Spoustu zažitých stereotypů překonal tenhle šampionát. Tak například: ženský sport je obecně nekoukatelný, na ženský sport nechodí žádní diváci, ženy patří k plotně, ne na hřiště. Všechny tyhle předsudky dokázaly snaživé dívky zbourat. A to i přesto, že jejich jedinou odměnou za to vše, co v kariéře musely odmakat v halách, na oválech, v lesích, na schodech, v posilovnách, na bazénech, je právě tenhle týden, v němž toužily po přízni diváků, po uznání, po chvilkové slávě, ale hlavně – po medaili! Ta jediná tomu celému krásnému týdnu chyběla. Žádné peníze (vyjma Švédek) florbalistky nepobírají, přesto polykají tréninkové dávky blížící se profi sportovcům. To vše dělají ve volném čase po práci. Klobouk dolů.
Šampionát začal brněnskou částí. První den se nesl v duchu tradičního chaosu, ač bylo deklarované jasné označení tribun pro novináře na obou halách, na B hale byli očividně překvapeni, že má taky někdo zájem odtud psát. Vzhledem k tomu, kolik lidí mělo dělat „ochranku“, jsme až snadno prošli prakticky kamkoliv. Krom VIPu, tam si jídlo zdarma hlídali jak oko v hlavě. Úvodní den přinesl důkaz, proč se bude jednat o turnaj, v němž půjde jen o 2. a další umístění. Švédky rozmetaly Finky 8:2 a nenechaly nikoho na pochybách, kdo bude za týden zvedat nad hlavu pohár. Nás s Michalem po náročném dni čekala jízda MHD, které mi však pila krev kvůli neustálému opakování slova „zastávka“.
Člověk si připadá jak totální analfabet, když se blíží k zastávce, která je na znamení a ještě ke všemu v jiné tarifní zóně. „Zastávka a. Příští zastávka b. Prosím pozor, zastávka je na znamení. Zastávka se nachází v tarifní zóně 101.“ Brrrr! Zlatá Ostrava o pár dní později. Když se k tomu přidá ještě familiární označení „šalina“, teď se asi Brňáků dotknu, ale to mi přímo trhá uši. Ne tak Michalovi, který ten výraz používal, jako by z jižní Moravy sám pocházel.
Miláčkem komentátorské dvojice na hale A (já, Michal) se stala Hanička Sládečková. Roztomilá česká reprezentantka vypadající tak na 16 let bojovala jako lvice, i proto si zasloužila hned první rozhovor.
V hale na Vodově ulici panovala krom obrovského tepla především krásná atmosféra při zápase českého týmu. Stejně tak překvapeny byly hráčky Austrálie a nejhezčího týmu turnaje, Slovenska, při zápase o první místo skupiny C. Zástupy žáků brněnských ZŠ zaplnily B halu, v jednu chvíli tak sledovalo tenhle zápas „bez zájmu médií“ přes 700 lidí! Po konci základních skupin se turnaj loučil s Brnem a nastalo stěhování do Ostravy. Poslední brněnský den přinesl obrovský slovenský smutek, když krásné florbalistky zpod Tater podlehly Lotyškám těsně 4:3, což je připravilo o čtvrtfinálový sen.Ostravská část se nesla ve znamení chladu. ČEZ aréna je přece jen víc zimákem než sportovní halou. I hráčky tím byly zpočátku zaskočené. Dlužno dodat, že i ostravské publikum se jevilo jako chladnější.
Na čtvrtfinále s Polskem sice dorazila slušná návštěva (a snad i trochu větší než v Brně), ale svou roli sehrál i fakt, že fandové soupeře to měli do Ostravy dost blízko. Možná i velikost haly způsobila, že atmosféra nebyla taková „brněnská“. Švédky suverénně válely v turnaji, Švýcarky se pomalu rozjížděly, Finky se trápily. Naše srdce se skupinkou pořadatelů-kamarádů si získaly Dánky, druhý nejhezčí tým turnaje. A především Korejky. Asijské bojovnice, které sice daly první branku na MS až ve třetím zápase, ale reprezentovaly víc než se ctí. Slovenky daly zapomenout na zklamání z utkání proti Lotyškám, družina kolem kapitánky Košturiakové zbylá utkání vyhrála a skončila tak na konečné deváté příčce. Nic to nemění na tom, že si publikum, zvlášť jeho mužská část, tenhle tým zamilovala.
Čas plynul a kvůli smolné prohře ve skupině se Švýcarkami „zbylo“ na Češky do semifinále Švédsko. Potvrdily se papírové předpoklady, souboj obra s trpaslíkem nešlo vyhrát. Chvilkové švédské zaváhání a srovnání na 2:2 dalo Češkám malou naději. O tu naše hráčky brzy přišly. Švýcarky si brousily zuby na finále, v semifinále potkaly doposud nepřesvědčivé Finky. Ty ale poprvé, dlužno dodat i naposledy, zahrály svůj standard. Proto bylo jasné, že se bude opakovat stejný scénář zpřed dvou let. Finále Finsko – Švédsko.
Poslední den jsme smutně opouštěli naše útulné ubytování s příjemnou paní na recepci, čekal nás ovšem ještě výlet po Ostravě. Michal jakožto „skoromístní“ se ujal průvodcování. Krom tradičního historického centra nás čekal hlavně stadion Bazaly. Na mou žádost o fotku s palcem dolů úšklebkem bylo reagováno negativně, nezbývalo, než udělat kompromis. A tak mám já jako sparťan fotku před stadionem Baníku. Paráda 🙂
Na utkání o třetí místo přišla krásná návštěva. Tentokrát se nejen Ostravané předvedli. V úžasné atmosféře Češky bojovaly o to, aby urvaly bronz stejně jako v St Gallenu před dvěma roky. Zápas došel do prodloužení, v němž se trefila božská Silvana Nötzliová. Dle mého názoru nejlepší hráčka turnaje. Mattssonová ji zastínila jen tím, že hrála v útoku, tudíž jsou její body víc vidět. Ani v tomto utkání výborná Christiánová v české brance nezastavila ránu od půlky, která spustila ohňostroj radosti na švýcarské straně. Slzy v očích Adély Bočanové ještě půl hodiny po zápase dokazovaly atmosféru. Sen o medaili na domácím MS se téhle generaci nadobro rozplynul.
Finále začalo vyrovnaně, brzy se ovšem ukázalo, že tenhle turnaj se mohl jmenovat „MS žen Švédska a těch ostatních“. Nevím, jak je tohle možné, ale pokud se někdo ptá, jak asi dominovala v hokejových počátcích Kanada, přijďte na florbal a koukejte na Švédky. Víc netřeba dodávat. 15. 12. šampionát skončil s rekordní návštěvností v dějinách ženských MS, Michal ho zakončil provokativně fotkou se Silvanou Nötzli, katem českého týmu. My se rozloučili s černou Ostravou, tajemným městem s osobitým kouzlem a nejhezčím hlášením v MHD (tu ženu dodnes miluju 🙂 a těšíme se na další akce spjaté s děrovaným míčkem. Tahle komunita má totiž jednu ohromnou výhodu – není zkažena penězi. Pelto, měl by sis vzít příklad!
