Nechybělo mnoho a odlet do Finska by zůstal pouze v oblasti teorií. V mém dosavadním životě jsem zaspal pouze ve dvou případech. Den odletu do Země tisíce jezer byl tím druhým.
Jelikož studuji na vysoké škole a bydlím na koleji, tak usínání bylo poměrně složitým úkolem. Člověk, jenž někdy okusil život v tomto ubytovacím zařízení, zcela jistě ví, o čem hovořím. Zvonění budíku si nepamatuji, s vyděšením jsem se probudil v 7:47. Odjezd z Kladna přímo na Letiště Václava Havla byl naplánován na 8:06. Nutno podotknout, že dostihnutí tohoto autobusu je pro osobu, která po probuzení obvykle dvacet minut sedí na posteli, rozlepuje oči a přemýšlí o lehkosti bytí, dosti složitým úkolem. Nakonec jsem však i díky tempu „alá Usain Bolt“ úspěšně odjel.
V útrobách terminálu 2, kde jsme měli sraz, jsem se ocitl zhruba o půl deváté. Po úvodním setkání a seznámení s kolegy jsme se přemístili k odbavení. Vše velmi solidně odsýpalo, i když pro mě byly veškeré procedury doslova španělskou vesnicí. Cestování letadlem jsem naposled okusil v šesti letech, a tak pro mě byl let jedním z největších lákadel „tripu“ na Karjalu. Po vykonaných nezbytnostech jsme se přesunuli k bráně, skrz kterou se „naloďovalo“ do letadla. Mírnou nervozitu smazal modrý nápis FINNAIR, který je (aspoň jsem si to namlouval J) zárukou kvality. Samotná cesta se stala skutečně velkým zážitkem, po bezproblémových zhruba dvou hodinách letu jsme dosedli na runway helsinského letiště.
Po vyzvednutí zavazadel následoval odjezd do centra města. V přistaveném autobuse nás čekalo velké překvapení. Kolega Michal si přisedl k pohledné hnědovlasé dívce, kterou decentním „hi“ pozdravil. Stejně tak učinil Michal Slavík. Jaké překvapení nastalo, když slečna pravděpodobně uslyšela část našeho hovoru a zeptala se česky, odkud jsme. Až později jsme se dozvěděli, že se jedná o sestru Michalova (vedoucí výpravy) spolužáka z vysoké školy. Jak je ten svět malý…
Ubytování nám poskytl hostel Stadion, který byl přímo v útrobách olympijského stánku, na němž se v roce 1952 zaskvěl legendární Emil Zátopek. Příjemným faktem byl společný pokoj, nemuseli jsme se tak bát o své věci. Poté nás dostihl hlad. Do Finska jsem cestoval také s vidinou ochutnání místní kuchyně. Naší první stanicí však byla asijská restaurace, která nám poskytla tradiční chutnou „čínu s rýží.“ S plným žaludkem jde vše lépe, o to více pak sledování kvalitního hokeje, který nabídlo utkání domácího Finska s rivalem z Ruska. To jsme ovšem ještě netušili, kterak složité bude získat akreditace. Po dvojitém obejití celé arény jsme se rozhodli zeptat ochranky, která nás odkázala k pokladně, načež odeslání k dalšímu stanovišti nebylo překvapením. Zhruba půlhodinová honba za nalezením oprávnění ke vstupu do haly skončila sestupem pěti pater, prohledáním parkoviště a následném objevení malých dveří, za nimiž bylo ono vysněné místo. Po vysvětlení mého jména dvěma slečnám (ano, je to složité nejen v češtině), jsme konečně mohli pokračovat do press centra.
Místo pro práci všech novinářů mě uchvátilo. K dispozici byl kvalitní internet, občerstvení (sladké i slané), káva, čaj, zkrátka vše, co si může člověk přát. Zpočátku příjemná byla i Pepsi, která ale s postupem času ztrácela své kouzlo. Od návratu do tvorby tohoto blogu jsem se černého nápoje nedotkl. Po vypití zhruba osmi litrů této tekutiny během čtyř dní jaksi stále nemám chuť. V místnosti seděly skutečně osobnosti žurnalistiky, například Robert Záruba a Martin Hosták. Bylo zajímavé vidět jeden ze svých novinářských vzorů na vlastní oči. Samotné utkání bylo fantastické, nabitá Hartwall aréna přinesla skvělou atmosféru, kterou ještě umocnil úspěch domácího celku. Po závěrečném hvizdu a nabrání Karolínina rozhovoru jsme se vrátili zpět na hostel, kde nám pracovnou byla místní jídelna.
Páteční den volna byl využit k prohlídce Helsinek, které mě osobně naprosto uchvátily. Čisté město, slušní a klidní lidé. Ano, podotýkám, klidní, neboť za celou dobu pobytu jsem například neslyšel zatroubit auto. K vidění bylo centrum, přístav, pravoslavný kostel, protestantská katedrála či finská klasická architektura. Brzké stmívání nám nedovolilo navštívit Suomenlinnu, prý nejkrásnější místo hlavního města Finska. Později jsme však zjistili, že nás to vůbec nemusí mrzet. Cesta na hostel byla okořeněna zastávkou v Hesburgeru, jakémsi finském „mekáči.“ Večer byl poté v duchu příprav na dva náročné herní dny.
