Každý rok jsem s očekáváním sledoval, jestli se dostanu do nějaké nominace na velkou akci. Když se to napoprvé ani napodruhé nepovedlo, nebyl problém. A klidně bych čekal ještě déle, kdybych musel.
Když jsem se dozvěděl, že poletím do Běloruska na MS, zavládla spokojenost. Sice bych radši letěl do Kanady na juniory, ale i tohle je super akce a je to fakt dobrý pocit, když cítíte jakousi důvěru od eSports.
Nakonec jsem se dozvěděl, že moje práce bude spočívat v tvorbě anglických onlajnů a reportáží pro eurohockey.com, což mě malinko zklamalo. Jasně, nejspíš to znamená, že v angličtině mi to jde, ale v češtině se mi tolik nevěří. Nakonec jsem ale díky tomu byl pod menším tlakem, takže to nevadí.
Nikdy v životě jsem neletěl letadlem a můj let přes Moskvu do Minsku měl být můj první. A nebyl. Kvůli problémum s vízem v Rusku jsme si nakonec museli přebookovat na přímý let aerolinky Belavia. A létání se mi líbí.
Hned po přistání jsme si rozměnili na letišti a nasedli na autobus směr centrum Minsku. Jízdenka stála 30 tisíc. To je v přepočtu 60 korun, takže bez problému. Ale, Michal s Davidem si v den jejich příletu mysleli, že to je 15 korun a pořádně nás prostřednictvím facebooku zblbli.
Komunistické Bělorusko vypadalo hned na první pohled zajímavě. Líbilo se mi náměstí plné vojáků i náměstí, na kterém stál jen samotný Lenin. A podél dálnice se každých pár kilometrů nacházela budova s elektřinou, kterou hlídal chlapík v kožené bundě. Ne každou, ale u většiny z nich byl.
Zatímco Lukáš Peroutka se divil, že Bělorusové jezdí moderními auty, já začal oprašovat svou azbuku. Naposledy jsem ji četl intenzivně před asi šesti lety v Bulharsku, a tak jsem rád, že mi Minsk pomohl k tomu, abych ji mohl opět plynně převádět do vlastního.
Opravdu super bylo bydlení v Minsku. Celkově tamní standard je nižší než u nás a možná to je kvůli tomu, že tam raději lidé utratí za nové auto. Mě se náš útulný byt pro osm lidí (ve skutečnosti pro dva) zamlouval. Při výběru postele jsem zvolil taktiku „zavřel jsem oči, vystřelil a ono to tam spadlo,“ a trefil šibenici. Možná i díky tomu jsem si to užil víc než někteří ostatní.
Celou dobu jsme žili v absolutním bordelu, s čímž jsem problém neměl. A pochopil jsem tak, proč s námi do Minsku neletěla žádná žena. Asi by nepřežila. Štvala mě jenom koupelna, kde každá sprcha kvůli absenci závěsu způsobila potopu. Ale i to se dá přežít.
Hodně lidí si stěžovalo na jídlo, především na to, co bylo v areně. Jasně, pizza nebo hranolky z mikrovlnky nejsou nic pro labužníky, ale chuť to má. A mě to fakt chutnalo. Nejlepší jídla jsme ale měli v nedaleké pizzerii s nejhezčími servírkami a také v Good Burgeru v nákupním centru naproti hlavní hale. No, abych řekl pravdu, v Minsku mi prostě chutnalo.
I alkohol mi chutnal, tamní Zubrovočku jsem dokonce nakoupil v na mě velkém množství domů, abych dal ochutnat těm nejbližším. Pivo ale stálo za prd. Alivaria se vypít dala, ale to bylo tak všechno. Navíc stálo strašně moc.
Nechuť k tamnímu pivu se spojila s mou osobní nechutí trávit mnoho času ve fan zone. Ani se mi nezalíbil počet lidí, kteří zaplňovali tamní prostor. No prostě to bylo na nic. Ve dne tam byl sice hezký rozhled na jezero, ale v noci to bylo prostě na nic. Tak jsem tam teda moc času netrávil.
Ale líbilo se mi, že když jsme se vzdálili od Dereka, začal David doslova panikařit. Stálo nás několik zhruba v kolečku na takových schodech a on začal mezi námi poskakovat a ptal se každého „Where is Derek?“ Ano, anglicky.
