Turnaj Karjala se stal pro mě zajímavým zpestřením mezi školou, prací a hromadou prvoligových zápasů, které pravidelně navštěvuji. Oproti svým kolegům, vyjma zkušeného harcovníka a také vedoucího naší výpravy Ondry Kubáta, jsem byl již na třetí akci, na kterou mě vyslala firma eSports. Poprvé jsem však zamířil za hranice České republiky, o to víc jsem se těšil. Vždyť do Finska se člověk nepodívá každý den, dost lidí ani jednou za život. V následujících řádcích bych chtěl interpretovat několik zajímavých okamžiků, které jsem ve Finsku zažil.
Asijské jídlo
Jelikož je Finsko pro našince poměrně drahou zemí, povětšinou jsme se stravovali v thajské restauraci, kde obsluhoval muž téže národnosti plynně ovládající jak finštinu, tak i angličtinu. Kdyby na mě promluvil ještě česky, složil bych se. Jídlo nebylo pro Čechy nikterak levné, avšak na pomyslném žebříčku cen zdejších hlavních chodů by se tamní pokrmy nacházely někde v suterénu. Co nás však mile překvapilo, byla ukrutná porce, se kterou by měl problém i sebevětší jedlík. Hlavnímu chodu předcházela ještě polévka, která byla ostrá jako břitva, s mandarinkou či v druhém případě s jablkem. Vskutku prazvláštní kombinace, avšak já ji při nadměrném slintání uvítal. Po obědě následoval desert, který byl, stejně jako polévka, darem od našich hostitelů. Při pohledu na nakrájenou bábovku se naše čela rosila. Což o to, chuť by byla, žaludek však dával jasný pokyn NE! Přesto se nám tam pár kousků tohoto moučníku vešlo. Stejně jako šálek kávy či čaje. Další překvapení, které skýtala thajská restaurace, bylo WC, kde by se snad vestoje vešel jen Jiří Krytinář, vsedě možná Aťka Janoušková. Inu, Thajci zřejmě soudí dle svého vzrůstu.
Místní hromadná doprava
Zdejší městská hromadná doprava nabízí pro občana České republiky také několik překvapení. Pro mě největším byl tlačítko pro zvukový signál, které jsem musel v tramvaji zmáčknout před zastávkou, na které chci vystupovat. Jednou jedinkrát jsem cestoval sám a hned jsem to zvoral! Nejenže jsem chvíli před tím odbočil při cestě na zastávku o ulici dříve a maličko jsem bloudil u cihlových domů, podobných těm, které jsou ve Zlíně, avšak i v tramvaji jsem pochybil, když jsem nedal řidiči signál, že chci vystoupit a nedobrovolně cestoval o stanici dále. Možná bych se v tu chvíli dal i na modlení, avšak následující zastávka byla vzdálena jen pět set metrů, takže se zase tolik nestalo. Nemyslím si o sobě, že jsem úplný blbec, tohle mě ale překvapilo.
Tisková konference Saku Koiva
Saku Koivu je jeden z nejlepších hokejistů finské historie. Tento blonďatý borec odehrál v NHL 1124 zápasů a já jsem k němu vzhlížel už od mládí. Když jsem se tedy dozvěděl, že se v útrobách Hartwall arény koná tisková konference této finské legendy, neváhal jsem ani chvilku. Pravda, v tu chvíli jsem si ani neuvědomoval, co tam vlastně budu dělat. Až na místě mi tak nějak doteklo, že tiskovka patrně proběhne jen ve finském jazyce. A tak jsem více než hodinu seděl na židli společně s ostatními finskými novináři a poslouchal jazyk, ze kterého jsem nepochytil jediné slovíčko. Koivu si nás občas všechny změřil pohledem, když se podíval i na mě, přikývl jsem, aby si alespoň myslel, že s ním souhlasím. Vůbec však nevím, o čem mluvil. To nic nemění na tom, že zážitek to pro mě byl obrovský!
