Vedení firmy se rozhodlo, že bude s Ádou každoročně vysílat partu lidí na NHL. Ani nevím proč, ale nějak jsem se ocitl ve společnosti Davida Jahody, Honzy Šlapáčka a Michala Belšána (s nímž jsem sdílel loži <š), kterým se naskytla tak neuvěřitelná příležitost splnit si velký sen. Možná je to klišé, ale letět v osmnácti do Ameriky s akreditací na čtyři zápasy NHL alespoň pro mne splněným snem skutečně bylo.
Zážitek představovala už samotná cesta do Big Apple. Ne ani tak devítihodinový let z Berlína, to spíš předlouhé čekání na vpuštění přes celnici a hlavně dobrodružná cesta chaotickým a špinavým metrem plným tlustých potkanů, žebrajících bezdomovců a dotěrných věrozvěstů Bible. Za slabou hodinku jsme úspěšně dorazili na naši ulici, vyšlápli schody ze zatuchlé stanice a v ten moment jsme se ocitli přímo ve víru pulzujícího velkoměsta. Před námi Empire State Building, všude kolem nás chaoticky pobíhající postavy v halloweenských maskách. Jo, lepší den než 31. říjen jsme si na přílet vybrat nemohli.
Ani ne dva dny po příjezdu nás už čekal první zápas, New York Islanders hráli v Barclays Center proti Tampě Bay. V hale byla příšerná zima, bídná atmosféra a domácí prohráli vysoko 1:6, přesto na tento večer nikdy nezapomenu. Další den jsme vyrazili do Philadelphie a já už nebyl ten, kdo si vytáhl pomyslnou zlomenou sirku, a tak jsem na utkání Flyers proti Detroitu Red Wings šel jako akreditovaný novinář :D.
Právě ve Wells Fargo Center, domovském stánku Flyers, jsem potkal Mikea Emricka, žijící legendu ve službách celostátní televize NBC. A to hned několikrát – skoro pokaždé, když jsem si to po chodbě mašíroval pro něco k pití nebo kousek preclíku, Emrick zrovna vycházel z toalet. Slavný komentátor nebyl jedinou celebritou v tamním press boxu, na cestě z oné místnosti jsem zastihl třeba i bývalou dlouholetou oporu Letců Dannyho Brierea – byť jen jednou. Jeho bezprostřední pozdrav a úsměv mne ale zcela odzbrojily. Je to pořád realita? Na to samé jsem se ptal chvilku po zápase, kdy jsem měl možnost udělat rozhovor s obrovským pohodářem Kubou Voráčkem a spolu s Michalem a Honzou se s ním i vyfotit. Kdovíjak profesionálně jsme asi nepůsobili, ale tak co, aspoň máme vzpomínku.
Každé velkoměsto má své stinné stránky a New York není výjimkou. Smutný pohled to byl především během večerů, kdy jsme se vraceli na pokoj a na jednotlivých ulicích míjeli jednoho podřimujícího bezdomovce za druhým. Především dvaatřicátá ulice poblíž Madison Square Garden byla těmito obyvateli města doslova posetá, ti kreativnější si dokonce postavili provizorní chýše z kartonových krabic. V ostatních městech – tedy Philadelphii, Washingtonu a Bostonu – jsme ani na jednoho bezdomovce nenarazili.
Samotným vrcholem výletu byl pro mne předposlední den, a tedy cesta do Bostonu. Ne, že bych byl velkým příznivcem čtyřhodinových nočních jízd autobusem, nicméně v metropoli státu Masachussetts ten večer hráli Columbus Blue Jackets, tým mého srdce. Sic jsme prohráli hladce 2:5, zato jsem (zase) narazil na několik známých tváří. Třeba na generálního manažera Jackets, Jarma Kekäläinena. Ten sice není mezi generálními manažery klubů NHL celebritou ráže Steva Yzermana nebo Rona Francise (což v TD Garden dokázal i pracovník vrátnice, který měl columbuského bosse původně za rozhodčího), ale stejně, jet s někým takovým v jednom výtahu, hmm… Anebo si natáčet tiskovku trenéra Tortorelly z jednoho metru, taky hmm.
Co jsem tak odpozoroval, komentátoři NHL jsou zvláštní sorta. U mikforonu si zápas co zápas vyřvávají hlasivky, jinak ale paradoxně působí neskutešně tiše. To se netýkalo jen provinile se usmívajícího Emricka, když zrovna vycházel z toalety, ale třeba i dalšího veterána svého řemesla Jeffa Rimera, jehož hlas mě budí z polospánku každou noc, kterou doma probdím nad zápasy Columbusu. Nevím, proč zrovna ze mě měl Rimer takový respekt, ale když jsme se míjeli na chodbě, nechal mě projít prvního, obrátil oči k zemi a ještě se omluvil.
Věcí, o kterých bych mohl psát, je nepřeberně. Rozhovor s Kubou Nakládalem po zápase, který se později ukázal být jeho posledním v NHL, v trenkách se kolem nás procházející Connor McDavid, kosti lámající podání ruky se Zdenem Chárou,… Za sebe ale můžu říct, že nebýt naší skvělé party, NHL by nebyla ani z poloviny takovým zážitkem. Díky, kluci!
