Od malička jí nelákalo nic jiného než sportovní novinařina. Neodradil jí ani neúspěch u přijímaček na žurnalistice, místo které tenkrát zvolila pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem. Svého snu se však nadále držela a jak sama říká, po možnosti začít pracovat v televizi ze školství „zdrhla“. Svou šanci nepustila a dnes je Hana Ježková z Klášterce nad Ohří známou tváří reportérského týmu ČT Sport.
Jak se stane z učitelky na základní škole sportovní reportérka České televize?
Spíš „Jak se z reportérky stane učitelka.“ Už předtím jsem dělala sportovní reportérku v regionální televizi, ale tím, že jsem se nedostala do Brna ani do Olomouce na žurnalistiku a do Prahy jsem nechtěla, tak jsem šla na „pajďák“. Rozhodovala jsem se mezi Plzní a Ústím a zvolila jsem nakonec tu druhou možnost. Abych mohla do Klášterce jezdit dál na hokej.
V Klášterci jste dělala šéfredaktorku tamního hokejového webu.
Přesně tak. Vzniklo to celé, někdy kolem roku 2000. Se stejnými nadšenci z Děčína, Sokolova a ze Slaného jsme si navzájem posílali výsledky zápasů v naší skupině 2. ligy. Až později pak vznikly Onlajny.com, takže bylo logické v tom pokračovat, když nás kluci z eSports oslovili.
To je ale pořád daleká cesta do ČT…
To máte pravdu. Už si ani moc nevzpomínám, jak se to celé seběhlo. Byla to vlastně souhra okolností a následně roky tvrdé dřiny. V roce 2008 jsem na mistrovství světa U20 v Pardubicích dělala v tiskovém středisku takovou tu „šmucku“. Starali jsme se s Karlem Psohlavcem a Danem Višňákem o to, aby měli novináři zajištěný potřebný servis. A vím, že mě pak Pavel Bárta (toho času tiskový mluvčí ČSLH) doporučil, když začínala televizní stanice Z1, kam jsem to šla zkusit. Udělala jsem konkurz a definitivně „zdrhla“ ze školství. V Z1 jsem byla asi rok a půl. Když to tam pak začalo krachovat, přešla jsem do ČT.
Co jste dělala na Z1?
Sport. Byla jsem tam tenkrát snad jediná ženská, ale tím, že jsem se pohybovala okolo hokeje už dost dlouho, měla jsem kromě přehledu i skvělé kontakty. Lidé z eSports se totiž postupně dostávali do jednotlivých klubů a s většinou z nich se dobře známe. Takže to pro mě bylo daleko jednodušší než třeba pro ty, kteří přišli ze žurnalistiky a neznali nikoho. V tomhle je eSports banda super! Není problém zavolat do Třince nebo kamkoliv jinam a zjistit, co je zrovna potřeba. To mi hodně pomáhá i teď.
Jaké byly začátky v ČT?
Krušné. Věděla jsem, že první měsíce budu ráda, když si vydělám aspoň na nájem. Ale riskla jsem to. Každý, kdo přijde do redakce, nejdřív jenom skriptuje. Což se mi naštěstí vyhlo, protože jsem už přišla z praxe. Je ale hodně těžké se dostat k nějaké práci, protože ti, kdo ji mají, ji jen tak nepustí někomu, kdo nově přišel. Já měla štěstí v tom, že tenkrát, bylo to někdy před hokejovým play-off v roce 2009, šla kolegyně Darina Vymětalíková na mateřskou. Ale nebylo jednoduché se prosadit. Když mě Robert Záruba poprvé uviděl a zjistil, že chci dělat hokej, jenom otočil oči v sloup. O to víc jsem se kousla a dokázala jsem se prosadit. Jsem tam vlastně jediná v hokejové sekci, kdo nepřišel od Roberta ze semináře.
Jak se připravujete na přenosy?
Tu pravdivou verzi, nebo jak by to mělo být?
Zkuste oboje.
