Vzduch se chvěje horkem jako struna, přestože slunce už kleslo. Od Kaspického moře dnes navíc ani nevane příjemný vítr jako obvykle, a tak se Baku ukrývá ve stínech. Taky je hledám, ale není jich moc. Procházím mezi tribunami areálu BMX a snažím se dostat ven. Hlavní vchod už nefunguje, jsem poslán mezi dělníky kvapně rozebírající jedno ze sportovišť. Ještě před hodinou se tady rozdávaly medaile z Evropských her.
Zůstal jsem jako poslední z novinářů, spěchám autobusem na hotel. Jenom pár desítek minut uplynulo od konce závodění a Evropské hry už za sebou zametají. A co tady zbude za pět, za deset let? Bude Baku opakovat známý scénář Athén, kde sportoviště po olympiádě v roce 2004 už dávno zarostla plevelem? Zdá se, že tady se jedná o otázku, která nikoho zase tolik netrápí.
Tohle totiž není investice, která se má vrátit. Tedy ne v tom smyslu jak to chápeme my, Evropané. Po celé trvání akce se omílala tatáž otázka – proč se Evropské hry konají v Asii? Odpověď je prostá. Žádná evropská země by akci takových rozměrů nemohla uspořádat.
Ázerbájdžán si může za neskrývanou propagandu dovolit zaplatit celé jmění. Ropné bohatství je mocné, stejně jako politická a ekonomická diktatura. Tady opravdu nejste a ještě dlouho nebudete v Evropě, i když by si to Ázerbájdžán možná přál. Politici si nemusí lámat hlavu s chudými lidmi nebo přílišným sociálním zajištěním – na Evropské hry Ázerbájdžánci prostě postavili kolem chudinských čtvrtí velké zdi a místo nákladů vynaložených na pozvednutí úrovně tamních obyvatel vybudovali tři nebo pět dalších krásných arén.
Ztělesnění nekonečného bohatství pak najdete v detailech. Například když nastoupíte v pozdním odpoledni do úplně prázdného autobusu a jako jediný cestující jste vezen obrovským klimatizovaným strojem téměř hodinovou cestu přes celé město s policejním doprovodem. Marnotratnost takových rozměrů nechává jen jedinou naději – že Ázerbájdžán dělá sobě reklamu skutečně proto, že se chce přiblížit Evropě a i chudáci schovaní před světem za velkou zdí z toho budou jednou něco mít. Třeba jako hostinský v naší oblíbené destinaci…
Nacházíme se na odvrácené straně města. Na kraji velké zdi kolem chudinské čtvrti je hospoda, kam chodíváme na točené ázerbájdžánské. Obsluhuje snědý a zarostlý Áerbájdžánec švejkovské postavy. Lovíme v paměti zbytky ruštiny, s angličtinou tady pochodíte asi jako u nás s čínštinou. Lokál jsme po nějakém čase pojmenovali prostě “U zdi“. Sedíme na trávníku před velkou zdí, ázerbájdžánský Švejk nás zásobuje pivem a my s kytarou zpíváme. Místním se to líbí a chodí si nás poslechnout.
Hodně piva znásobuje periodicitu návštěvnosti toalet. A záchod je „U zdi“ skutečně zážitkem z kategorie “xtreme“. Kdo neviděl, neuvěří. Každopádně „toaleta“ měla podobu díry v podlaze v malé místnosti se stěnami pokrytými zeleným povlakem, který vypadal, že už pár desítek let žije vlastním životem. To vše v nepopsatelném zápachu, který vás při první návštěvě štípl do mozku.
Až se za 20 let vrátím do Baku, ať jsou klidně všechny stadiony zarostlé mechem. Ale teprve až uvidím zbourané zdi kolem chudinských čtvrtí a krásný splachovací záchod v podniku našeho ázerbájdžánského hostinského, pak uvěřím, že investice do Evropských her se vrátila tam, kam měla.
