Když jsem spolu s většinou ostatních členů naší redakce v srpnu 2014 odjížděla na svůj první espoťácký sraz, těšila jsem se na nové lidi a spoustu zážitků. Poznámky svých kolegů: „uvidíš, odvezeš si cenu pro objev roku“, jsem ignorovala a tvrdila, že je to blbost. Ukázalo se ale, že tipy naší redakce tak úplně vedle nebyly. Velkou radost jsme měli z kolektivních ocenění, při rozdělování zahraničních cest jsme pak kromě jména Davida (Jahody) slyšeli i moje jméno. Norsko? Proč ne, ale v životě mě to nenapadlo.
Do odjezdu zbývalo asi osm měsíců a já na blížící se reprezentační akci skoro zapomněla. Od února ale začal utíkat až příliš rychle. S Lukášem Peroutkou jsme začali řešit, co nás vlastně čeká. Ještě zhruba v polovině března jsme ale netušili, kde budeme bydlet a jak se do Norska dostaneme. Lukáš mi mezitím stačil prozradit, že v Norsku už před lety byl a já se trochu uklidnila. Chvíli na to jsme se dozvěděli, že poletíme s hráči a partnery, bydlet ale budeme jinde.
Mezitím se ale rozběhl kolotoč v olomoucké redakci. Blížila se play-off u mládeže a bohužel i play-out a baráž u áčka, na nějakou nervozitu z mého vůbec prvního letu a hned s národním týmem vůbec nebyl čas. Panikařit jsem začala až ve chvíli, kdy jsem si nebyla jistá počasím, ani tím, jestli mou už tak obrovskou tašku pustí na palubu. S Lukášem jsme domluvili podrobnosti a já vyrazila do Prahy, kde mě měl čekat. Když jsem vystoupila na hlavním nádraží, najednou na mě všechna odložená nervozita dolehla.
Všechno se ale spravilo, když jsme se po menších zmatcích na nádraží našli a vyrazili do sídla eSports. Následoval firemní oběd, klábosení o olomouckém týmu, především s Ondrou Kubátem, a spousta dalších témat. Před půl čtvrtou jsme byli na letišti a čekali na odlet. Mezi tím jsem zjistila, že na olomouckého odchovance, brankáře Honzu Lukáše, jsem se těšila marně.
Při odbavování moje taška dokonce s rezervou prošla a já se soustředila na to, abych neztratila zkušenějšího cestovatele z dohledu. Sama jsem totiž neměla tušení, jak to na letišti chodí. S letenkou v ruce jsem překvapivě beze strachu nastoupila do letadla a…. zjistila, že na našich místech sedí Martin Růžička. Jaká náhoda, že zrovna bývalý hráč týmu, kterému jsem kromě Mory držela palce. Vítkovický Ondřej Svačina nás tak poslal o pár sedadel dopředu.
Přesto, že mě Lukáš už cestou na letiště tak trochu strašil, já si nakonec svůj let skvěle užila. Po přistání v Norsku jsme zjistili, že tu vládne lepší počasí, než před kterým jsme z Česka utekli. Spolu s partery národního týmu jsme vyrazili na dvě hodiny dlouhou cestu z Osla do Lillehammeru. Cestu nám zpestřil dokument „Pušky, puky, pivo a psi“, po pozdním příjezdu jsme už ale byli všichni zralí jen na spánek.
Co se hotelu týče, čekala jsem něco ve stylu turistické ubytovny, byla jsem ale mile překvapena. Nejen tím, jak hotel vypadal, ale i přívětivostí Norů. I když se nám druhý den vůbec nechtělo vstávat, vyrazili jsme ráno na trénink českého týmu. Koneckonců – aspoň se podíváme, kde strávíme dva dny. Nastala ale bojovka, kdy jsme s ČT a dalšími novináři chvíli marně hledali otevřený vchod. Už trénink reprezentace nás pak přesvědčil o tom, že bude na co se těšit.
Čtrnáctidenní velikonoce Norů nám tak trochu zkomplikovaly plány se stravováním, svým způsobem nám to ale bylo jedno. Těšili jsme se na to, co předvede velmi mladý český tým, co naznačí před blížícím se domácím mistrovství, a na nějaký hlad jsme nemysleli. Reprezentace nezklamala a první zápas stál rozhodně zato. Norové nebyli jednoduchý soupeř, přesto výhru 4:0 slavila naše reprezentace a já si oddechla, že jsem první onlajn z „nároďáku“ úplně nezvorala.
Druhý den už by nás ale na trénink nikdo nedostal. V plánu byl nákup a výšlap ke skokanským můstkům. V Lillehammeru byste sice asi stěží hledali rovinu, na kopce jsme si však nějak zvykli. A ten výhled… Klidně bych si cestu k můstkům zopakovala a jsem si jistá, že by se mi zase nechtělo zpátky. Jenže my do města museli, čekalo nás ještě jedno utkání. To sice skončilo 1:0, dojem ale reprezentace udělala víc než dobrý. Pak nastal blázinec. Asi hodinu a půl po zápase se odjíždělo zpět do Osla a novináři včetně nás s Lukášem dokončovali, co se dalo.
Následovala dvouhodinová cesta zpět do Osla a já se spíš loučila s Norskem, než abych sledovala dokument o Jaromíru Jágrovi. Náš odlet byl posunut o půl hodiny dopředu, nakonec nám ale stejně kapitán oznámil, že Norové tak úplně nespolupracují a musíme počkat. Půlhodinové čekání tak měly vyplnit informace o bezpečnosti, místo toho po pár minutách následoval výbuch smíchu většiny cestujících. Jakub Kovář v tom totiž letušky odmítl nechat a ujal se školení sám. Starší z bratrů Kovářů sklidil potlesk především za vysvětlení cesty k nouzovým východům i boj s nafukovací vestou.
Po necelých dvou hodinách se nám ani nechtělo uvěřit, že už jsme zase zpátky v Česku. Norsko se těžko opouštělo, ale doma je doma a ta třídenní pracovní dovolená byla jeden z nejlepších zážitků nejen s eSports. A hlavně – hodila se!
Poděkování patří Davidu Schlegelovi i zbytku eSports za to, že se nebáli dát mi šanci v redakci i v Norsku, Lukášovi Peroutkovi za velkou dávku trpělivosti, kterou se mnou určitě měl i reprezentaci za odehrané zápasy i za to, že nezkazili žádnou legraci .
