajímavé. Nejprve přišel zápas mužského výběru proti Francii, který nebyl ani tak soubojem jak to dopadne, ale o kolik to skončí, protože jak řekli i pořadatelé o francouzském týmu: Špatný vtip. Nakonec to tam padlo hned dvacetkrát, což není pro inlajnistu úplně procházka růžovou zahradou, ale dalo se to zvládnout jako všechno.
Po zápase s Francií přišla akce bleskový přesun do Mount Pearlu, protože už za chvíli začínal vrchol dne, utkání žen proti Kanadě. Zápas nezačala pro Češky dobře a nakonec bohužel ani neskončil. Rozhodla druhá třetina.
Den sedmý
Na první zápas žen se jelo už na půl devátou ráno místního času, na ten závěrečný ve skupině to bylo o něco lepší, jelo se až na dvanáctou. Zápas proti Velké Británii nebyl těžkou překážkou, ale šlo o to prostě vyhrát, nakonec o šest branek.
Muži si ten den mohli užít volný den, který si vyplnili výletem na Signall Hill, kam jsem doufal, že se budu ještě moc také podívat a nakonec se přání splnilo, ale k tomu dojdu.
Den osmý
Vyřazovací boje začínají a nakonec pro oba týmy. Mužská reprezentace po prohře s Portugalskem musela zažít nepříjemné čtvrtfinále proti výborně hrajícímu Řecku, což nebyla už dopředu lehká věc a nakonec to byla docela těžká písemná práce, ale výhra 1:0 k postupu do semifinále proti domácí Kanadě stačila.
Den ale začal znovu v brzkých ranních hodinách. Už od půl desáté místního času hrály svůj zápas holky a čekala je také nevyzpytatelná Itálie, kterou nakonec děvčata převálcovala 11:0. Já na ten zápas jsem měl poprvé jako maskot, ale i kustod a takový pomocník malbu na tváři, ale to se nezrodilo úplně dobrovolně. Po čtvrtečním večeru jsem byl docela unavený a od realizačního týmu jsem se dočkal dárku, když holkám řekly, aby mě taky namalovaly, což jsem zjistil, až po probuzení. Bylo to takové malé srdíčko na tvář.
Po zápase jsme jely snad největším autobusem za celou dobu mistrovství a nakonec v něm zbyly dva, protože celý tým holek včetně trenérů jsme vysadily u nákupního centra, což měly za odměnu. V případě prohry by prý musely holky plavat v oceánu.
Den devátý
Semifinálové boje jsou tady a bohužel to vyšlo docela blbě, jelikož se hrály zápasy kluků i holek téměř hned po sobě a čas přejet z haly do haly nebyl prakticky žádný. Dopoledne před zápasy jsem strávil společně s naší skupinou z České televize a Tomášem Březinou v jednom nákupním centru, kde jsme každý nakupovaly dárky domů, ale i pro sebe. Já osobně si koupil triko místního klubu AHL Ice Caps. Po příjezdu na hotel přišlo chystání na dva důležité večerní zápasy. Ženy proti Slovensku, muži proti Kanadě. Chystání proběhlo v hotelové vířivce, kde jsem měl možnost chvíli mluvit i s účastníkem nedávného hokejového MS a slovenskou hokejovou legendou Jozefem Stümpelem, který kromě hokeje působí jako prezident slovenské hokejbalové unie.
Pocity ze zápasů byly smíšené. Holky předvedly proti Slovenkám naprosto famózní výkon, ale na to se bohužel ve sportu nehraje, hraje se na góly a ten daly Slovenky v prodloužení a přišla vlastně stejná situace jako v Bratislavě, postup do prvního finále v historii ženské reprezentace zůstal znovu zakletý.
