Když mi v průběhu jednoho z domácích utkání Slavie zazvonil mobil, říkala jsem si, kdo mě to při vypjatém a napínavém zápase zase ruší. Na displeji mobilního telefonu, který bych v tu chvíli nejradši hodila do kanálu, aby konečně přestal vyhrávat, se objevilo jméno Davida Schlegela. Napadlo mě jen, že nejspíš volá kvůli nějakému problému ohledně probíhajícího duelu. Přímo v hale nebylo slyšet vlastního slova, natož někoho ze sluchátka aparátu. Proto jsem se ve snaze vyřídit zřejmě důležitý rozhovor, pokoušela vyběhnout co nejrychleji ven. To, že jsem u toho málem slítla z žebříčku na novinářskou plošinku, narazila do překážejícího koše a napálila to ramenem do dveří, bylo po ukončení telefonátu absolutně bezpředmětné. David mi volal proto, aby se zeptal, jestli nechci vyrazit na hokej do Lotyšska. Samotnou konverzaci mám sice dodnes rozmazanou, protože jsem byla schopná pochytit jen slova jako Riga, KHL a pojedeš?, jednu věc si ale pamatuju zcela přesně – svou odpověď JEDU, která zazněla asi po pěti vteřinách. Taková nabídka se zkrátka nedala odmítnout. Škola, práce i všechno ostatní šlo v tu chvíli stranou. Na výlet s dalšími pěti cizími lidmi jsem se na jednu stranu sice bála, na druhou ale i těšila. A po návratu můžu směle říct, že na dobrodružnou výpravu do pobaltské země budu navždycky vzpomínat jako na jeden z nejlepších zážitků svého života.
Předodjezdový sraz na „akci“ roku byl naplánován na 19.00 v hospodě Na Staré kovárně, kde údajně tradičně dochází k zahájení všech zahraničních výjezdů pracovníků esports. Vzhledem k vysoké rychlosti tramvaje, která by mohla směle soutěžit v závodě šneků, jsem přisupěla na místo určení až v 19.02. Do zahuleného podniku jsem vstupovala s malou dušičkou. Uvést se zrovna pozdním příchodem byl totiž vždycky můj „sen“. Náš stůl jsem poznala podle osazenstva, nebo spíš podle porovnání živých tváří s jejich profilovými fotkami na facebooku. David mezi nimi chyběl a já si mohla oddychnout. To, že jsem přišla pozdě, mu určitě nikdo nepráskne. Obzvlášť když on sám nakonec dorazil s více než půlhodinovou sekerou. Odjezd nám nakonec kromě Davidových historek, jež nás měly na nadcházející dobrodružství naladit, zpestřil také nejstarší člen výpravy, všem (prozatím kromě nás) známý a všemi oblíbený Roman Kučera alias Roj. Přestože se jeho byt nacházel asi dva metry od„Kovárny“, nebyl do deseti hodin schopen přijít. Proto jsme se museli vydat přímo k němu, abychom ho popohnali. Vytahat všechny věci do pátého patra a zjistit, že Roj ještě není ani sbalený a vítá nás v trenýrkách, pro nás bylo jako Jiříkovo vidění. Poté, co nám David řekl, že Rojův byt je pro esporťáky legendárním místem, o němž všichni mluví, ale skoro nikdo ho nikdy neviděl, přestalo nám být líto času, který jsme strávili taháním zavazadel do strmých schodů. Podle výrazů ve tvářích všech z nás totiž byl poznat, že exkurze na legendami opředené místo je pro nás splněné přání.
