Amerika. Sen každého malého kluka, který v řadě případů snem a přáním pouze zůstane. Já měl však díky eSports a Mistrovství světa žen do 18 let v Buffalu možnost se za oceán podívat, posbírat zde spoustu nových zážitků a opět být součástí velké události, o čemž se mi před lety mohlo pouze zdát.
O mé cestě do Spojených států jsem se dozvěděl na srpnovém srazu firmy. Musím se přiznat, že zpočátku mi nedocházelo, co to pro mě bude znamenat. S odstupem času a blížícím se termínem akce se moje očekávání a drobná nervozita stále zvyšovala. Největší obavy jsem měl ze samotné cesty, letěl jsem podruhé v životě, což by samo o sobě tak velký problém nepředstavovalo, nebýt však rychlých přestupů ve Frankfurtu a Washingtonu. Druhou zkouškou pro mě byla samotná angličtina. Vzhledem k tomu, že jsem do Buffala cestovat sám, nebylo nikoho, kdo by mi v těžkých chvílích pomohl. Nyní si s odstupem troufnu říci, že jsem ani v této povinnosti nezklamal.
Po odpoledním odletu z Prahy, přestupu v Franfkurtu, jsem byl kolem desáté hodiny večer amerického času ve Washingtonu. Kvůli zpoždění osmihodinového letu přes oceán jsem o pět minut navazující spoj do Buffala nestihl, za což jsem byl odměněn devíti hodinami „odpočinku“ a čekání v hale washingtonského letiště. Navíc mě doprovázel velký pocit nejistoty, protože můj kufr se odbavit stihl a do letadla se, na rozdíl ode mě, dostal. Nakonec vše dobře dopadlo, do nejbližšího možného letu jsem druhý den ráno nastoupil a za další dvě hodiny již stál i s kufrem v cílové destinaci v Buffalu.
Kvůli časovému presu, do kterého jsem se dostal, jsem musel poprvé a taky za celý pobyt naposledy využít Taxi služby, která mě rychlým způsobem dopravila až k mému hotelu, kde jsem měl údajně od svazu zařízené ubytování. O to větší bylo překvapení, když jsem sdělil recepční mé jméno a ona na mě koukala s údivem, zda to opravdu myslím vážně. Musím uznat, že v tu chvíli mi po třiceti hodinách na nohou a dnu plném zápasů před sebou rozhodně do smíchu nebylo. Nakonec se i toto nedorozumění vysvětlilo, já se díky vedení českého národního týmu mohl ubytovat a honem rychle spěchat do arény.
Trasu od hotelu do Harborcentra jsem sice měl nastudovanou, v tu chvíli mi to však nebylo nic platné a já sám uprostřed centra Buffala byl opět trochu ztracen. Vše jsem vyřešil dotazem na postaršího pána, který ukázal svoji ochotu a já měl možnost se svézt jeho moderním automobilem. Během cesty do nedaleké arény jsme s místním občanem probrali spoustu věcí týkajících se hokejového turnaje, města a mého domova, s čímž je spojena velmi zajímavá historka.
Poté, co jsem mu sdělil, že jsem z České republiky, místní občan se rozzářil se slovy, že má doma jednu knihu, ve které je velmi zajímavý článek o českém hokeji. Neustále dokola opakoval název jednoho z českých stadionů, jehož jméno jsem v životě neslyšel, natož abych ho dokázal zopakovat. Trval na tom, abych se zajel podívat k němu domů a danou knihu mi ukázal. Poté, co jsem si přečetl názvy měst jako Kluž či Bukurešť, mně bylo všechno jasné. Chudák pán se ještě několikrát smutně optal, zda jsi jsem jistý, že nejsem z té země. Ve svém pokročilém věku se zjevně dozvěděl, že Jaromír Jágr opravdu není z Rumunska :-).
Po příchodu na zimák mé starosti pokračovaly. Počínaje tím, že jsem neměl správnou koncovku na americké zásuvky, kterou jsem na radu manažera švédského týmu vyškemral u finského kustoda před jejich kabinou v úvodní den turnaje. Největší problémy však byly s internetem, se kterým jsem si po celou dobu turnaje užil opravdu hodně. V úvodních dnech byl problém v nefunkčnosti místní wifi, následně zase odmítal pracovat můj počítač. Pomohla až práce jednoho z místních techniků, který s mým počítačem strávil celé odpoledne a myslím si, že na mojí dotíravost dlouho nezapomene :-).
Za největší úspěch celého turnaje považuji fakt, že se nám povedlo dostat po čtvrtfinálovém utkání juniorku do Branek, bodů, vteřin. Až do konce turnaje jsem byl v kontaktu s Davidem Lukšů, pro kterého jsem se svým „ultrarychlým“ internetem dohromady osm až deset hodin každou noc na hotelu nahrával celé utkání na úschovnu. Pravidelné vstávání několikrát za noc se však poslední čtyři dny turnaje dalo zvládnout.
Celkově bych deset dní strávených ve Spojených státech zhodnotil velmi kladně. Dostal jsem se na místa, o kterých se mi mohlo pouze zdát – do hokejové arény Buffala Sabres, navštívil Niagarské vodopády a byl v aréně, která leží v sedmém patře nad zemí. Navíc zde dělal, to co mě baví nejvíce, zažil nespočet humorných situací a domů si odvezl velké množství skvělých zážitků. Člověka ale stejně nejvíce potěší, když mu celý tým chvíli před odletem poděkuje za práci, kterou pro ně celý turnaj dělal.
Mé velké poděkování patří jednoznačně Martinu Voltrovi, se kterým jsem byl na dálku v kontaktu tipuju 16 hodin každý den. Mnohokrát mi při nefunkčnosti internetu vytrhl trn z paty a vzhledem k jeho znalostem o ženském hokeji, jsem s ním probíral takřka každou situaci, která na tisíce kilometrů daleko nastala. Bez něj bych byl po hokejové stránce zoufalý a osmnáctka by se na televizní obrazovky dostala jen stěží.
Díky Buffalu jsem si splnil další sen, kterého bych bez možnosti psát pro firmu eSports jen stěží dosáhl. Během turnaje se navíc ke mně dostala informace, že se jako statistik zúčastním Mistrovství světa 2015 v Ostravě, plnění snů Amerikou evidentně nekončí. Po mnoha turnajích po České republice, dvacítkách v ruské Ufě a ženských osmnáctkách v Buffalu dostanu znovu možnost zažít něco nového. Díky!
