Už když jsme před třemi lety psal na Onlajnech svůj první zápas (moc dobře si jej pamatuji, byl to šlágr KHL mezi Chabarovskem a Novokuzněckem, k němuž ani nebyl stream), tak jsem ani v koutku duše nepomyslel, že bych se jednou mohl někam podívat, natož na tak velkolepou akci, jakým Mistrovství světa v hokeji bezpochyby je. Ale pěkně po pořádku.
Neočekávaná nominace na srazu v Palkovicích
Psal se červenec 2016 a já byl společně s kluky z redakce Komety, kde jsem si „kroutil“ svou premiérovou sezónu, navíc jen u mládeže, což byl startovní bod k dalším a dalším zkušenostem práce redaktora v extraligovém klubu, na svém druhém srazu eSports. Neměli jsme za sebou příliš povedenou sezónu, o to více pak byl překvapivý nominační večer Gregorů v podání Davida. Nominace už končily, když v tom David řekl: „Daniel Kinc je prvním náhradníkem na jakoukoliv akci eSports pro další rok.“ Příliš jsem nevěřil tomu, co jsem právě zaslechl, ale byl jsem nadšením bez sebe. Kluci mi tvrdili, že se téměř stoprocentně někam podívám.
Jak čas plynul a já byl naopak první sezónu v áčku Komety, tak jsem se čím dál tím víc těšil, i když jsem vůbec netušil, co mě čeká. Až v půlce prosince mi Áda během jednoho večera napsal, že by mě rád viděl v dubnu na MS do 18 let v Popradu. Byl jsem nadšený už jen kvůli tomu, že Češi měli patřit mezi favority a že se v jejich kádru mělo objevit hodně hráčů z Komety. Přišel leden a Áda zveřejnil nominace na všemožné akce, ovšem moje jméno jak u MS U18, tak u žádné jiné akce nefigurovalo. Byl jsem z toho trochu zklamaný, nicméně jsem si říkal, že moje šance přijde snad další rok. Den nato mi psal a volal, že se uvolnilo místo na MS v hokeji a že jsem byl pro změnu vybrán tam. Byl jsem neskutečně šťastný za tuhle šanci a i když jsem o ní pár dní přemýšlel, ať už jen z časového hlediska v květnu, tak nemohl jsem odmítnout.
Vysněným titulem sezóna nekončila, aneb ztracen už v metru v Praze
Byl duben, Kometa v ten den hrála třetí finále a my od Ády obdrželi mail, ve kterém definitivě potvrzoval naši účast na MS a zároveň oznámil, co vše si sebou vzít, jak se pojede a hlavně kdo kam pojede. Ačkoliv bych asi jako každý Čech chtěl vidět hrát svou vlastní reprezentaci, nevadilo mi, že pojedu do Kolína nad Rýnem, kde budou hrát týmy jako USA, Rusko, Švédsko a také Slováci. Brno o den později vyhrálo titul, my už v tu dobu zažívali snovou sezónu, ale ta, aspoň pro mě, měla napsat ještě jednu další kapitolu na západě Německa. Do MS zbýval týden, a tak jsem si musel zařizovat všechny věci před odjezdem a potřebné k odjezdu.
Do Kolína nás mělo jet šest. Já s Ondrou Zoubkem z Brna, Tomáš Lengyel až z dalekých Košic, Michal Slavík s Adamem Bagarem z Prahy a Kryštof Rossmann z Liberce. „Černého Petra“ si nakonec vlastní iniciativou vylosoval Kryštof, který se obětoval a rozhodl se absolvovat cestu do Kolína z Prahy kompletně vlakem, protože v autě bylo místo klasicky jen pro pět z nás. Ale zpět ke dni odjezdu. Byli jsme z kluky z Prahy domluvení, že dorazíme ve čtvrtek večer společně s Ondrou a Tomášem, přičemž u nich přespíme a v pátek brzy ráno vyrazíme brzy ráno směr Kolín. V den odjezdu jsem ještě musel do školy, klasicky jsem nestíhal a klasicky se balil až tak dvě hodiny před odjezdem. Vše jsem však stihl a na nádraží, odkud nám jel vlak do Prahy, jsem se potkal s Ondrou. Společně jsme přisedli do vlaku k Tomášovi a společně započali naši sedmnáctidenní misi.
V Praze jsem měl já přespat u Adama, zatímco kluci u Michala. Po příjezdu jsem však, dodnes sebe nechápu, jel s kluky, místo abych na Adama čekal, a tak jsem poté, co jsem to zjistil, bloudil pražským metrem, ale nakonec jsme se úspěšně shledali. Ještě ten večer jsme si dali v Praze večeři a několik piv, probrali všechno možné o hokeji a také to, co nás čeká, co očekáváme a jak si pobyt zpestříme. Za vydatného deště jsme se dostali zpět na byt, abychom si vychutnali pár hodin spánku a ráno byli připraveni v 5:00 vyrazit.
