Poslední dobou mi spousta na sobě nezávislých lidí pokládá stejně laděné otázky. Jaké to bylo v Bělorusku? V jakých tam jezdí autech? Jaké jsou ceny v obchodech? Jak na tebe Minsk působil? Co šampionát? Sáhl sis na Jágra? Viděl si Lukašenka? Co Bělorusky? A tak dále. Otázek mířících ke květnovému mistrovství světa v ledním hokeji je stále čím dál tím více, rozhodl jsem se tedy, že tento blog pojmu tím nejlepším možným způsobem, abych uspokojil co nejširší spektrum svých zvídavých přátel, kolegů ale i těch, kteří se k tomuhle blogu dostanou jako slepí k houslím.
Z Komety až do Minsku
O nějakém větším zahraničním výletě s eSports jsem snil už od svých začátků v redakci hokejové Komety. Věděl jsem, že jen vlastní pílí, pracovitostí a elánem mám šanci vystoupit z široké množiny několika set hokejových redaktorů z celé republiky a zasloužit si tak místo mezi hrstkou vyvolených, která se podívá na nějakou sportovní událost mimo ČR. Hodně se mi zamlouvalo mistrovství světa v ledním hokeji v roce 2017, které bude spoluhostit Paříž, nečekal jsem však, že by podobná nabídka mohla přijít už letos.
A když už přišla, tak přišla jako rána z nebe. Probíhala zrovna vypjatá třetí třetina sedmého semifinálového duelu play-off mezi Spartou a Kometou, když mi v kapse zapípal mobil. Původně jsem se na něj nechtěl ani dívat, bylo mi jasné, že mi píše někdo, kdo se na mač dívá v televizi a chce s někým jen sdílet svoje pochodující nervy. Nakonec mi to ale v domnění, že by mě na rande chtěla pozvat nějaká pěkná holka, nedalo a na telefon jsem se podíval. Prvně jsem byl zklamán, pak jsem ale překvapením zkameněl. Domněnky o holce se ale rozplynuly, ty přece kluky na rande nezvou.
V smsce ovšem stálo: „Ahoj Pavle, nechtěl bys jet na mistrovství světa v hokeji? Vypadl nám jeden člověk. Není to ještě na beton, ale pravděpodobně by se to podařilo zařídit. Dej mi prosím co nejdříve vědět. S pozdravem David Schlegel“.
V tom okamžiku jsem měl hned jasno. Celý rozrušený jsem navíc přestal částečně vnímat vypjatou koncovku zápasu a Davidovi zprávu potvrdil. Kometa nakonec vyhrála, postoupila přes Spartu do semifinále a já tušil, že tahle hokejová sezóna by pro mě nemusela skončit ve finále se Zlínem. Jak si tak vzpomínám, byl to panečku vydařený večer.
Minsk – na první pohled standardní evropské město
Běloruský prožitek byl doopravdy velmi silný. Možná byl umocněn už tím, že jsem oproti zbytku přiletěl do Minsku sám a musel jsem se tedy zcela sám dopravit z letiště ke stadionu pro akreditace. Neznámé město, neznámý jazyk, neznámá azbuka, neznámost předpisů ani obrovská a těžká taška bez koleček však nebyly žádnou velkou komplikací, abych se přes celé skoro dvoumilionové město přepravil do své cílové destinace. V té jsem dostal akreditaci, setkal se s polovinou výpravy a moje minské dobrodružství mohlo naplno začít.
Běloruský Minsk svým hokejovým svátek žil naplno. Celou dálnici od letiště do města lemovaly vlajky do běloruských barev a samé další upoutávky na hokejový turnaj. V Minsku pak na každém větším rohu nechyběla pětimetrová maketa maskota turnaje Volata, zmínka o právě probíhajícím šampionátu byla na každém autobusu, ve skoro každé vitríně, restauraci, k tomu plné ulice fanoušků oblečených do dresů a šál. Pokud byl někdo v Minsku, kdo o mistrovství světa nevěděl, musel to být ignorant největšího kalibru.
Vedle maximálně dýchající hokejové atmosféry mi neunikl první den ani další aspekt. A to ten bezpečnostní. To, že mi na každé zastávce metra scanovali moji velkou cestovní tašku, jsem ještě pochopil. Zajímavější však byly policejní hlídky, které po celém Minsku chodili zásadně ve třech, a když se zastavily, stouply si zády k sobě, aby každý z policistů mohl bezpečně monitorovat svoji třetinu zorného pole. Takhle jim nemohl uniknout jediný přestupek. Žádné sednutí v parku na trávu, žádná fotka na místě, které nemůžete fotit, nic.