První střetnutí sobotního dne se odehrálo mezi Ruskem a Švédskem. Ačkoliv jsem kritizovat nechtěl, nyní budu muset. Tribuna pro novináře byla velmi nedostačující, chyběla elektřina, funkční internet. S on-line přenosem jsem se ale chtěl popasovat, a tak jsem se přesunul do press centra k televizi. Ta postrádala jak časomíru, tak komentář. Sepsání přenosu tak byl skutečně „kumšt,“ což se bohužel odrazilo na jeho kvalitě. Později jsme proto od této práce upustili a přenechali ji kolegům sídlícím v České republice. V podvečer došlo k mnou očekávanému utkání České republiky, které přineslo hezké branky, ale také například šarvátku, do níž se zapojil Zbyněk Irgl. Navzdory vedení 2:0 nám bodový zisk unikl. Po utkání jsem nabral svůj první rozhovor s reprezentantem, byl to skutečně zvláštní pocit. Tázal jsem si Milana Doudery na jeho reprezentační účast. Cílem bylo zjistit, zda je pro něj i díky překonaným zdravotním lapáliím jakousi formou zadostiučinění. Když jsem si tuto otázku později přehrával v hlavě, uvědomil jsem si, že Karjala Cup je také mým zadostiučiněním. „Když na sobě budeš makat, někam to dotáhneš.“ Toto všeobecné klišé je klišé až do té doby, než člověk tuto situaci skutečně zažije. Právě ve Finsku jsem si uvědomil, že cesta do této krásné země, je výsledkem mé práce od píky. Po večerní pracovní dávce jsme se mohli těšit na další den plný hokejové krásy.
Cesta do pohledné arény byla naplánována zhruba kolem poledne. Před halou nás čekala poměrně komická vložka s ruským fanouškem, který velmi důsledně přebral a byl ochrankou odváděn pryč. Otázkou je, zda měl dlouhou a náročnou noc, nebo velmi bujaře odstartoval nový den. Následovala dvě utkání, která byla proložena prohlídkou haly a nakoupením malých suvenýrů. Smutným faktem bylo, že česká reprezentace nezvládla ani třetí utkání na turnaji a po bídném výkonu podlehla i Rusům. Zlatý hřeb Karjala Cupu mělo být dle mého klání Finska a Švédska. Herně šlo o povedené utkání, avšak zklamala mě atmosféra. Finští fandové mají skutečně zvláštní styl povzbuzování, který dělí červená čára. Jakmile borci Suomi míří do ofenzivy, půlicí čára odstartuje v ochozech peklo. Pokud se finští hokejisté vrátí za tuto metu, následuje hrobový klid, který je k vidění například na některých prvoligových stadionech. Inu, zvláštní mentalita. Po rozhovoru s Janem Buchtelem, získání ohlasů značně kritického lodivoda národního týmu Aloise Hadamczika a prohlédnutí tréninkové haly, která je vytesána ve skále, jsme se opět vrátili na hostel, který obývaly skutečně všechny světové kultury, což bylo cítit například v kuchyňce. V průběhu pobytu jsem se však nesetkal s nikým nevlídným ba dokonce nepřátelským. Poslední večer jsme se oddělili, já s Michalem Slavíkem a Luckou jsme se odebrali do sportbaru, kde jsme okusili místní pivo. Michal Špírek s Karolínou navštívili vyhlášenou diskotéku Namu.
Závěrečný den byl jako vytržený z pohádky, nádherné počasí, vytoužené sluníčko. Naprosto ideální podmínky pro cestu na Suomenlinnu. Na tuto Švédy vybudovanou pevnost jsme se dopravili lodí. Celou plavbu nás doprovázeli racci, kteří chytali lidmi házenou potravu. Samotná pevnost snad ani nelze popsat slovy. Nádherné starobylé domy, kostel, pobřežní opevnění, božská panoramata. Chvíli si člověk připadal jako v Kraji, tedy bydlišti hobitů z románů J. R. R. Tolkiena, posléze se přemístil do středověkého města. Hledám superlativy, kterými bych toto místo popsal. Žádný ale nevyjádří jeho skutečnou krásu. To zkrátka musíte vidět na vlastní oči! Závěrečným stanovištěm naší výpravy byla věž olympijského stadionu, ze které byly Helsinky jako na dlani. Po následném vypravení, cestě na letiště a usednutí do poněkud většího stroje než při letu do Finska, jsme se odlepili od země a následně bezpečně přistáli v Praze.
Při přemýšlení o hodnocení našeho „výletu,“ mě napadají pouze samá pozitiva. Nasbíral jsem spoustu zkušeností, podíval se na zajímavá místa, viděl nádherný hokej a užíval si každou minutu pobytu. Ještě jednou bych chtěl poděkovat celé firmě eSports, poté jejímu „otci“ Davidu Schlegelovi, který mě po mém neuváženém jednání nezavrhl (všichni z vedení firmy ví, o čem hovořím). Doufám, že jsem se alespoň trochu odvděčil a dokázal, že pro mě byla tato situace poučením. Rovněž děkuji Michalu Slavíkovi, který byl super vedoucím výpravy a parťákem. Předal mi také spoustu rad. Nesmím zapomenout také na své kolegy, Michala, Lucku a Karolínu, díky které jsem pravděpodobně člověk s největšími znalostmi finských reprezentantů, a to ze všech úhlů pohledu. Moc bych si přál se někdy opět na akci takového kalibru podívat, byl to skutečně zážitek!
