Splnit si svůj dětský sen v sedmnácti letech? Ano, mně se to povedlo. Začalo to den po Novém roce, když mi David napsal, že se těší na společnou cestu na mistrovství světa. Stoprocentní jistotu jsem měl až v době, kdy přišlo potvrzení o akreditaci. V tu chvíli jsme začali zařizovat všechny věci ohledně cesty. My? Ano, rodiče byli ti, kteří mně v tu chvíli pomohli.
„Dear Richard MULLER, we are very pleased to confirm your media accreditation request“ Tak přesně tohle budu mít v paměti navždy. Nervozitu z neznámého prostředí střídalo obrovské očekávání. A pak to přišlo.
Sedíme v pražské kanceláři eSports a zíráme na sebe. Parta deseti lidí, kteří se z velké části ani pořádně neznali. Naše pařížská výprava se rozděluje do tří aut a vyráží směr Montreuil. V pozdních večerních hodinách ještě stavíme v Plzni u rodičů Davida a pak už s několika zastávkami do hlavního města Francie.
V autě jsem za těch dvanáct hodin spal asi jen třicet minut, ale ranní Paříž zapůsobila lépe než dvojité espresso. Ubytujeme se v našem obydlí a metrem se přemísťujeme k AccorHotels aréně, a takto to probíhá dalších čtrnáct dní. Už první den zjišťujeme naši každodenní náplň. Ač Paříž z drtivé většiny netuší nic o nějakém hokeji, v moderní aréně si na pohodlí stěžovat určitě nemůžeme.
Hned v prvních dnech mě překvapuje množství českých fanoušků v okolí arény. Neváháme a jdeme s nimi natočit rozhovory, které pak Petr Peleška sestříhá, a nakonec jsou z toho velmi povedené záběry.
O kouzlu mistrovství se poprvé přesvědčuji v utkání Česko – Finsko, ve kterém naši senzačně otočili nepříznivý stav na vítězství v nájezdech. Hokej je tím, za čím jede každý fanoušek na MS, ale strávit dva týdny s partou skvělých talentovaných lidí je už něco jiného. Rád bych se s vámi podělil o ty největší zážitky, které mi utkvěly v paměti.
Hned druhý den ráno jsme vyrazili s Vojtou Drbohlavem na hotel českých hokejistů, kde děláme rozhovor s Tomášem Hykou, díky kterému jsem se naučil natáčet videa na kameru. Hotel byl opravdu krásný, a kvůli nechtěnému bloudění poznáváme snad všechny patra, včetně meetingové místnosti Běloruska, což se jen tak někomu v průběhu mistrovství asi nepovede.
Ve středu konečně poznávám Paříž takovou, jak se o ní píše v inzerátech cestovních kanceláří. Lukáš Kratochvíl se ujme vedoucí role a vyvede nás na vrchol vítězného oblouku, následně pak směrem dolů po Champs-Élysées, kde narážíme na nejlepší hamburger v mém životě od Five Guys. Počasí bylo poprvé slunečné, což ten zážitek ještě více umocnilo. Poprvé taky vyzkouším plně automatizované metro bez řidiče, zvláštní pocit být vezen počítačem.
Když jsem ve středu tvrdil, že jsem se přejedl vynikajícím hamburgerem, tak ve čtvrtek bych se tomu jen zasmál. Čekalo nás totiž, pro eSports tradiční, sushi stylem all you can eat, avšak před konzumací někdo zapomněl dodat, že „co ty nedojíst, to ty zaplatit“. Jídlo bylo vynikající, ale dopadlo to tak, že jsme si o poslední porci dávali kámen nůžky, jelikož všichni byli až nezdravě přeplnění. Od sushi baru jsme se přesunuli, pardon odvalili, do arény, kde za malou chvíli hráli Češi. Chvíli jsme přemýšleli o tom, jestli se kluci taky před zápasem nepřejedli, protože uspávající výsledek 1:0 s Norskem po prodloužení nebylo to pravé ořechové. Přesto jsem si poprvé vyzkoušel rozhovor na kameru s Davidem Pastrňákem, a to mě tento den potěšilo ze všeho nejvíce.
V sobotu se konečně scházíme v dobrém počtu večer u stolu a Roj vytahuje kytaru. Skvělý pozdní večer plný příběhů, které naštěstí byly vyprávěny po desáté večerní, zakončujeme Noční Prahou z repertoáru Roje.