Zápas veteránů
Za několik desítek minut po této tiskové konferenci následoval zápas veteránů. Finští mistři světa z roku 1995 vyzvali švédské legendy. Na ledě se tak proháněli borci, na které jsem se jako šestiletý díval v televizi a kteří vlastně byli u úplného zrodu mého sledování ledního hokeje. Samozřejmě většinu z nich si pamatuji z velkých turnajů, jako bylo mistrovství světa ve Vídni 1996 či olympijské hry v Naganu. Vidět naživo hráče jako Jari Kurri, Esa Tikkanen, Janne Niinimaa či již zmiňovaný Saku Koivu na straně jedné a vzrůstem nevelký brankář Tommy Söderström a další mnohonásobní reprezentanti na straně druhé, řadím k dalším famózním zápasům, kterým jsem mohl být svědkem.
Noční rozhovory
Co chci říci, už bylo trochu nakousnuto Honzou Šlapáčkem. I když jsme celý den byli všichni tak nějak pospolu, říká se, že zajíci se počítají až po honu. Tudíž hodnocení dne přicházelo pravidelně až ve večerních hodinách, pro některé možná v pozdních večerních hodinách. Při popíjení Karjaly či Březňáka jsme obvykle hodnotili to, co se v uplynulý den stalo. Brzy jsme se však dostávali tam, kde by to čekal málokdo. Témata nebudu vypisovat, bylo by jich hodně, mohl by mě někdo zabít. Nicméně jsme se u nich pobavili, akorát při psaní těchto řádků nevím, jestli opravdu všichni J.
Vratné láhve
Vratné láhve není jen film z dílny Jana a Zdeňka Svěrákových. S vratnými lahvemi jsme se mohli setkat i ve Finsku. Kromě skleněných, které se vykupují i v České republice však byly ve Finsku vykupovány i PET lahve. Člověk si rozmyslí, jestli hodí do odpadkového koše půllitrovku, která má v přepočtu na naše peníze hodnotu větší než deset korun! Zároveň se tu a tam rozmýšlí, zda si nemá z odpadkového koše „ukrást“ tři petky, jejichž cena zřejmě nikoho netrápila. Možná se někdo bude divit, ale nakonec jsem je tam nechal J.
Restaurace Vltava
Myslím si, že při čtení tohoto titulku možná náš vedoucí Ondra Kubát naprázdno polkl. Restaurace Vltava je jedna z českých restaurací ve finském hlavním městě. Její dominantou je okázalý exteriér, přívětivý šatnář, který však zřejmě čeká na nějaké drobáky, spoustu stolů, které jsou obsazené a výtečné jídlo. Guláš s bramborovým knedlíkem mohu vřele doporučit, alespoň co se chuťové stránky týče. Ještě více by ho však ocenili ti, kdo se před spaním nechtějí příliš přecpávat. Solidní porci masa totiž doplňovaly pouze čtyři knedlíčky, a to je pro hladové vlky trochu málo. Byla tam ale spousta pěkných slečen, takže ač jsme nebyli příliš nasyceni jídlem, nasycení pohledem bylo dostatečné.
Šňupací tabák
Severské země nejsou známy jen pro své chladnější podnebí, blonďáky a blondýny či výskyt soba a losa. Švédsko, ale i Finsko je zřejmě největší z producentů šňupacích či žvýkacích tabáků. I když jsme si přáli místní „materiál“ vyzkoušet, podařilo se nám na něho narazit až v několikátém obchodě. Nebudu popírat, že jsem chtěl vyzkoušet, jak chutná pravý finský tabák, jeho „síla“ nás všechny trochu zklamala. Byl to totiž spíše takový čajíček. K něčemu však byl dobrý. Dominiku Rejtharovi vyřešil jeho problémy se zácpou!
Z předchozích odstavců je zřejmé, že jsem si turnaj Karjala náramně užil. Stále bych si vzpomínal na další a další příhody, ale uvědomuji si, že by můj blog byl příliš dlouhý a nevím, zda by se někdo propátral až ke konci. Chci poděkovat těm, kteří mě na tuto akci nominovali a kteří se postarali o mé zážitky. Chtěl bych poděkovat i Ondrovi Kubátovi, jelikož takového šéfa by chtěl mít asi každý a smekám před ostatními kluky, se kterými byla neuvěřitelná sranda. Navíc doufám, že je za námi vidět nějaká práce a že nikdo nemůže říct, že jsme jeli na sever jen na výlet či za zábavou, nebo jak se říká v hokejovém slangu – vyprdět.