Tak hlavně je důležité vědět, kdo s kým hraje… Ne, vážně… Reportér TV přenosu je hodně specifická funkce. Když to stíhám, tak si vždycky přečtu preview na obou klubových webech. Především se ale snažím vytáhnout na stadionech informace z trenérů, kustodů… Prostě aktuální informace z kabiny. Kromě toho musím být vlastně pořád v obraze. Není to o tom našprtat se něco nazpaměť. Musíte být připraveni i na Robertovy dotazy ze studia typu: „Zkusí Kometa vedle Petra Tona dalšího centra?“ Což znamená vědět, s kým vším už si Petr Ton zahrál…
Takže žádný archiv, jako má třeba Robert Záruba, nevlastníte?
Robert je v tomhle úplně jinde, on to má hlavně v hlavě, což je obrovská výhoda. Pamatuji si jednu historku s ním, kdy jsme jeli autem někam na play-off. On volal domů svojí mamince a říká: „Mami, podívej se, prosím tě, na třetí zelenej šanon zleva…,“ má neuvěřitelný systém a vždycky přesně ví, kde hledat. Ale ona je příprava komentátorů celkově úplně jiná než příprava reportéra přímého přenosu. Oni se zaměřují na jiné věci. Na perličky o hráčích, jejich statistiky. To jako reportér přímého přenosu využiju jen občas, protože většinou stejně rozebíráme konkrétní situace ze zápasu. Jiné je to, když mám živé vstupy, tam je potřeba mnohem důkladnější příprava.
Dvakrát jste již komentovala zápas extraligy, i když jen improvizovaně část zápasu, jak na to vzpomínáte?
Poprvé to bylo při play-off na Spartě proti Vítkovicím. Odpoledne nám reportérům přišel mail od Roberta s tím, že pokud bude prodloužení, tak ty vstupovací zápasy odvedeme na jednu kameru a okomentujeme. Dělala jsem si z toho srandu, že si cestou seženu nějakého spolukomentátora a tak podobně. Vůbec jsem nepočítala s variantou, že bych opravdu musela komentovat. Jenže nakonec se na Spartě prodlužovalo, ale Robert mě v tom nenechal. Místo dvacetiminutového prodloužení mě do vysílání pustil jen na posledních deset minut a nájezdy. To jsou přesně ty chvíle, kdy musíte dokázat, že hokeji opravdu rozumíte. Zvlášť když, na rozdíl od klasického přenosu, nemáte k dispozici opakované a zpomalené závěry. Takže musíte sami vyplnit i ta „hluchá“ místa během přerušení hry.
A zkušenost z letošního září?
V Plzni to bylo lepší v tom, že tam předtím byla exhibice, na které hráli naši experti David Pospíšil a David Moravec. Takže ve chvíli, kdy to vypadalo, že přenos z Brna bude ukončený (původní televizní zápas Brno-Zlín byl přerušený z důvodu mlhy na stadionu), věděla jsem, že jeden z nich mi určitě přispěchá na pomoc a odkomentuje se mnou tu Plzeň. Když náhodou přišel okamžik, kdy už jsem nevěděla, co říkat, stačilo podívat se zoufalým pohledem na Davida a on mi pomohl. Bylo to vtipné v tom, že jsme měli jen jedna sluchátka, takže jsme se navzájem skoro vůbec neslyšeli, a jeden mikrofon, který jsme si museli předávat. Navíc ten den, kdy se hrálo v Plzni, zemřel Miro Hlinka (bývalý slovenský hokejista a expert ČT), takže jsme s „Pospecem“ ani jeden moc nevnímali, co říkáme. Já osobně si ani neuvědomovala, že komentuju zápas, měla jsem v tu chvíli v hlavě úplně jiné věci. Všechno mi došlo až zpětně.
Komentování by vás tedy nelákalo, třeba někdy v budoucnu?
Vůbec. Je to zajímavé, když komentujeme třeba sestřihy z NHL. To mě baví moc. Ale komentovat extraligu, to je strašně náročné. Nevím, jestli bych dokázala umluvit celý zápas. Kdo si to někdy zkusil, tak ví, že to vůbec není sranda.
Myslíte, že je vůbec možné, aby žena hokej komentovala? Jak by to přijali diváci?