O půl jedenácté se nám konečně podařilo vyrazit. Černá dodávka, jež by si mohla z fleku zahrát v celovečerním filmu o sicilských kmotrech, se nám všem velice zalíbila. Jediný problém nastal na jedné z holešovických pump, kde Roj asi půl hodiny obcházel auto a marně hledal nádrž. Pak jsem se konečně a definitivně vydali na cestu. Přestože Roj tvrdil, že touhle trasou jel už tisíckrát, několikrát jsme se ztratili. V takových situacích David pokaždé zapnul datové připojení a s množstvím nadávek a nezapomenutelnou větou „Roji, jedeme blbě“, udal našemu řidiči správný směr. Po více jak tisíci kilometrech, dvaceti hodinách cesty a tříhodinovém hledání hotelu se velitel zájezdu rozhodl, že nám ukáže jednu z největších krás Rigy – restauraci Lido. V taxíku do tohoto podniku pak padla další z nesmrtelných hlášek. Tentokrát se o ni postaral programátor Vláďa. Když jsme totiž míjeli obchod s šaty, začaly jsme si se Zuzkou notovat, jak jsou ty a ty hezké a že by se nám líbily. Vláďa to okomentoval slovy – „Konečně vidim, že jste fakt holky“. Za den, co nás znal, nás totiž slyšel mluvit jen o hokeji a zřejmě dost pochyboval o tom, jestli mezi příslušnice něžného pohlaví vůbec zapadáme. Pak se před námi objevilo Lido v plné kráse – všude plno jídla a pití. Na dorty, maso, saláty a ovoce jsme se vrhli jako sarančata. Po českém náletu toho podle mého mínění místním kuchtíkům moc nezbylo. Vůbec bych se nedivila, kdyby po našem odchodu museli zavřít pro nedostatek sortimentu. My se ale nadopovali energií, a kdybychom se na zpáteční cestě znovu neztratili, byl by to krásný závěr dne. Takhle jsme ho završili blouděním, které se (což jsme ještě nevěděli) stalo každodenním koloritem.
V následujících dnech jsme měli na programu spoustu příjemných novinářských povinností. První z nich byl trénink Dinama Riga a rozhovor s českým gólmanem Jakubem Sedláčkem. Zatímco mužská část osazenstva po natočeném interview řešila, jak je Jakub sympatický a v pohodě, my se Zuzkou začaly spřádat plány, jak „odstranit“ jeho přítelkyni. Rižský brankář se nám totiž oběma opravdu zalíbil a nejradši bychom si ho z Rigy odvezly jako suvenýr. Na jeho doporučení jsme se po cestě na hokejový zápas do Jelgavy podívali na pláž Jurmala. V krásném slunečném dni jsme se dokonce navzájem vyhecovali a smočili si nohy v Baltu. Nutno říct, že ani ledové moře nezchladilo naše vášně. David, Martin, Roj i Vláďa museli po celý zbytek týdne poslouchat ódy na Jakuba. A že jich za necelých pět dní bylo nepočítaně. Sedláčkovi muselo nepřetržitě zvonit v uších.
Lotyšská liga nabídla další velký zážitek. Vláďa viděl svůj první hokejový zápas naživo, což pro nás bylo naprosto nepochopitelné. Ale vzhledem k tomu, že ho ze všeho nejvíc zajímalo to, jaké na stadionu točí pivo, došlo nám, proč. Roj fandil domácímu týmu jako zběsilý, protože Jelgava je vlastně „v překladu“ jeho milovaná Jihlava, odkud pochází. Náš stařeček by z fleku zapadl mezi místní chuligány. Výhru jeho celku jsme nakonec na hotelu oslavili moravskou slivovicí, taktika a herní projev obou mužstev se pak rozebíraly až do pěti do rána. Největší pecka ale přišla ve čtvrtek, kdy jsme měli možnost sledovat zápas KHL mezi Rigou a Petrohradem. Božský Ilja Kovalčuk k mé smůle za SKA sice nenastoupil, Dinamo ale zvítězilo, a tak mi absence mého oblíbence nakonec ani tolik nevadila. Protože jsme toho dne měly se Zuzkou narozeniny, čekal na nás na hotelovém pokoji jako překvapení dort. Vůbec by mě nenapadlo, že by kluci mohli něco takového naplánovat. Výborný dort nás strašně potěšil a i když jsme slavily daleko od domova, rodiny a těch nejbližších přátel, byla to oslava nadmíru povedená.
