Komu není padesát, nebo nebyl v Rusku, nemůže nikomu dalšímu radit! Tímhle moudrem mě oblažil Ondra Kubát ještě na letišti ve Vídni. Takže vážení – padesát mi nebylo, ale mám za sebou dva týdny v ruské Soči, ve městě, kde je možné bydlet v ulici, která oficiálně neexistuje, a dělníci staví do olympijského parku mosty, pod které se nevejde běžný autobus – proto mám to privilegium nabídnout vám manuál. Manuál pro přežití v místě konání příští olympiády 🙂
Rada první: Naučte se rusky!
Představivost mám celkem velkou, ale v bufetu Šajba arény jsem opravdu nedokázala rozkódovat, jestli koukám na sladké, nebo slané jídlo. „Is it sweet or salt?“ zkusila jsem to naivně i po sto devadesáté šesté. „Da!“ odpověděla rozvážně prodavačka. S angličtinou se v Soči člověk chytal asi jako s teorií relativity v mateřské školce, zvlášť pokud se propracoval jen do třetí lekce Radugy. Tak nastudujte ty lekce alespoň čtyři, nebo se prostě smiřte s tím, že pár dní budete komunikovat hlavně nonverbálně.
Rada druhá: Když Rus říká, že je něco obrovské, nepodceňte to!
Když Rus řekne, že je něco obrovské, mějte se na pozoru. My jsme větu „Ale tam je jenom obrovské staveniště!“ pronesenou ruským mužikem v Soči podcenili hned první odpoledne a vydali se na cestu k arénám (které byly vzdálené jen tři kilometry vzdušnou čarou) pěšky. Po půl kilometru nenávratně a navždy zmizela bělost mých tenisek, po dalších pěti stech metrech Ondra v oblacích prachu, který tu zvedaly stovky a stovky náklaďáků, a po kilometru a půl chůze mezi náklaďáky i naděje, že tohle přežijeme.
Rada třetí: V autě se nestresujte hledáním pásů!
Už po několika málo hodinách v Rusku jsem stihla odpozorovat, že riziko toho, že opustíte kabinu vozidla předním sklem, je při stylu jejich jízdy dosti pravděpodobné. V „taxíku“, který pro nás první den přijel „už“ po osmdesáti minutách čekání, jsem ale pás nenašla. Ondra ho sice na přední sedačce našel, nicméně mužik za volantem ho hned upozornil, že „je jen jako a že bude stačit, když ho bude držet v ruce, protože to tu tak stejně dělají všichni“. Takže pásy nehledejte, ale před odletem podepište dobrou životní pojistku.
Rada čtvrtá: Počítejte s tím, že na vás Ondřej Kubát bude tvrdej! 🙂
Když nás taxikář druhý den po naší hrdinné cestě skrz olympijský park vyklopil zase uprostřed hor bahna, protože neměl povolení k tomu, aby dojel až k hale, vystoupil Ondřej z auta, šel středem silnice a opravdu OPRAVDU sprostě nadával. A vypadalo to, že je mu úplně jedno, že ho sejme nějaký mužik v náklaďáku a že mu ani nebudeme moci zavolat pomoc, protože on je jediný, který umí rusky. Mám ale podezření, že se právě tady rozhodl, že už z žádnýho auta, ani shuttle busu nevystoupí dřív než u hotelu.
„Ondro, Ondro, mně je fakt strašně špatně, řekni mu, ať zastaví, já to dojdu!“ prosila jsem týž večer v posledním shuttle buse, který od haly odjížděl v jednu v noci, aby tlumočil řidiči fakt, že mi z jeho jízdy „brzda-plyn-prudce doleva-bacha kamion-plyn“ není zrovna fajn. Upřímně mi v tu chvíli bylo úplně jedno, že má Soči na délku 142 kilometrů, statut nejdelšího města na světě, my u sebe nemáme mapu a že bych tak náš hotel možná až do konce pobytu nenašla. „Zbláznila ses, zastaví nám a ujede nám!“ kontroval Ondra. „Ale mně je fakt blbě, já budu zvracet!“předestírala jsem pro mě opravdu velmi potupnou, ale zároveň velmi pravděpodobnou variantu. „Máš pytlík? Máš! Tak když tak zvracej do něj! Stavět se nebude!“ zakončil to tvrdě Ondra. Nevolnost jsem nakonec rozdýchala – rozhodně rychleji než fakt, že by mě nechal potupně zvracet do pytlíku 🙂
Rada pátá: Naučte se užívat si bezpečnostní prohlídky!
Proč? Prostě proto, že jich v Soči zažijete opravdu hodně. „Let´s enjoy sex!“ říkal rakouský fotograf pokaždé, když jsme museli vystoupit z autobusu a absolvovat bezpečnostní prohlídku. Div vás během ní nevysvlékli do spodního prádla, psi v kotcích byli připravení nejen na prohlídku zavazadel, ale dost možná i na to, aby z vás udělali trhanec (a nemyslím ten sladkej tvarohovej), a pokyny samozřejmě létaly jen v ruštině. Obvykle se ale sekuriťáci smířili s pár desítkami vteřin intenzivního kontaktu a pak už měl člověk klid. Jen večer při odchodu si ho ochranka na bezpečnostním stanovišti skrz čip ukrytý v presskartě odpípla jako mražený kuře v supermarketu na pásu.To Švýcaři, kteří strávili obklíčení vojáky ve svém autobuse hodinku a půl, by mohli vyprávět jiné věci… Holt je buď aroma švýcarských sýrů tak podobné vůni semtexu, nebo prostě udělali pánové z ochranky chybu…
Rada šestá: Přibalte si holinky!
Nemůžu si pomoct, Česko v Londýně prostě předběhlo dobu a slavné holiny se v Soči ještě budou moc hodit. Olympijský park totiž roste v místní části Adler, kde většina cest připomíná polňačku po třech dnech silného deště. Do některých výmolů by se člověk klidně mohl naložit a užít si bahenní lázeň. Holinky tak do kufru určitě přihoďte, třeba místo bílých kalhot, protože s těmi při stavu místních silnic a množství bláta na nich, uděláte parádu zhruba v prvních pěti minutách.
Rada sedmá: Ničemu se nedivte!
Autobus má přesně daný jízdní řád, ale jezdí v úplně jiné časy. V devět ráno potkáte na ulici uniformované policisty, kteří vás skrz alkoopar nejspíš vidí dvakrát, ale i tak vás uctivě francouzsky pozdraví a smeknou obří čepici. Hotel, kde bydlíte, se chlubí wifi připojením, ale to funguje jen uprostřed noci, kdy je člověk vzhůru sám a sám je v celém hotelu i připojený. „Ale to je normální, tady jste v Rusku!“ řekla nám servírka po hodině a půl čekání na jednoduché jídlo. A shrnula tím vlastně podstatu celého Ruska. Prostě se nedivte, berte všechno, tak jak přijde. A ono to nějak dopadne 🙂
