Fiňák z autobusu, co se vyfotil s Brodeurem

Jako první ze všech eSporťáků jsem měl tu čest vyrazit s některým z národních hokejových týmů na reprezentační výlet. A musím říct, že další kluci nebo holky, kteří na nějakou podobnou cestu s jakýmkoliv z nároďáků vyrazí, se mají na co těšit. Člověk se na chvíli dokáže vžít do role člena týmu. Začnu však být konkrétní.

Začátkem listopadu jsem vyrazil s hokejovou dvacítkou na přípravný turnaj čtyř zemí do Finska. Dva zápasy se odehrály v Tampere, jeden v nedaleké Hämeenlinně. K týmu dvacítky jsem se připojil na letišti v Praze. S manažerem týmu, Milanem Hniličkou, jsem se už předtím spojil telefonicky, abychom si ujasnili ještě pár maličkostí. Řekl mi: „Nemusíš mít o nic strach, letíš s námi, na místě se o tebe postarám. Přihlas se ke mně na letišti.“ Tak jsem taky udělal. Od samého začátku ke mně byl pan Hnilička opravdu vstřícný, stejně jako všichni ostatní v týmu.

Celého týmu jsem se po příletu do Helsinek pořád tak nějak nenápadně držel. O tom, kdo to tu s námi vlastně je, začali kluci přemýšlet, až když jsem s nimi sedl do týmového autobusu, který nás zavezl do Tampere. Do té doby byli jen dva lidé, kteří znali identitu toho „pašeráka“ 😀 Byl to Milan Hnilička a Alex Rašner, obránce naší Morávky. Takže Olomouc měla ve Finsku dokonce dvojí zastoupení, což bylo fajn 🙂 Když jsem si sedl na jedno z volných míst v autobusu, začaly ze strany hráčů přicházet reakce, které jsem ale tak trochu očekával. Nejvíc mě pobavila ta od obránce Honzy Ščotky, kterého se tuším Lukáš Jašek jen tak potichu zeptal. „Kdo to je?“ a kývnutím hlavy směřoval na mě. Ščotka: „Asi nějakej Fiňák“ 😀

Nemám problém se seznamováním, přece jenom jsem ale nechtěl od začátku na všechny pokřikovat a za každou cenu se se všemi poznávat. Říkal jsem si, že to určitě přijde samo, tak jako když se člověk seznamuje s kýmkoliv. Zničehonic pak ke mně přišel hlavní trenér Jakub Petr se slovy: „Čau, já jsem Kuba Petr, nevěděl jsem, že jsi tady s náma.“ … Už jen tohle značí o jeho charakteru, opravdu skvělý člověk a výborný trenér, který ať řekne cokoliv, má to smysl od prvního do posledního slova. Masku anonyma jsem pak v uvozovkách sundal, když se v autobuse přihlásil o slovo Hnilička, který řekl týmu všechny podstatné informace a mimo jiné zmínil: Máme tady Davida, zástupce médií. Takže hoši… pokud po vás bude něco chtít, tak ve všem vyhovět, jasný?! Profesionálně.“

Pohled zvenčí na Sokos Hotel Ilves

Jak už jsem naznačil, člověk se chvílemi mohl cítit jako člen mužstva. S týmem jsem bydlel ve stejném (opravdu luxusním) hotelu, chodil s ním na snídaně, obědy i večeře. Na co mě však Hnilička upozorňoval v již zmiňovaném telefonátu, bylo, že na zápasy se budu muset dopravovat sám, aby tým mohl být před zápasy tak nějak sám a ničím nerušen. Což jsem chápal… Cesta místní MHD byla pohodová, autobusová zastávka byla doslova za rohem a autobus dojel k zimáku za deset minut. Když jsme se scházeli u jídla, už mi bylo hloupé dělat úplně cizího, proto jsem si sedl ke stolu k Davidu Bahounkovi z Havířova a Dominiku Lakatošovi z Liberce. Bylo to super, dost jsme si pokecali, a nejen o hokeji.