Asi by to možné bylo, ale třeba mně by se to jako divákovi nelíbilo. Možná jedině u ženského hokeje, ale u mužů, tam je to dost specifické. Chlapi mají na tohle příjemnější hlas. Když sama sebe slyším u NHL, tak si vždy říkám: „Chudáci diváci.“ Pořád mi to přijde hrozně nepřirozené. Jenže já sebe sama nemůžu poslouchat ani v jiných pořadech, takže problém bude nejspíš v tom.
Lákalo by vás moderovat pořad typu Buly nebo Branky, body, vteřiny?
Mě by asi nebavilo sedět ve studiu. Jsem radši v terénu než někde zavřená na baráku. Tam vlastně jen sedíte a říkáte, co se děje na stadionech. Ani ty Branky mě nelákají. To, co dělám teď, je mnohem různorodější práce.
Jaké další sporty kromě hokeje byste si ráda vyzkoušela v roli reportérky?
Kromě hokeje dělám hodně sportovní střelbu. Dostala jsem se k tomu trochu jako slepý k houslím. Michal Dusík jednou nemohl na velkou cenu Plzně, takže poslal mě… A dělal se z toho nakonec hodinový sestřih. Já do té doby nevěděla o sportovní střelbě vůbec nic. Pak jsem jela ještě na mistrovství světa do Mnichova a od té doby komentuju sestřihy, co chodí ze Světových pohárů, což bývá docela sranda. Určitě je to sport, ke kterému bych se normálně nedostala.
Takže specializace sportovních komentátorů vzniká zcela náhodně?
Všechny sporty mají své garanty. Ti, když někam nemůžou, tak tam za sebe pošlou někoho dalšího. Podobně jsem se teď dostala ke snowboardingu, ze kterého bych měla komentovat sestřihy. Já, která na prkně v životě nestála. To bude také zajímavé. Člověk se pořád učí.
Co byl pro vás největší hokejový zážitek?
Asi moje první mistrovství světa. V roce 2008 v Kanadě. Áda nás předtím málem zabil v autě, rád o tom vypráví… Pak přišel s tím nápadem, že pojedeme s několika lidmi z eSports do Kanady na mistrovství světa. Asi za odměnu. Bylo to skvělý, výborná parta lidí, bydleli jsme hromadně v pronajatém bytě. A hlavně tam byla neskutečná atmosféra. To byl určitě nejlepší hokejový zážitek.
A s televizí?
Z těch nejčerstvějších zážitků asi hokejové mistrovství světa. Nejhorší pak byla olympiáda ve Vancouveru.
Proč?
Hlavně kvůli časovému posunu, dělali jsme tam s kolegy sice jen reportáže do zpravodajství, ale ty tři týdny jsme jeli opravdu v kuse. Spali jsme někdy třeba jen dvě, tři hodiny. Na letních olympiádách, kde je více sportů, je to také náročné. V Londýně jsme měli snad osm „lajn“, kde neustále jely živé přenosy. Dělat pak reportáže třeba z vodního póla nebo šermu je hodně fajn. Musíte ale především pořád sledovat, kde se co hraje a zpracovávat to. Občas to byl i pěkný stres, věděli jsme třeba, že nějaká věc má jít za 30 sekund do vysílání a že ji musíme stihnout ustříhat. Je to každopádně zajímavá práce.
Jak moc velký rozdíl je v práci na mistrovství světa a v české extralize? Kromě toho, že rozhovory děláte v angličtině.
Největší rozdíl je v tom celkovém fungování. Tady vás každý zná, takže nic není problém. Ale odchytit na rozhovor takové Švédy, to je nemožné. Jejich tiskový mluvčí přijde do mixzóny vždy, až když jsou všichni hráči v háji. Rozhlédne se a zase odejde. O přestávce řekne jen: „Sorry, no interview.“ A s tou angličtinou je to taky vtipné. Dost hráčů mi vůbec nerozumělo. Když promluvíte s přízvukem, vůbec se nechytají, natož pak s nějakými složitými obraty. To jen koukají a neví, co se po nich chce. Takže si pak většinou s kolegy z jiných zemí navzájem dohazujeme hráče, kteří aspoň trochu anglicky umí.