Na druhý den ráno domluvil Adam Sušovský fotbal s pracovníky ČT, a tak se uprostřed parku vedle Bercy ve hvězdné sestavě scházíme Já, Adam, Kuba Borovský a Lukáš Kratochvíl proti mužstvu vedenému Robertem Zárubou a Martinem Hostákem. Po tvrdém boji, jenž odnesl zraněním pan Hölzel, rozhoduje zkušenost starších a eSporťáci dostávají bohužel na frak. Já osobně jsem to svedl na včerejší návštěvu finské hospody na Moulin Rouge, ale nevím, co ostatní.
Ano, den před potupnou prohrou jsme stihli, za účelem reportáže navštívit finskou hospodu na jedné z nejkontroverznějších ulic v Paříži. Bylo to moc příjemné a hezky nás tam přivítali. Hned u vchodu nám řekli, že za pět minut vystoupí finská legenda Esa Tikkanen, parádní náhoda vidět další hokejovou legendu naživo. Náš štáb ve složení Áda, Já, Michal Toman a Ondra Zoubek navštívíme ještě několik míst na oné slavné ulici a posledním metrem míříme v dobré náladě s kebabem v ruce za ostatními, kteří posbírali naše vybavení na stadionu, jelikož zpět do Bercy jsme se tak trochu plánovaně nestihli vrátit.
V pondělí nás David všechny zve na oběd v michelinské restauraci. Trochu naslepo a na náhodu si z francouzského jídelního lístku vybereme tři chody. Někteří měli štěstí, někteří dostali sýr. Ani, všemi diskutovaný, cocotte de chipirons nebyl vůbec špatný.
Šance volného dne přichází až po konci základních skupin, někteří z výpravy vyjedou do Kolína na los CHL a zbytek má čas na Paříž. Slunce bylo tak silné, že jsem se poprvé letos opálil, když jsem hodinu relaxoval pod Eifellovou věží a čekal na ostatní, než sejdou dolů. Zastavili jsme se i na pozdní oběd, který byl vynikající do té doby, než nám ten vynikající hamburger s hranolky posral holub. Věčně vysmátá servírka jen s úsměvem odvětila, že to není její chyba, že tohle je Paříž. Naštěstí jen právě tato malichernost byla mým nejhorším zážitkem z Francie, a zpětně to beru velmi pozitivně.
Přesun na finálový víkend do Kolína už nebyl tak hrozný, jak cesta do Francie. V poklidu jsme přejeli Belgii a uvízli až v kolonách u řeky Rýn. Až na tu vzdálenost od stadionu, která byla popsána, jako druhá strana Německa, to bylo fajn. Hned po příjezdu spěcháme na reprezentativní večeři pod hlavičkou dánského svazu, jenž nás seznamoval s následujícím šampionátem v této drahé zemi. Úměrně jejím cenám jsme vytvořili Jesperovi z organizačního výboru účet, který snad rozdýchává ještě dodnes. Ten jeho výraz při placení byl k nezaplacení.
Servis pro novináře v kolínské LANXESS aréně byl kvalitnější než na naší předchozí štaci. U zápasy jsme měli šanci pozorovat z lepšího místa, avšak už ne tak pohodlného. V mém případě jsem si už jen závěrečný víkend užíval. V neděli nás před finále čekala IIHF Hall of Fame induction, což je přijímaní hokejových legend do síně slávy. My jsme měli tu čest zatleskat hvězdám jako Selänne, Sakic nebo Koivu.
Zpátky na stadion jsme se vrátili v příjemném počasí přes řeku Rýn, po které pluly lodě. Tohle by asi nejvíce ocenil romantik Petr Peleška. Já jsem ovšem šel s Kubou Borovským a chvíli jsme arénu hledali. Byl jsem tak odhodlaný se zeptat kolemjdoucích slečen na to, kde se LANXESS nachází, a v momentě kdy jsem to udělal, jsme stáli asi třicet metrů od ní. Slečny se na nás, tedy vlastně mě (Kuba dělal že mě nezná a šel co nejrychlejším krokem dál) usmály, a ukázaly před sebe. Nepřijal jsem to zrovna sebevědomě.
Po konci zajímavého finále se rychlé balíme a opouštíme poslední bojovníky v aréně a jedeme v předstihu domů. Na návratu nebylo tak hrozných osm hodin v autě, jak ranní zasekaná Praha.
Chtěl bych na závěr všem poděkovat za skvělou zkušenost. Měl jsem šanci poznat tolik nových a úspěšných lidí, což bylo pro mě nejvíc. Už teď se těším na každý další sraz, kde se zase potkáme a zavzpomínáme. První cesta s eSports se nezapomíná nikdy.
