Když jsem dostal nabídku zúčastnit se jako onlajnista FIRS Mistrovství světa Masters (38+ a 45+) v inline hokeji, váhal jsem jen chvilku. Pro výlet bylo hned několik skutečností. Dlouho jsem nikde nebyl, ale hlavně miluju severní Itálii, a jelikož se turnaj letos konal v Bolzanu a Meranu, nebylo o čem …
První jsem ale musel přežít cestu. Pro kluka z Budějovic je náročná už jen cesta do Prahy. Ta moje započala ve čtyři hodiny odpoledne. První část cesty pohoda, žlutej autobus mě veze spolehlivě a do sluchátek mi navíc pouští Járu Cimrmana, konkrétně geniální cestopis Afrika. Uvědomuju si, že je to vlastně příznačné, vždyť i já budu nejspíš hozen do neznámého prostředí a ponechán na pospas lidojedům … no až tak moc to zase nesedí. Než se dopravím na Strahov, odkud je naplánován v devět hodin večer odjezd, musím ještě udělat pár pochůzek po Praze, což je s cestovní taškou v ruce a batohem na zádech, velmi příjemný začátek.
Na Strahově už stojí hlouček s hokejkami, představuju se, nasedáme a vyrážíme… tedy napoprvé se odjezd tak úplně nevydařil. Jeden z hráčů si uvědomuje, že nechal v kufru auta hokejky a tak obracíme a vracíme se pro ně. Zpět na Strahově ale zjišťujeme, že hokejky byly dávno naložené v autobuse … kdo by to čekal. ☺ Prakticky celý zbytek cesty, až na pár plechovek Budvaru, prospím. V osm ráno jsme konečně na místě. Hotel vypadá krásně, slečny na recepci taky nejsou úplně ošklivé, ale to co nám říkají, se nám nelíbí. Na pokoje se budeme muset počkat minimálně do jedenácti. Na pokoji mám být se dvěma českými rozhodčími, což mi nevadí, naopak už vím, že jsou to pohodoví chlapi. Na pokoj nakonec čekáme do jedné odpoledne. V půl druhé mám být před hotelem … odjíždíme na trénink do Merana.
V Meranu mě hned zaujal zimáček. Komorní atmosféra, ale severní stěna … prosklená … s výhledem na Alpy. Nádhera, tady bych chtěl hrát. Další věc, která je oproti Čechám jinak, je to, že se na tribunu nesmí vnášet alkohol … ani pivo! Pro Budějčáka utrpení. V hledišti jsem jen já, řidič autobusu a ještěrka. Ano opravdu ještěrka, tady vlastně dvě. Ta jedna ale mluví italsky. Po příjezdu z tréninku prakticky okamžitě usínám. Cesta byla náročná, navíc jako otec mám jistý spánkový deficit prakticky neustále.
Popisovat podrobně každý den snad ani nejde. Omezím se na opravdu hodně zkrácený výčet problémů, zážitků a myšlenek. Jako první, ač mě to mrzí, musím začít tím negativním. Organizace na turnaji, co se týče nějakého novinářského komfortu … nula, nula, nic. Kdyby mě jeden z mých spolubydlících nepředstavil vedení turnaje, vůbec bych nevěděl, co mám dělat. Wi-fi běží jen občas, soupisky jsou aktuální až od druhého dne. Zápis o utkání prakticky nelze získat. Nádherné je ale prostředí, hotel, město. Vynikající jsou lidi, skvělí spolubydlící. Skoro by i člověk přehodnotil postoj k rozhodčím. Jeden den neběží Wi-fi vůbec, následně zjišťuju, že to bylo tím, že jeden z diváků vypojil kabel, který procházel přes tribunu … prý mu překážel. České týmy ale procházejí turnajem jako nůž máslem a oba získávají zlaté medaile. Párty v autobuse cestou zpátky trvá až do Prahy. Řidič je naštěstí z Tábora, takže mě stáhne skoro až domů. V Žižkově městě naskakuju na první ranní vlak a v 6 hodin ráno jsem doma. Usínám. Tak nevím, nezdálo se mi to celé?