Pátek se nesl ve znamení volna. Proto jsme se vydali na obhlídku historického centra Rigy a dvou muzeí. Na oběd David vybral sushi restauraci, protože podle jeho slov se žádná podobná akce nemůže bez tohoto jídla obejít. U stolu jsem po pozření nakládaného zázvoru ve víře, že je to šunka, přežila vlastní klinickou smrt, vypila veškerou vodu ve své sklenici a pomalu i tu ve váze, která byla určená pro kytku, abych nakonec vyzkoušela i několik kousků sushi a usoudila, že moje druhé setkání s touto pochoutkou dopadlo a hodně lépe než to první. Při odpolední návštěvě muzea sportu jsem si zase poprvé vyzkoušela, jak se sedí v bobu. Emotivní dokument o známém lotyšském skeletonistovi byl navíc tak zajímavý, že ani jednomu z nás nevadilo, že slovům jeho aktérů nerozumíme ani zbla. Muzeum čokolády nabídlo řadu interaktivních věcí, u kterých se každý z nás vyblbl jako malé dítě. V české hospodě U Švejka jsem pak na Davidovu žádost vypila svůj první půllitr plzeňského piva. Ke zděšení všech přísedících mi ale nepřišlo, že by bylo nějak výjimečné. Nechť pivní znalci prominou.
Stá sedmdesátá osmá návštěva Lida a další zápas lotyšské ligy znamenaly tečku za pobaltským výletem. Na utkání jsme samozřejmě dorazili jak jinak než pozdě. David kromě jemného upozornění Roje, že zase jedeme špatně, přidal i nenápadnou větu o tom, že není milionář, a proto ho použití dat nejspíš zruinuje. Roj, který se potýkal s nachlazením, jež po léčbě prášky, česnekem ani alkoholem neustoupilo, ho už ani nevnímal. My se na zadních sedadlech modlili, aby vnímal alespoň okolní silniční provoz. Po zápase nás znovu čekala dlouhá cesta. Tu nám zpestřila nejen zapadlá okrska zasypaná sněhem (zase jsme se ztratili), ale i Davidův zpěv, který připomínal vytí mláděte šakala. Cestu nám ale zpříjemnil i tak. Stejně tak ve chvíli, kdy po pátém kolečku na kruhovém objezdu v neznámých končinách prohlásil, že jsme fakt dementi, že se na to vykašle a že jde pěšky. Správný směr jsme ale samozřejmě jako vždycky po „třech“ hodinách našli, takže se nic tak hrozného nestalo. Problém přišel až v ranních hodinách v polské pustině. Muselo se zastavit, protože nám rupla pneumatika. Ve čtyři hodiny ráno, za vytrvalého deště a štěkotu smečky krvežíznivých psů, které od nás dělil jen malý potůček, kluci prokázali statečnost, vytrvalost a důvtip, a kolo opravili. Být to na nás dvou se Zuzkou, možná na té silnici trčíme doteď. My dvě jsme alespoň pomohly odehnat líté bestie zpoza vodního živlu. Po ránu na nás totiž byl nejspíš neodolatelný pohled a psi před námi jednoduše utekli.
Malá kaňka na závěr se tak sice urodila, na hodnocení skvěle prožitého týdnu v Lotyšsku ale neměla sebemenší vliv. A to i přesto, že Roj mezi nás roznesl virové onemocnění a mě znovu chytla bolavá záda. Protože když vás na zápase Pardubice – Olomouc, zachraňuje od bolesti stoletý olomoucký kustod s další dávkou ibalginu, má to taky něco do sebe. Když pak přemýšlíte o tom, co vám ten, podle slov nesportovců, nefanoušků a nenadšenců, nezáživný a nesmyslný hokej za jediný týden dal, zase a znovu se ujistíte, že jste si vybrali správně.