Pohodlná cesta a perfektní ubytování
Zatímco Kryštof v tu dobu byl na cestě vlakem, kde mu navíc ujel spoj a musel čekat (za to, že se tehdy obětoval, mu stále patří velký dík), my si mohli užít cesty autem v pěti lidech, která uběhla poměrně rychle a okolo 13:00 jsme byli v Kolíně nad Rýnem. Ihned jsme se ubytovali v našem bytě, který se na následujících sedmnáctí dní stal naším hlavním útočištěm. Byt to byl opravdu krásný, se dvěma pokoji, přičemž jeden spojen dohromady s kuchyní, terasou a pěknou koupelnou. Navíc se nacházel v dobré lokalitě, zhruba minutu cesty byla zastávka tramvaje a obchod. Naprosto ideální!
Rychle jsme si každý zabrali své postele, já vyfasoval letiště s Ondrou Zoubkem v zadním pokoji ještě společně s Adamem Bagarem, ten se však musel spokojit s velkou nafukovací matrací. Než jsme si stačili pořádně vybalit a rychle se najíst, už jsme na sebe hodili saka a pádili poprvé do kolínské LANXESS areny. Tam jsme jezdili pro změnu vlakem, který byl opačným směrem než tramvaj, a to zhruba dvě minuty cesty, cesta na halu pak trvala i chůzí okolo patnácti minut. Jako první naší povinností bylo akreditovat se, což vyšlo bez problému, jen tak fotka se mohla pořizovat jindy, než po dlouhé cestě a jen několikahodinovém spánku.
Krásná hala, první anglický rozhovor vůbec a hlavně hokej „made in Germany“
A pak to přišlo. Vešli jsme poprvé do LANXESS Areny, která je největší halou v Evropě s kapacitou téměř 19 tisíc lidí. Aréna je to vskutku nádherná, vevnitř moderně vybavená, celkově má šest pater a atmosféra MS na člověka dýchala na každém kroku. Co však hledali my, bylo press centrum. To bylo ukryté v suterénu, nicméně svou rozlohou také připomínalo spíše menší halu, než jen tuctové místo pro novináře v běžné hale u nás. Navíc nabízelo velice dobrý bufet s menu za 4€, které jsme využívali skoro každý den. My se však nepřijeli najíst, ale sledovat hokej a pracovat.
Hned zahajovací zápas šampionátu byl soubojem těžkých vah mezi Ruskem a Švédskem. Když si člověk v tu chvíli uvědomí, že kousek pod ním prohánějí na ledě naživo hvězdy jako Ekman-Larsson, Hedman, Nylander a na druhé straně Panarin, Vasiljevskij nebo Kučerov, na chvíli si myslí, že je ve snu. Hokej to byl parádní, vyprodaná hala přihlížela sborné 2:1. Já si užil on-line přenos a bezprostředně po konci nás čekaly první ohlasy. Pro mě to byl hned na úvod malý křest ohněm. Šel jsem poprvé v životě dělat rozhovor v angličtině a popravdě musím říct, že jsem z toho byl vyklepaný „jako prase“. Ondra Zoubek, můj sparing s kamerou, mi vymyslel během zápasu otázky a nakonec jsme si vybrali ruského obránce Ivana Provorova, jenž hraje NHL z Philadelphie. Nakonec to neskončilo tak hrozně, všem dotazům rozuměl, ale přeci jen jsem byl poté rád, že při stříhání videa mohly moje otázky vystřihnout. I střihání proběhlo na první dobrou s mírnými potížemi, ale nakonec to vyšlo a postupem času už to bylo v naprosté pohodě.
Večer se poprvé představila v akci domácí reprezentace a musím říct, že s hukotu v hale mi šel mráz po zádech. To, co předvedli němečtí fanoušci, bylo nepopsatelné a navíc, když jejich oblíbenci přejeli silné USA 2:1, bylo jasné, že v Kolíně se jen tak spát nepůjde. U pozdějších ohlasů se nám vyskytl první problém s kamerou, která vůbec nenatočila rozhovor Kryštofa, jenž mimochodem na halu přicestoval v průběhu odpoledního duelu po nekonečné cestě vlakem, s Jackem Eichelem, ale vše jsme zacelili natočenou tiskovkou. Okolo půl jedné ráno jsme byli připraveni vyrazit zpět domů s vědomím, že nás zítra čeká šichta už od 12:15. Cestou domů jsme nedaleko bytu objevili McDonalds, který byl našim zachráncem po zbytek MS.
