Když jsem odjížděl minulý rok na letní sraz eSports, ještě jsem netušil, že budu mít v nadcházejících několika měsících velmi příjemné starosti. Vedením jsem byl vybrán, abych se zúčastnil Euro Hockey Tour ve Švédsku, tuto informaci sdělil David (Schlegel) při jednom z večerů, kdy se zveřejňovalo, kdo se bude účastnit jakých akcí firmy eSports do nadcházejícího srazu. Byl jsem nějakou chvíli překvapený, že vybrali právě mě, ale s radostí jsem tuto nabídku akceptoval.
Původně jsme měli vyrazit autem, což v nás, redaktorech mající jet do Švédska, maličko odrazovalo, ale vše se naštěstí v dobré obrátilo, neboť jsme nakonec přeci jen letěli letadlem společně se všemi hráči a partnery. S tím ale přišlo další dilema – nikdy v minulosti jsem neletěl letadlem. Ještě několik dnů před odletem jsem sháněl pro mě rozměrově přijatelný kufr, se kterým bych odletěl. I tento problém se podařilo velmi brzy odstranit a já tak se zcela novým kufrem cestoval v den odletu do Prahy.
Se Sannym (Muharemem) jsme měli domluvený pevný čas, do kterého se musíme dostavit na letiště, jinak bude zle. Vše jsme měli dle časového harmonogramu stihnout, ale problém nastal při dopravě Radima (Sochora) jednou nejmenovanou cestovní agenturou, jeho autobus měl bezmála 40 minut zpoždění. Domluvili jsme se tedy, že na něj počkám na Florenci a společně vyrazíme směr letiště. Po oněch čtyřiceti minutách se objevil Radim v hale a mohli jsme tak co nejrychleji vyrazit do metra. Jaká smůla při nás stála, že poslední potřebné metro nám ujelo a hrozilo, že přijedeme na letiště se zpožděním.
Pro naše štěstí se vše vyřešilo. Nastoupili jsme do dalšího možného metra a našim rychlým přesunem jsme dohnali onu ztrátu času, na letiště jsme nakonec dorazili přesně na čas. Čím později jsme přijeli, tím méně času jsme museli počkat do odbavení, což bylo svým způsobem pozitivní. Celou dobu jsem se obával svého prvního letu, ale jakmile jsme vystoupali do oblak, mé obavy o všem kolem byly zapomenuty a já si tak užíval své první cesty v oblacích.
Když letadlo dosedlo na ranvej ve švédském městě Umea, všichni doufali, že s námi cestovalo i jejich zavazadlo. Když se otevřela dvířka s prvními kufry, všichni nadšeně vyhledávali to své a jedna taška za druhou pěkně mizela, stejně tak jako čekající lidé. Jen já a Radim jsme stáli nervózní už velkou dobu, kufry stále nikde. Když se otevřely dvířka naposledy a kufry nedoputovaly ani v této várce, hodně v nás hrklo. Vše se vyřešilo během pěti minut, kdy nás švédští odbavovači na letišti upozornili, že se některá zavazadla naložila společně s věcmi hokejistů do kamionu, který poputuje ihned před stadion místního města.
Zatímco mi se přibližovali autobusem ke stadionu, kamión už byl dávno na svém místě a lidé pomalu vytahovali kufry ven. Já svůj viděl hned a mohl jsem být v klidu, že určitě s námi dorazil. Za to kolegové si museli počkat mnohem déle. Když už jsme měli konečně své kufry při sobě a autobus nás odvezl do města, nastalo bedlivé hledání našeho hotelu. To trvalo zhruba 20 minut a ještě jsme si nebyli stále jistí, zda jsme správně, a byli! Čekali jsme něco maličko jiného, ale na přespání to bohatě stačilo. Ovšem pokud se chtěl člověk připojit na wi-fi a zadal heslo, v tu chvíli by se v člověku krve nedořezali. Internet šel za celou hodinu maximálně 10 minut a tak jsme usoudili, že v našem hotelu nelze pracovat pro potřeby, kvůli kterým jsme přijeli.
Ještě tentýž večer jsme šli na obchůzku města a zjistili, že žijeme v „městě duchů“, neboť jsme na člověka narazili jen sporadicky. Podobně by se dalo hovořit i o stravovacích zařízení, kterých zde bylo poskromnu. Tím pádem jsme raději zašli do první možné restaurace a občerstvili se, abychom byli co nejdříve na hotelu a pořádně se vyspali.
Hned ráno jsme museli absolvovat snídani doslova za chodu, neboť bychom jinak nestihli dojít včas na trénink české hokejové reprezentace. Zde už fungoval internet na jedničku a mohli jsme svojí práci odvést co nevidět. První velký problém nastal další den, když jsme se ucházeli o zařízené akreditace. Jeden člověk nás posílal za druhým a takto to šlo stále dokola, neboť nedokázali pochopit, že se dožadujeme právě akreditací.
