Na Karjala Cup 2013 se bude vzpomínat jako na turnaj, ve kterém česká reprezentace dostala (zase) od všech do hrbu. A já měl možnost to vidět na vlastní oči. Přímým letem do Helsinek se naše pětičlenná sestava přesunula do dějiště turnaje. Na palubě byl i nejslavnější člen výpravy, Jihlavák Libor, který o své účasti na Karjale poskytl rozhovor pro web Dukly.
V něm mj. pronesl: „Jsem zvědavý na finskou kulturu a kuchyni, která je prý vynikající.“ K tomu nutno říct, že finskou kuchyni jsme za náš pobyt nepoznali a nebyl jsem si tak jistý, jestli něco takového vůbec existuje. Za pět dnů k ní měly asi nejblíže koláčky v press centru, jinak po nějakých domácích restauracích či hospodách po Helsinkách ani vidu, natož slechu. Zato jsme ochutnali kuchyni čínskou, arabskou, americkou (rozuměj hamburgery…) nebo italskou.
V rámci samostudia jsem si dal za úkol zjistit, jak to tedy s onou severskou kuchyní vlastně je a k mému překvapení našel na wikipedii článek s titulkem „Finská kuchyně“. Po první větě jsem uznale pokýval hlavou: „Finská kuchyně je kuchyně vařená ve Finsku.“ A po dočtení jsem došel k názoru, že asi není žádná škoda, že jsme na žádnou finskou restauraci nenarazili…
Za dobu Karjala Cupu jsme měli prostor celkem detailně prozkoumat finskou metropoli. Helsinky toho z turistického hlediska mnoho nenabízejí a tak by nebyl problém to hlavní objet za jeden den. Pravoslavný chrám, katedrála, náměstí, přístav, skalní kostel, památník hudebního skladatele Sibelia a největším lákadlem je pevnost Suomenlinna, zapsaná na seznamu UNESCO.
Turnajem nás provázela záhada kamene o velikosti pěsti Vitalije Klička, který se v aréně válel u mantinelu v prostoru za bránou, samozřejmě tedy z vnější strany… Nutno dodat, že uspokojivé vysvětlení původu kamene jsme nenašli, zato těch neuspokojivých celou řadu.
Co se týče večerních návštěv nějakých barů, tak jsme lanařili na pivo i komentátora Martina Hostáka, ale ten našemu náporu odolal. Vyrazili jsme tak až poslední večer. Tip na bar od jednoho z pořadatelů v Hartwall aréně se ukázal jako trefa do černého. Pro budoucí generace, které eSports v budoucnu vyšle na finský turnaj: v neděli zkuste podnik Namu. Největší helsinský klub přímo v centru města, VIP kartička a 50% sleva (to víte, přijeli „novináři“ z Prahy… a z Budějc, tak se snažili).
Vtipné a stylové bylo, když kolem nás začali zničehonic procházet finští reprezentanti, které Karolína z redakce Lva Praha z první dobré ihned poznávala. Až bude někdy Robert Záruba hledat odborníka na finský hokej, mám horký tip. Vrcholem bylo, když Karolína ukázala na jednoho borce s tím, že je to správce sociálních sítí finského nároďáku, že ho pozná podle fotky.
Část týmu Suomi měla v oddělené části klubu afterparty, kde slavila vítězství v domácím turnaji. Kolem třetí hodiny už jsme byli u jejich stolu (to už tam tedy opravdu zbylo jen pár posledních srdcařů) a útočník Nižněkamsku Osala nám podával ruce s tím, že má dobrého kamaráda z Čech Kůkyla, z čehož se po chvíli vyklubal Petr Koukal. Dále se svěřil, že doufá, že ho z klubu brzy vyhodí, že ho to v Tatarstánu zrovna dvakrát nebaví.
Ale co jsem koukal na jeho statistiky, asi si přeci jen uvědomil, že to angažmá není k zahození…
