U onlajnů dělám přes pět let a když jsem se poprvé dozvěděl, že se dostanu pracovně do zahraníčí, šílel jsem radostí a dal si pivo. Vzhledem k tomu, že jsem dělal v hokejové redakci jen na začátku svého působení u eSports, tak jsem měl velké obavy. Dlouhá doba bez rozhovorů a psaní reportaží na mě zanechala velké stopy a já tak neměl před cestou příliš mnoho zkušeností. V den odletu jsem očekával, že mě maminka vyprovodí a řekne mi „Hodně štěstí“ Ačkoliv mě vyprodovodila, dala mi do ruky odpadky s úsměvem od ucha k uchu, který jasně naznačoval konečně se tě na 4 dny zbavím.
V odletové hale jsem se setkal se dvěma zkušenými borci. Šéfem Ondrou Kubátem a Tomášem Hálou. Měl jsem obrovský strach z létání, ale paradoxně ještě větší z toho, jaká práce mě čeká. První let jsem přežil a těšil se na první zkoumání krásného Švýcarska. Dlouhé cestování na mě nezanechalo nějaké následky. Tříhodiná cesta z letiště do Vispu byla krásná, protože Švýcarsko má nádherné okolí, a tak jsem si cestu v autobuse užíval a téměř oka nezamhouřil.
Malé městečko bylo kouzelné. Ovšem to se nedalo říct o hokejové aréně, která byla snad ta nejhorší, co jsem v životě viděl. Bál jsem se, že člověk, který si kýchne v hale, tak jí pošle k zemi. To se naštěstí nestalo a já se připravoval fyzicky a psychicky na první pohovor toho dne. Nakonec jsem se ujal pouze kamery, ale i tak na mě byla nervozita dost znát a ruce se mě klepaly jak starýmu dědkovi, ale nějakým způsobem sem to zvládl.
První skutečný rozhovor následoval po prvním zápase a na ten samozřejmě do konce života nezapomenu.
Byl s Milanem Gulašem a musím říct, že to byl velký sympaťák, ale při první otázce se tak rozpovídal, že mi vlastně odpověděl i na další již nezodpovězené otázky. Po dvou dnech následovala další tříhodinová cesta do většího města, a to do Bielu. Tohle město se mi příliš nelíbilo, nijak se neodlišovalo, až na jedno. Místní malý pivovar, nejvíc se na to samozřejmě těšil Ondra Kubát, který je vášnivý pivař a musím říct, že jejich pivo bylo skvělé, avšak na české poměry, jako celé Švýcarsko extrémně drahé.
Hala v Bielu to byly jak nebe a dudy. Od Vispu se lišila aréna úplně vším. Byl postavená v roce 2015 a byla propojená společně s fotbalovým stadiónem. Opravdu byla nádherná a já se nemohl přestat kochat. Následoval ovšem můj další rozhovor, a to s Robertem Kousalem. Upřímně, Robert mi nebyl příliš sympatický a není to samozřejmě tím, že on je Pardubičák a já Hradečák ☺. Ale nějakým způsobem se mi to podařilo.
Následný zápas byl plný očekávání. Čekala se plná hala, avšak vyprodáno nebylo. Překvapila mě nicméně velká podpora českých fanoušků, ale většina z nich pravděpodobně žila přímo ve Švýcarsku. Ani atmosféra nebyla nijak elektrizující. Většinou byli slyšet jen fanoušci z Čech, kteří mě utvrdili v tom, že na hokeji se nejlépe fandí u nás.
Poté už následovalo balení a další tříhodiná cesta zpět na letiště. Paradoxně byl pro mě zpáteční let mnohem horší než ten první. Stačila lehký náklon a já už se loučil se životem. Původně jsem se chtěl uklidnit myšlenkou, že letadlo s tak váženými lidmi, jako jsou hokejisti, by rozhodně nespadlo, a pak jsem si vzpomněl na nehodu u Jaroslavle v roce 2011 a to mi na klidu fakt nepřidalo. Ale doletěli jsme domů úspěšně.
Celkově na svou první zahraniční cestu vzpomínám velmi rád. Byla to obrovská zkušenost a motivuje mě to k další práci. Vážím si toho, že jsem jako jeden z mála mohl zabrouzdat do zahraničí a rovnou s národním týmem. Teď už nezbývá než se vrhnout na další sezónu KHL a úspěšně šéfovat nejlepší lize na světě. Snad si toho šéfové z onlajnů budou vážit a pošlou mě příště kamkoliv do zahraničí. Budu se těšit kamkoliv, snad jen do Ruska, země neomezených možností přílíš ne… ☺
