V roce 2014 jsem procestoval mnoho zemí Evropy, ale Rusko mě překvapilo ze všech nejvíce. Byla to moje poslední cesta do zahraničí v tomto roce a přesvědčila mě o tom, že pokud si člověk něco nezkusí nebo neprožije sám, nemůže si být ničím jistý. To Rusko, které jsem zažil při výpravě na turnaj Channel One Cup, bylo zcela jiné, než jak o něm vypráví kdekdo v Česku. Očekával jsem klasické ruské manýry, o jejichž obyčejích se tu vypráví. Soudě dle názorů jsem měl narazit na hrubiány a ostřílené lidi, kteří se s ničím nemažou. A dost možná měli i disponovat bohatou dávkou ignorance a neomalenosti. Jenže ne.
V Soči byli lidé přátelští, hodní a ochotní. A dvě ruské dívky, které vyzařovaly dostačující dávkou atraktivity na to, aby je David Kovář oslovil, nám ukázaly, že alespoň v Soči to “pravé” Rusko zrovna neprožíváme. Po několikaminutové konverzaci s námi šly až na zastávku (a věřte, že to od haly Balšoj byl k autobusu pořádný kus cesty), nakoupily s námi jídlo v obchodě a pak je David Schlegel velkoryse pozval na večeři do McDonaldu. Všechno, co se během onoho večera stalo, nás stmelilo natolik, že jsme po návrhu Jakuba Slunečka jeli ráno všichni společně na výlet do Krásné Poljany. Společně s Irinou a Guzel, jak se ony veselé dívky jmenovaly, jsme stoupali lanovkou až do výše 2320 metrů nad mořem.
David Kovář si chtěl dopřát trochu zábavy, a tak se dívek zeptal, zda je v okolí našeho hotelu nějaký bar, hospoda, klub či něco podobného. Samozřejmě – Mandarin, jedno z nejvíce skloňovaných vlastních jmen celého pobytu na ruském území. S návštěvami luxusního Mandarinu byl však spojený i strach. Strach před recepčními, které vždy kalkulovaly s tím, že budeme do půl hodiny zpátky. Jenomže naše setrvání v klubu, kde vstupní kontroly připomínají ty letištní, bylo vždy minimálně dvouhodinové. Adam Bagar se jednou snažil uklidnit rozespalou recepční slovy: „Velkája zpožděňája,” zrovna když nám přišla odemknout. Jejího smrtícího výrazu se děsím doteď. Adamovo počínání bohužel nepomohlo.
Vedle strachu jsem prožíval také lítost, ale to už je zase jiná kapitola. Všichni jsme společně dorazili do press centra, jenže mně chyběla u stolku židle. Marně jsem hledal, až pak, u jednoho volného počítače, jedna volná židle stála. Neváhal jsem a využil jsem příležitosti. O dvě minuty později k počítači, kde jsem si vypůjčil židli, hbitě nakráčel Robert Záruba. Pak se jen dezorientovaně, bezmocně a s nádechem zoufalosti rozhlédl po okolí, ale novou židli chvíli nemohl najít. Tímto se panu Zárubovi omlouvám a věřím, že mě chápe.
Jednou z jen těžko zapomenutelných věcí, které nás po celém Rusku provázely, byly ruské ženy. Na každém kroku byla nějaká – a většinou šlo o tzv. veselé exempláře, tedy o bytosti, jejichž přívlastek lze shledávat za velmi společensky podložený (a Áda určitě dobře ví, o čem mluvím). Buď nás někam vedly Irina s Guzel, nebo jsme v hale Balšoj sledovali roztleskávačky, které od nás většinou nebyly příliš daleko. V klubu Mandarin taktéž nebyla nouze o dívky, své by o tom jistě mohl vyprávět Jakub Slunečko. A ať jsme přišli kamkoliv, vždycky jsme na nějakou krasivaju děvušku narazili. Všechny ty skvostné dívky, ať už dospívající či matky (někdy obojí zároveň), na nás s „Kovym” zapůsobily zcela impozantně a tak silně, že jsme si začali dělat srandu z toho, že se ihned po návratu domů začneme učit rusky a jednou se tam vrátíme – hlavně do Mandarinu. Chvíli jsem to bral jako pouhý vtip, zanedlouho poté jsem to ale začal brát vážně a teď je to tak, učím se rusky! Podíl na tom má také šéf naší výpravy, který okouzlenost tamním feminismem nedával příliš najevo, jenž mě k tomu trochu namotivoval. O to příjemnější bylo zjištění po jednom telefonátu, kdy mi Áda řekl, že mi zkusí sehnat učebnici ruštiny, kterou používal v páté třídě. Charašo!
Další, na co jsme každodenně naráželi, byl spánkový deficit. Práce nám vždy trvala do dvou nebo do tří do rána, a tak jsme toho pochopitelně moc nenaspali. Nejhorší to bylo před cestou do Krásné Poljany, protože jsme museli vstávat brzy kvůli vlaku. Na předem určené místo, kde jsme měli sraz s duem našich průvodnic, jsme dorazili pozdě, vlak jsme ale nakonec stihli. Nejen během tohoto výletu, ale téměř během celé výpravy nás svými vtípky a řečí, která zahrnovala ruštinu, češtinu, slovenštinu a bohatou snůšku dalších slovanských jazyků, bavil David Schlegel. Například situaci, kdy jsme jeli lanovkou a kdy se mu příliš nezalíbila výška, ve které jsme se zrovna nacházeli, popsal slovy: „Buděm zvracírovat…”
„Kolik si myslíte, že je Davidovi let?” zeptal se rusky David Kovář našich společnic. Odpověď, která záhy přišla, nikdo nečekal. Ne že by snad David vypadal bůhvíjak staře, jasně že ne, ale, holky, fakt vypadá na třiadvacet? Vedení McDonaldu zvýšilo pozornost, když zaslechlo křik u našeho stolu, v tu chvíli jsme ale všichni zrovna vstřebávali odpověď Rusek.
A teď zpátky k nedostatku spánku. Když jsem předposlední den zpracovával video, konkrétně šlo o rozhovor s Martinem Zaťovičem. Stalo se mi, že jsem u toho v půl čtvrté ráno usnul. Měl jsem naštěstí hotovo, ale na YouTube jsem to video nedal. Takže mě čekala šichta i na letišti. V Soči na letišti se mi stalo, že jsem nemohl najít volnou zásuvku, a tak jsem uprostřed velké letištní haly vypojil jeden z přístrojů. Díkybohu, že si mě nikdo nevšiml, Rusové by to asi jen těžko rozdýchávali. V Moskvě to bylo snadnější, ale bohužel jsem to nestihl, a tak jsem pracoval i doma, a to po patnáctihodinovém cestování.
Soči » Moskva » Praha » Česká Lípa. Od 6:00 do 21:00 jsem střídal autobusy a letadla. Ta cesta mě úplně zdemolovala. Večer jsem ale usínal s pocitem, že mám za sebou fantastický zážitek, který mi přinesl mnoho zkušeností do budoucna. Společně s Davidem Schlegelem, Jakubem Slunečkem, Adamem Bagarem, Antonínem Domanickým a Davidem Kovářem jsme si to parádně užili. Díky za to, že jsem u toho mohl být s vámi!