Zvýšená bezpečnostní opatření pak byla hlavně na stadiónech. Jedna důkladná kontrola při vstupu do areálu, druhá hned pět minut na to, když se z areálu vcházelo na stadion. Důkladné prošmatlání celého těla a oblečení je samozřejmost, to běloruským organizátorům neberu. Svoji logiku však trochu ztrácelo prohledávání příručních zavazadel a speciálně pak zapínání notebooků, fotoaparátů a mobilů u každé prohlídky. Prý na důkaz toho, že se jedná doopravdy o daný přístroj a ne jen o atrapu. Dále bylo na stadion zakázáno nosit více než 0,5 litru pití. Tohle pravidlo však neplatilo například pro pana Zárubu, který si na kontrole před námi prošel v poklidu s litr a půl velkou kolou.
Minsk sice na první pohled působil jako vyspělé evropské město, dle místní dobrovolnice (jejíž jméno nemůžu napsat, protože by ji zavřeli – podepsala totiž, že se nebude bavit s cizinci více, než bude nutné pro vykonávání své práce) to však byla jen iluze pro cizince z celého světa. Kompletně pokryté město wi-fi signálem je teď už pryč. Passé jsou i vlajky zdobící všechny velké minské tepny. Vrátit se na svá místa už mohli i bezdomovci a podobní žebráci, které režim na tři týdny uklidil mimo zraky světových návštěvníků.
Některé věci však běloruský režim neskrýval ani během třítýdenního turnaje. Rudá hvězda sem, rudá hvězda tam, k tomu srp a kladivo doplňovaly kdejaký tamní monument. Jako kdybychom se vrátili o 25 let zpátky v minulosti. Zaměstnanost na téměř stoprocentní úrovni, každý tak má své místo jisté, bude mít na chleba a vodku, v práci teda nemá kam pospíchat. A ještě aby, lidé v dlouhých frontách počkají, však ani oni nikam nemají důvod spíchat. A kdyby náhodou bylo něco špatně, místo prodavače jízdenek na zastávkách určitě sežene každý. Automaty na lístky totiž Minsk nepotřebuje, stačí mu babičky ve vestičkách.
S hokejem se Lukašenko vytáhl, to se musí nechat
Vůbec bych se nedivil, kdyby pokyn běloruského prezidenta k hlavnímu organizátorovi turnaje zněl následovně: Jediný malér a budeš vymazán ze společnosti. Celé mistrovství totiž bylo zorganizováno na nejvyšší úrovni. Stabilní internet, pěkné haly, ochotní dobrovolníci a ochotné dobrovolnice, plné a fandící tribuny na nezáživných zápasech typu Itálie – Dánsko (i když prý lístky z větší části museli skoupit majitelé firem jako benefity pro své zaměstnance), všechno na šampionátu bylo prostě na jedničku.
Na podobnou jedničku hrál i běloruský národní tým. Celek, který se ani nekvalifikoval na olympiádu do Soči, postoupil v Minsku do čtvrtfinále, kde smolně vypadl o jednu branku se silnými Švédy. Lukašenko tak mohl být s výkonem svého národního týmu spokojen. Asi natolik, jak jsou Bělorusové spokojeni se svým diktátorem. Na každém zápasu, na kterém byl samotný Alexandr Grigorjevič Lukašenko přítomen, se po jeho promítnutí na kostce ozýval hlasitý potlesk a skandování Bie-lo-rus! Největších ovací dostál při finále, kdy se na kostce zjevil i se svým kamarádem Putinem a celé bělorusko-ruské publikum mohlo řádně oslavit své národní velikány. Velké spojence, kteří jen pár dní po konci turnaje oznámili vznik Euroasijské celní unie.
Běloruský tým však nebyl jediný, kdo na turnaji předváděl pěkný hokej. Suverénně nejlepší byli Rusové, koukat se však dalo i na Kanadu nebo Francii. Hokejisté ze země galského kohouta pro mě osobně byli druhý nejoblíbenějším týmem, hned po Česku jsem se s nimi nejvíce identifikoval. A na turnaji zahráli parádně, všichni z nich byli vyjevení, překvapení, oslavovali je a já trošku ujížděl na jejich vlně vítězné euforie. Ta skončila ve čtvrtfinále s mistry z Ruska. I tak to ale byl z francouzské strany velký počin a ještě větší příslib do příštího roku. Allez les Bleus!
Závěrem snad už jen…
… chci říct, že jsem si celý šampionát maximálně užil. Poprvé v životě jsem se podíval na velkou sportovní akci mimo ČR, blíže jsem poznal klíčové lidi z eSports, seznámil jsem se s několika cizinci, navázal kontakty, ukázal jsem, co je vlastně ten Pavel Kuba zač. Celé mistrovství pro mě bylo obrovskou zkušeností, ze které doufám budu někdy v budoucnu pořádně čerpat. A třeba na ni ještě navážu. Rozhodně můžu říct, že práce ve sportovním prostředí by mě do budoucího profesního života velmi lákala. Budiž to ty první krůčky na dlouhé cestě.