Bylo velmi úsměvné, že neznali pro nás něco tak triviálního. Vše vyřešil až příchod redaktorů ČT, kteří vtrhli do dveří o několik desítek minut později. Těm už hlídači dokázali vysvětlit, že akreditace se zde člověk nedočká a není ani žádný prezenční list novinářů. Naštěstí v další organizaci už takto velká skulinka nebyla a vše proběhlo přesně tak, jak mělo, včetně textového online přenosu, kterého jsem se dobrovolně zhostil, i když jsem věděl, že budu muset podat výkon mnohem vyšší, než když jde o klubovou úroveň.
Ještě před samotným zápasem jsme však navštívili místní občerstvení. Obsluha si celou dobu myslela, že jsme hráči české hokejové reprezentace a při odchodu se nás ptal prodavač, co za post zaujímá náš nejvyšší kolega (Adam Bagár), který byl o dost hlav vyšší, než ostatní. Jeho reakci po vyřčení brankář bych Vám přál vidět. I bez „nového“ maskovaného muže čeští hokejisté svůj první zápas zvládli s přehledem a mohli tak po zápase oslavit výhru 4:1. Při tomto zápase jsme zjistili, že fanoušci Švédska dokáží „fandit“ zcela jiným způsobem, než Češi. Při zápase nebylo slyšet, vyjma hrstky českých fanoušků, žádné povzbuzování. V tu chvíli by člověk slyšel na stadionu spadnout jehlu na zem. Švédští fanoušci tleskali do rytmu pouze při přerušené hře, za pomoci pouštěných písniček do reproduktorů.
Následující den jsme znovu velmi brzy vyrazili ke svým kolegům novinářům od partnerů, abychom se mohli přesunout do dalšího města, kterým byla Timra. Zde jsme měli na hotelu mnohem lepší podmínky, i když i zde dokázalo připojení k internetu pořádně zazlobit. Například, když jsem odesílal upravené preview, které jsem neměl nikde uložené a tu se najednou rozhodl internet přestat fungovat. Rázem byla všechna napsaná data nenávratně pryč.
I v tomto městě jsme si šli prohlédnout jeho blízké okolí, neboť jsme bydleli v centru tohoto města. Zde už nebylo tolik mrtvo, za to probíhal sraz majitelů automobilových veteránů. Byly vidět opravdové skvosty, až po ne zcela ideálně udržované modely aut staršího data. Naše kroky však pokračovaly na nábřeží. Zde se odehrála další úsměvná historka, kdy mezi rozhovory pronesl Sanny, že ho strašně zaujala zelená značka na dálnici, která od nás byla vzdálena velmi daleko. Od té doby se ze srandy neubíraly naše konverzace jiným směrem.
Úsměv nás však opustil následující, poslední den pobytu ve Švédsku, na stadionu v Timře. Zde už existovala pro novináře aspoň prezenční listina, kde se každý musel nahlásit svým jménem. I celkový vzhled arény byl mnohem lepší a bylo jasné, že zde bude výrazný pokrok oproti předchozímu zimnímu stadiónu. To sice ano, ale zase to proklaté připojení k internetu! Kryštof (Kousal), který měl mít na starost Onlajn, se na místní wi-fi ani nepřipojil, zatímco já se do systému aspoň dostal. Zajistili jsme si přes mobilní data několik zástupců v případě totální nouze a tak se stalo, že bylo v okně komentátorů v jedné chvíli napsaných až pět osob.
Podmínky pro psaní textového online přenosu nebyly sice zrovna ideální, ale naštěstí po dobu zápasu se podařilo všemožnými způsoby dát něco dohromady a být tedy přímo z místa užiteční. Problémy však měli i hokejisté na ledě, neboť v polovině zápasu vyhrával soupeř ze Švédska 2:1. Tento stav nakonec zůstal až do samotného konce a v odvetě tak Seveřané napravili předchozí zaváhání.
Na letišti jsme ještě před odbavením sestříhávali natočené rozhovory s hráči. Osud chtěl, že můj notebook musel projít skenerem při zpracovávání videa, ale naštěstí proběhlo vše přesně tak, jak mělo a my tak měli i poslední střípek do naší skládanky úspěšně dokončený. S pocitem dobře odvedené práce jsem tedy usedl do letadla, mířícího zpět do České republiky a konečně si opravdu odpočinul. Můj druhý let v životě také dopadl dobře a za necelé dvě hodiny jsme byli zpět v Praze. Zde už žádný problém s kufry nebyl, naopak ten můj vyjel na pás jako jeden z prvních. Následně už jsme se rozjeli všichni svými směry.