Jednou jsem dokonce byl u toho, když měli hráči s trenérem „meeting“. Jakub Petr se první den po tréninku a příjezdu na hotel s ničím nepáral, a udělal ho hned poté, co kluci dojedli, tedy v jídelně. Nikdo na mě v tu chvíli nehleděl nějakým vražedným pohledem, tak jsem si řekl, že asi nevadí, pokud zůstanu. Na konci svého spíše takového odlehčeného proslovu se trenér hráčů zeptal. „Tak co, borci? Jakej byl led/let?“ (aneb super vtípek s variantou A nebo B)… kluci odpověděli: Jo, dobrej, lepší než v Popovicích“ (ve Velkých Popovicích se dvacítka sešla na začátku týdne). Petr na to: „Nemyslím led, ale let“… čímž hráče rozesmál.

Ve Finsku jsem ale tak úplně nebyl sám, kdo zastupoval česká média. Po vlastní ose dorazil i Karel Málek, který miluje mládežnický hokej. Zřejmě hodně z vás, co tento blog čtou, dali na Facebooku „lajk“ stránce „Juniorský hokej“. Právě Karel je správcem této stránky. A také autorem 99 % obsahu. Jelikož se s Karlem už delší dobu zná kolegyně z olomoucké redakce Karolina Martinková, byli jsme spolu s Karlem ve spojení ještě předtím, než jsme se vůbec setkali. Následně jsme si dali „scuka“ na zimáku, který jsme si mimo jiné oba na první pohled oblíbili. A myslím, že i s Karlem jsme si docela padli do oka. Je to přesně ten člověk, u kterého vám stačí jen pár minut, a víte, že si budete rozumět. Během toho, co jsme se na zápasech potkávali, nebyla snad ani minuta, kdy bychom si neměli o čem povídat. Jsem opravdu rád, že jsem Karla mohl poznat 🙂

Zimní stadion v Tampere zvenku

Hrají v něm dva týmy – Tappara Tampere a Illves

Naprosto největší pecka celého výletu do Finska, která mi bezesporu zůstane v paměti do konce života, se přihodila při prvním hracím dni. Ve Finsku jsem nejen psal články na hokej.cz, ale také onlajny. Našel jsem si k tomu ideální místo, bylo prakticky nejvyšším bodem v prvním patře stadionu, do druhého se vlastně ani nechodilo, tolik diváků zápasy nenavštěvovalo. Hned pode mnou sedávali různí skauti týmů z NHL. Každý tým jich má mnoho a ne každého člověk zná… Zrovna jsem si dával do onlajnů sestavy týmů, kontroloval poslední maličkosti, zkrátka chystal se, než začne zápas domácího Finska s Českem.

Najednou jsem koukal, div mi z očí nevyskočily kontaktní čočky! Mezi „nějakými skauty“ seděl MARTIN BRODEUR! Podle mnohých nejlepší brankář, který vůbec kdy chytal. Další superlativy a výčet všech jeho úspěchů asi netřeba dodávat. Nyní působí jako asistent generálního manažera v St. Louis Blues. Už dlouho se mi nerozbušilo srdce jako právě v tuto chvíli. Mít fotku s ním, to by bylo přece něco neskutečnýho! Nerad ale fotím „selfíčka“ 😀 Jednak to zkrátka nemám rád a za druhé, i kdybych tak měl učinit, tak by to můj mobil s předním fotoaparátem o hodnotě megapixelu nula, nula nic nezvládl. Řekl jsem si proto, že počkám na Karla, který fotil přímo u ledu, ale řekl, že o přestávce za mnou přijde. Skončila třetina, jenže Karel nikde, takže jsem musel jít na „lov“ sám 🙂

Fotka s Martinem Brodeurem aneb úlovek za všechny peníze

Srdce mi bilo velkou rychlostí, ale prostě jsem se musel překonat. Říkal jsem si: „Tohle by tě mohlo do smrti mrzet“. Odhodlal jsem se tedy udělat krok dolů, a i když se Marty zrovna bavil s některým z těch „nějakých agentů“, spustil jsem: „Excuse me. Can I take a photo with you? I’m your big fan.“ … a v tu chvíli jsem strčil svůj mobil do ruky tomu druhému agentovi, jakoby se nechumelilo. Však co… ruka mu neupadne, ne? 😀 Ten se ale Martyho zeptal: „Marty, is it OK?“ … Martyho Brodeura znám ze sledování rozhovorů ze zámořské NHL jako velkého sympaťáka a svou pověst naštěstí potvrdil. Řekl: „Yeah, no problem“ usmál se. Člověk si v ten moment vzpomene na chvíle, kdy před 11 lety poprvé otevřel časopis ProHockey, uviděl hvězdy jako Jágr, Lidström nebo právě Brodeur a pomyslel si: „Vidět je tak někdy naživo“. A mít s někým z nich fotku? Něco nepředstavitelného. Plní se mi dětské sny… No, poděkoval jsem za fotku a uháněl zpět na své místo. Šťastnej jako blecha. Nejsem ten, který by informoval na sociálních sítích o všem, co se mu přihodí, ale uznejte, tímhle jsem se svým kamarádům musel pochlubit 😀 Fotka rychlostí blesku zamířila na Facebook. Myslím, že tenhle můj zážitek může všechny kluky či holky z eSports hodně motivovat v tom, aby se snažili ještě víc než doteď 🙂

