Prožil jsem náročnou sezónu. Koncem dubna 2013 mi v Prostějově začala letní příprava, přes závodní období nespočet tréninků, zápasů, příprav, turnajů. Do toho nekonečná práce kolem A-týmu, který dosáhl svého cíle a postoupil do 1. ligy. Poslední, postupový zápas, 21.dubna 2014, jsem neviděl, sledoval jsem ho na onlajnech z arény v Lappeenrantě… Ano, měl jsem tu možnost být na mistrovství světa do 18 let. Přesto, že jsem byl stále v jednom kole, finský šampionát byl tím nejsladším zakončením úspěšného ročníku 2013/2014.
Cesta do dějiště šampionátu nebyla lehká, společně s Lukášem Peroutkou a Danem Poláčkem, nás čekal let do Helsinek, rychlá a úderná prohlídka tohoto města a následně asi čtyřhodinová cesta autobusem do Lappeenraty. Nic nevšedního, ale tento autobus zastavuje snad úplně všude, vedle normálních zastávek také třeba na zahradě rodinného domu, či u skládací rampy samoobsluhy. Ono, jak se později ukáže, autobus je poslední možné řešení při cestování ve Finsku.
Někdy kolem půlnoci se dostáváme do hotelu, správně řečeno motelu, který leží v samotném centru města. I když velikost pokoje pro tři osoby nás celkem překvapuje, říkáme si, že alespoň budeme „mít k sobě blíž“.
Turnaj začíná hned ve čtvrtek, tím, že jsme tři a hraje se ve dvou městech, hlavní Lappeenrantě a sousední Imtaře, musíme se po většinu dnů rozdělit. Hned první den zůstávám sám v „Lappe“ na úvodní dvojzápasy. Na to, že do začátku mistrovství zbývají minuty, před arénou je klid. Cedule, plakáty či poutače jsou po městě sporadicky, o tom, že se nějaké MS hraje, se dozvíte až při pohledu na arénu.
Při psaní onlajnu utkání Švýcarsko – USA, si hned za mě sedne kompletní realizační tým České republiky. Už při první debatě s trenérem Jakubem Petrem, když mi sděluje, že vždycky chtěl vidět, jak se píše onlajn, zjišťuji, že z tohoto týmu srší jakási zdravost, alespoň na první pohled. Pro mě, v našem hokeji, celkem nevídaná věc.
V 15 hodin pak je vhozeno úvodní buly. Švýcarsko se hned v prvním zápase postará o obrovské překvapení, když poráží USA 4:2, později se ukáže, že se to už nikomu jinému během MS nepovede. Hned mi do oka padá Kevin Fiala, který s Denisem Malginem, táhne Švýcarsko následně celý turnaj. Fiala je na půl Čech, na půl Švýcar. Jeho zápal pro hru, bruslení je na ročník 1996 jako jiná dimenze. Když pak během turnaje s Danem Poláčkem zůstáváme v Imatře na utkání Švýcarů s Kanadou ve čtvrtfinále, nemusíme nic psát, jen se díváme na hokej, narazím za sebou na rodiče Kevina, kteří hokej v češtině dost prožívají. Dan pak s Fialou dělá rozhovor, který jsem si přečetl snad třikrát a můj obdiv umocňuje Fiala nyní při mistrovství světa v Minsku, kdy jej zase můžu vidět, ač jen v televizi.
Omluvte prosím mé nadšení pro hokej. I když tento blog má být i o cestování, celkovém dojmu z akce, ke kterému se samozřejmě dostanu, u mě převažuje ze šampionátu hokej, hokej, hokej a zase hokej. Často jsem na stadion přicházel již v 11 hodin, dost často, po večerním utkání, jsme pak odcházeli klidně před půlnocí.
Na stadion jsme to měli z motelu asi 3 km pěšky. Doma moc nechodím, ať už obecně, tak třeba na hřbitovy. Tady vedle dlouhá cesta, paradoxně přes hřbitov, někdy tu cestu jdu i čtyřikrát a chvílemi je to jako maraton. Je to zajímavé, hlavní aréna, vedle níž je tréninková hala s dvěma kluzišti, je ukryta v takovém útulném předměstí, což dodává celému Finsku obrovské kouzlo. Po celou dobu nám panovalo letní počasí, což krásu těchto 13 dnů ještě umocňovalo.