Po utkání pak rychle se přesunout do Jack Byrne Arény, tam už mezi tím rozehrály muži svůj zápas a tady bych měl poděkovat kolegovi Danu Poláchovi, který první část zápasu dokázal napsat za mě podle streamu bez prakticky žádných dalších informací k němu. Muži své utkání zvládli a postoupili do finále, ale závěr zápasu je tak trochu kaňkou na celém semifinále. Napadení našich hráčů v podání Justina Pendera už jste určitě měli možnost vidět v médiích a já to nechci nijak moc víc rozebrat, jen mě na celé situaci mrzelo, že se mluvilo o napadení, ale o tom, jak vlastně utkání skončilo, už se moc nepsalo.
Den desátý
Boje o medaile jsou tady a je to stejné jako před dvěma roky. Ženy o bronz, muži o zlato, které by znamenalo dovršení zlatého hattricku!
Dopoledne jsme jeli na zápas o bronz, tady musím říct, že už jsem se nechal namalovat dobrovolně stejně jako při utkání proti Slovensku. Tentokráte to byl už vítězný zápas, ale nakonec to neměly holky proti USA až tak těžké a po zápase si mohly na krk pověsit bronzové medaile a já s nimi, protože jsem byl brán jako člen realizačního týmu a hned po zápase mě volaly holky a trenéři za nimi na plochu.
Po ceremoniálu přišla blesková akce: Přesun na finále. Taxikář, který nás vezl do druhé haly, nás provezl různými zkratkami, ale nakonec jsme dojeli, ale ze začátku jsem mu já ani zbytek auta moc nevěřil. Cesta z jedné haly na druhou nakonec stála $52 CAD. Vzdálenost je přibližně 23 kilometrů.
Finále začalo s časovým skluzem a nakonec nebylo bohužel pro český tým úspěšné a ani já jsem si ho moc neužil, jelikož ve třetí třetině vypověděla službu místní Wifi, ale naštěstí pomohl slovenský kolega z Onlajnů, za což mu patří obrovské dík a má u mě pivo.
Nálada po finále nebyla dobrá, ale být druhý na světě není taky špatné a bohužel minimálně za sebe musím říct, že Slováci byli lepší a vyhráli zaslouženě. Český tým závěr zápasu musel dohrávat jen na dvě formace, což taky nepřidá.
Poslední večer v St. John’s jsem pak trávil na pokoji přepisováním některých audio nahrávek, zatímco na chodbě byl neuvěřitelný řev od slavících Slováků , kteří s námi sdíleli hotel. Zároveň s přepisováním jsem měl taky čas se zamyslet nad určitými věcmi a srovnat si je v hlavě.
Den jedenáctý
Poslední den se nachýlil. Dopoledne přineslo jednu z posledních šancí se trochu vyspat a pak nutnost zabalit věci a v jednu odpoledne pak vyklidit pokoj. Letadlo nám letělo zpátky až večer ve 22:05 místního času, takže bylo před námi celé odpoledne, které se povedlo vyplnit výletem na zmiňovaný SIgnal Hill a ještě na jedno místo, pro mě ještě zajímavější. Cape Spear, nejvýchodnější místo celé Severní Ameriky. Obě velice zajímavá místa, která stojí za to vidět, ale to je asi všechno.
Cesta zpátky domu proběhla v pohodě a v úterý dopoledne jsme přistáli v Praze, tentokráte jen s jedním mezipřistáním v Londýně.
Den po nás pak přiletěla zbývající část výpravy, za kterou jsem vyrazil na letiště, pomoc při převzetí některý vyfasovaných věcí, zejména helem, ale zároveň to byl dobře strávený den.
Pod čarou:
– je zajímavé mít v v hotelovém pokoji vířivou vanu vedle pohovky
– hotelový bazén je dobrá věc, jen by to chtělo mít víc času se tam dostat
– Je skvělé koukat na NHL v lepším čase než od dvou ráno
– VELKÉ poděkování všem kolegům, kteří mi pomohli během MS s napsáním několika článků, zejména když bylo nutné se přesouvat
– Velký dík dvěma kolegům z MČR žen v Litomyšli za pomoc tam a za společnou akci, která stála za to. Písničku od skupiny YoYo Band si pouštím ještě dnes.
– Kanada je zajímavá země a jednou se tam chci vrátit, ale ne do St. John’s