Zpět ale ze světa splněných přání k samotným zápasům. Nechci se rozepisovat detailně o všech utkáních, ale alespoň malou rekapitulaci českých duelů s přispěním mých názorů udělám. V Tampere mužstvo Jakuba Petra neodehrálo úplně špatné zápasy, i když tomu výsledky na první pohled nenapovídaly, zvláště ten proti Švédsku. V prvním zápase proti domácím Finům Češi po dvou třetinách vedli, nepovedla se jim ale třetí třetina, ve které dvakrát inkasovali, a nakonec prohráli 2:3. Druhý zápas? Výsledek už byl poněkud hrůzostrašnější – čistý kanár (0:6). Byla to hořká pilulka, určitě se nedalo mluvit o náhodě, ale minimálně do poloviny zápasu byl zápas víc než vyrovnaný. Vždyť Švédové zvýšili svůj jednogólový náskok z první třetiny až v 34. minutě.

Klukům naštěstí vyšel poslední zápas V Hämeenlinně, do které jsme se přesunuli v sobotu brzy ráno. V utkání s Ruskem byli Češi po celou dobu lepší, zvládli klíčové momenty, a nakonec se mohli radovat z vítězství 3:2. Do mého posledního článku na hokej.cz z „finské mise“ jsem napsal: Z Finska s úsměvem. Po krachu si dvacítka vyšlápla Rusko. Myslím, že jsem nebyl daleko od pravdy. Česká dvacítka neměla důvod odjíždět ze Skandinávie zachmuřená, herní projev nebyl špatný, můj názor pak v rozhovoru kvitoval i trenér Petr. Ve hře dvacítky však beze sporu mezery byly, vědí to samotní hráči i trenéři. Až se tedy budou junioři do Finska v prosinci vracet, aby zde odehráli světový šampionát, budou muset zařadit ještě o jeden rychlostní stupeň navíc. V cestě za vysněnou medailí to bude potřeba.

Stadion v Hämeenlinně na mě působil ještě útulněji než ten v Tampere

Útroby stadionu v Hämeenlinně zdobí velké fotografie místních hokejistů

Po utkání s Ruskem jsme opustili Hämeenlinu a vydali se do Helsinek na letiště. Zřejmě si říkáte, že jsme prostě sedli do letedla a odletěli zpět do Česka. Na první pohled tomu tak bylo, i přesto byla cesta letadlem zpět dalším zážitkem. Byl pro nás připraven speciál, který naplnili nejen hokejisté dvacítky, ale i seniorský tým, který hrál v tu dobu turnaj Karjala. V letadle už jsem seděl po boku kluků z eSports, kteří byli právě v Helsinkách. No, asi si dokážete představit, kdo v letadle seděl. Vedle nás přes uličku plzeňští Jeřábek s Kubalíkem, o kousek dál zase komentátoři ČT Robert Záruba a Martin Hosták, o pár sedadel dopředu se pak vybavoval Vladimír Vůjtek ml. s Rostislavem Oleszem (nejspíš probírali Oleszův odchod do Švýcarska 🙂 ).

Třídenní pobyt ve Finsku stál zkrátka za to, nemůžu si vybavit byť jednu negativní věc, která by tento super pracovní výlet pošpinila nějakou kaňkou. Další sny, které by se ještě před několika lety zdály být jako naprosté sci-fi, se staly realitou. Ať už příště pojede s dvacítkou nebo kterýmkoliv jiným nároďákem kdokoliv, přeji mu, aby se nabažil zážitků do sytosti jako já 🙂