Jakmile se rozehrály základní skupiny, začalo mistrovství utíkat jako voda. Čechům se dařilo, jejich zápasy měly šťávu, ostatně jak všechny na turnaji. Trošku lepší mohla být jen návštěva, mimo utkání Finska lidé moc nechodili. Větší účast příznivců mohly mít i tréninky, často kromě týmových manažerů, uklízečky a mě, tam nebyl nikdo. Tím se dostávám k dalšímu super bodu mistrovství a to jsou právě tréninky. Jako pro trenéra mládeže to byla obrovská zkušenost a lahoda pro oko, vidět v akci trenéry USA, Finska, Kanady nebo také Švýcarů. Kvalita a vyspělost těchto hráčů byla znát již na trénincích, a musím říct, že hokejově předčil šampionát mé očekávání po všech stránkách.
Přesně týden po našem příjezdu, byl na MS volný den. Dostali jsme se do výletu novinářů na jezeře Saimma. Dle slov Lukáše tohle nebývá běžné, ostatně po komentářích na Facebooku od Davida jsem to pochopil a moc si toho vážím, že jsem měl to štěstí se tripu zúčastnit. Čtyřkolky, jacuzzi, grilovaný losos, nádherné odpoledne a především nažhavení atmosféry na čtvrtfinále.
Den D je tady. S Danem Poláčkem se vydáváme do Imatry, kde čeká naše hokejisty zápas s Ruskem. Z našich kluků srší odhodlání, říkají, že Rusko je nepřijatelnější soupeř. V divácké roli jsem v životě na stadionu zápasy neprožíval, ale v Imatře mě to vtáhlo do zápasu neskutečně. V týmu bylo několik hráčů, proti kterým jsem hrával, například s Alexem Rašnerem jsem ještě rok a něco zpět hrál v týmu, takže jsem úspěch našim moc přál.
Rusové nás mleli. Přebruslovali, byli po většinu utkání lepší, my měli štěstí a dávaly góly. Nebýt brankáře Vaněčka, končíme ve čtvrtfinále. Naštěstí vyítězíme gólem v prodloužení, obrovská euforie a štěstí. Tento večer si náležitě užíváme, po rozhovorech a splnění práce zůstáváme již na zmíněném utkání Kanada – Švýcarsko. Opět se vtáhneme do zápasu, Švýcarům moc přejeme, škoda, nevyšlo to. Po zápase naši kolegové ještě dopisují, takže čekáme na odvoz. V hale už skoro nikdo není, jsem na internetu, stále dokola mi v uších hraje 20 vteřinová znělka Europcar, kterou hráli na MS v každé první komerční přestávce. Lukáš s Danem by mohli povídat své. Ať se ve Finsku pak stane cokoliv, tento den budu mít v paměti nejvíce.
Po čtvrtfinále začínáme všichni pociťovat výrazně zvýšený zájem české veřejnosti o osmnáctku. Na facebooku mi najednou psali lidé, které jsem třeba 2 roky neviděl. Jak ti naši hrají, budou mít medaili? Ptají se. Na jednu stranu pro český hokej super, že semifinále a finále vysílala televize, na druhou stránku pro nás škoda, čtenost onlajnů klesá. Naši nakonec projdou do finále, tam už nestačí na USA. Přesto, pro český hokej je tento šampionát po dlouhé době slušným výsledkem, stříbrná medaile pak historická. Nutno však říct, že vyhráno určitě není, tohle stříbro přičítám chuti našeho týmu a štěstí.
V neděli po finále se snažím ukořistit plakáty, letáky, podaří se mi sebrat i přilepené cedule s logem MS, které následně přes hranice převeze Lukáš, mně by se do kufru nevlezly. Domů letíme stejným letadlem jako reprezentace, přijde čas se konečně s hráči pobavit déle a v klidu, než v rychlosti bez diktafonu v mixzóně.
Kdybych to měl shrnout, Finsko je pěkná země, především okolo jezer je nádherná příroda. Je tam celkem draho, ale panuje obrovská volnost, často přístupné zahrady, bez plotů. Finové jsou dobrosrdeční, snaží se problémy řešit, ale s úsměvem na tváři, což je pěkné. Když bych to měl srovnat se svým prvním „výjezdem“ s Esports, který byl na Channel One Cup, tak tam to tehdy sršelo srandičkami, historkami a následně i návštěvou doktora s bolestmi břicha z přemožení svalů smíchu, tady šlo o hokej. Těchto 13 dnů se mi bude v dalších sezónách moc hodit, vidět hokej tak, jak se má dělat, je neuvěřitelné. Škoda, že nebyla letenka pro některé české manažery, rád bych je vzal sebou…