A co hokej? No, kvalitou to na NHL nemělo. Ani zdaleka. Jenže, některé týmy to fakt uměly hrát napínavě a některé země měly také slušné zastoupení v publiku, což bylo taky super. Absolutně nejvíc jsem si na turnaji oblíbil Lotyšsko.
Nejenže Lotyši měli v areně pokaždé tisíce fanoušků, ale také hráli skvělý hokej, do nějž dávali hodně srdíčka a opravdu se soustředili na ofenzivu, což se oku diváka vždycky líbí. Jejich zápas s Američany byl nejspíš ten nejlepší, který jsem na celém turnaji viděl.
A pak jsem zuřil, protože sudí Jeřábek neuznal jejich vyrovnávací branku proti Bělorusku. To bylo neskutečné, žádný jiný sudí by to takhle nezapískal. Osobně jsem byl s rozhodčími spokojen zpočátku turnaje, jenže pak se dostali pod tlak a začali opravdu dělat chyby.
Hodně se mi také líbilo, jak Lotyši nezvdávali zápas se Švýcarskem. Přestože dva útočníci ze země helvetského kříže uháněli sami ku prázdné brance, obránce Kaspars Sotnieks je dohnal a nakonec jasný gól díky jeho hokejce nepadl.
Dalším super týmem byla Francie, která hrála u nás v Čižovce. Už na začátku turnaje porazila Kanadu po nájezdech, jenže pak prohrála s Itálií a vypadalo to, že žádné překvapení se konat nebude. Chyba.
Antoine Roussel skvěle vedl svůj celek za postupem a v klíčových zápasech se Slovenskem a Norskem měl vždy hlavní slovo v lajně s Pierrem-Edouardem Bellemarem a Stephanem Da Costou. A Cristobal Huet chytal skvěle.
Co se Francouzů týče, hodně se mi líbila druhá třetina zápasu s Norskem. Seveřané vedli, ale Roussel tečí na brankovišti vyrovnal nebo snížil vedení, už nevím, a pak něco sladkého pověděl brankáři Larsi Haugenovi. Ten pak pustil další dva góly v několika minutách.
Češi mě nijak nezklamali, když nebudu počítat semifinále a zápas o bronz. Ve skupině možná nebyli tak dobří, jak se čekalo, ale bylo to ok. A vidět našeho libereckého Ondru Vitáska, jak skvěle hraje, mě hřálo u srdce.
Moc ale nechápu kritiku vůči Jardovi Jágrovi a Jiřímu Hudlerovi. Jágr už není nejmladší a přestože je to tak trochu šnek, hrál skvěle. Věk nezastavíš. A Hudler je od toho, aby hrál první dvě lajny. Jinak od něj nemůžete čekat, že bude hvězda.
Taky se mi líbili Rusáci. Nenávidím je a to se nezmění. Ale hokej miluju a když jsem viděl, jak to hrají Finové, zvedal se mi žaludek. Přál jsem to maximálně Ollimu Jokinenovi, ale jinak jsem ve finále poprvé fandil Rusku. Poprvé v životě.
Nejvíc se mi z nich líbil Sergej Plotnikov. Dokud jsem ho neviděl, myslel jsem, že je to takový ten typický ruský flákač, co se nikdy nedostane do NHL, ani kdyby chtěl. Ale on brání a blokuje a dělá tu černou práci, přestože má i ofenzivní schopnosti. V Rusku nevídané, ale zároveň nádherné.
Ale myslím, že za výhru Rusů mohl trenér lotyšského původu Olegs Znaroks. Sice finále strávil mezi diváky poté, co ho bolelo v krku na konci zápasu se Švédskem, ale vypadalo to, že zkrotil Ovečkina. Velký Alex vskutku vypadal jako týmový hráč, který by za výhru položil život. A ten jeho pohled na Znarokse potom, co vyhráli zlato, prozradil vše.
Za rok budeme mít MS v Praze a bude hodně těžké překonat, to co připravili Bělorusové. Vyprodané zápasy na denním pořádku a skandování fanoušků v autobusech MHD. A našlo by se toho více. Ale věřím, že jim ukážeme a zase získáme na svou stranu rekord v návštěvnosti.
Po Bělorusku se mi nestýská a je mi jedno, že se tam nejspíš už nevrátím. Je to ale velká zkušenost. Ať už vás eSports vezme kamkoli, važte si toho. Já si toho vážit budu.