Náročný víkend a vzácné rozhovory aneb „wide není white“
Úvodní hrací víkend byl náročný. Tři zápasy po sobě a na hale jste trávili skoro třináct hodin. V sobotu se poprvé v akci představili Slováci, kteří vyhráli nad Itálii 3:2 v prodloužení. No vyhráli, spíše utrpěli výhru, protože ještě minutu před koncem tekli 1:2. Mnozí z nás tvrdili, vzhledem k sestavě našich východních sousedů, že to bude souboj o záchranu, avšak ještě jsme netušili, že nakonec budeme mít pravdu. Večer pak svůj druhý part rozjeli Němci, ti však tvrdě narazili na Švédy, od kterých dostali sedm kulí jak v Sarajevu – 2:7. Já si však poté splnil jeden ze svých snů, kdy jsem mohl udělat rozhovor s jedním ze svých nejoblíbenějších hráčů, a sice Oliverem Ekmanem-Larssonem, jehož se dosud sledoval jen po nocích na streamech NHL, jak hraje za Arizonu. Na tento moment budu vzpomínat navždy.
Neděle se nesla ve stejném duchu. Slováci poté, co jim hymnu nezahráli první den, neslyšel ani tentokrát, když prohráli s houževnatým Lotyšskem a trenér Zdeno Cíger musel začít bít na poplach. V poledne Rusové rozstříleli Italy 10:1 a Ondra se těšil na rozhovor s Kučerovem, ten jej však doslova odbyl, jako právě sborná dostala „desítku“ a věnoval mu u mikrofonu sotva minutu. Po zápase USA s Dány (7:2) přišel u mého rozhovoru docela trapas, na nějž však dodnes s úsměvem na tváří vzpomínám.
Johnny Gaudreau odehrál skvělý mač a už po pár minutu bylo jasné, že se stane terčem mých pozápasových dotazů v angličtině. Běžně jsme si psávali otázky dopředu a všech hráčů z NHL, což byl i drobný Johnny, jenž hraje za kanadské Calgary, jsme se ptali „How did you assimilate the wide ice rink in Europe?“, tedy něco ve stylu „Jak se přizpůsobujete hře na širším kluzišti zde v Evropě?“. Ano, mohli jsme se ptát milióny lehčích způsobů, ale tenhle padl první den, a tak se u něj zůstalo. Ale zpět k věci, Johnny k nám přišel na rozhovor a vše probíhalo standardně až do chvíle, kdy přišlo na tuhle otázku, již jsem musel dvakrát zopakovat. Moc jsem nechápal, proč mi rodilý Američan nerozuměl, ovšem záhy jsem to pochopil a docela se začervenal. Místo „wide“ mi rozuměl „white“ a moje otázka na Johnnyho, který je lehce snědý, znamenala „Jak se vám hraje na bílém ledě?“. Docela faux paus, ale nakonec jsme to oba vzali i na takové úrovni s úsměvem.
Odmítnuté rozhovory, loučení s Ondrou a stěhování Kryštofa s Lukem k nám
V pondělí jsme si po namáhavém víkendu pořádně odpočinuli, vstávali jsme až po poledni. Poprvé jsem využili jedné z mnoha nabídek pro novináře-turisty a svezli se místní lanovkou, který vede napříč městem i nad Rýnem nedaleko ke stadiónu. Rusové toho odpoledne přejeli domácí výběr a já se těšil na rozhovor s Artěmij Panarinem, parťákem mého nejoblíbenějšího hokejisty vůbec Patricka Kanea, avšak jsem měl smůlu. Artěmij neuměl a stále neumí anglicky, a tak jsem se dočkal jen odpovědi „Sorry, I don’t speak English.“ Smůla to byla, ale nedalo se nic dělat. Ten den nám nebylo souzeno ani večer, protože se nám nepoštěstilo ani po vítězném zápase USA nad Švédskem splašit Victora Hedmana, jehož nám z pod mikrofónu doslova vytrhl tiskový mluvčí Tre Kronor.
Přestávky mezi třetinami patřily preclíkům. Ty si oblíbil zejména Adam, kterého si dodnes při vzpomínkách nevybavíme jinak, než právě s preclíkem v ruce. Nutno dodat, že byly vynikající.
Večery jsme trávili vždy velmi podobně. Po cestě z nádraží zhruba hodinu po půlnoci jsme se stavili do mekáče a naproti do nonstopu pro pivo, možná dvě a při pití a společném povídání jsme dlouho do noci dokončovali naši práci a pouštěli si hudbu. V úterý nás opustil Ondra, jehož další kroky směřovaly do Paříže, kde se měl připojit k naší druhé skupině a okusit tak i druhou část šampionátu. Naopak za námi na byt se přistěhovali Luke s Kryštofem, a tak nás v konečném součtu bylo šest. Úterý přinesla další prohru Slováků, kteří se, bohužel, propadali níž a níž. Ve středu se nám konečně podařilo při rozhovorech odchytit Jacka Eichela, který však, musím přiznat, moc sympaticky, na to jakým hokejistou je, nepůsobil. Večer pak Slováci padli s domácí reprezentací a v tu chvíli bylo jasné, že budou hrát o záchranu.
Výlety po Kolíně, zamčený Tomáš a příjezd domácí modly
S Tomášem, Michalem a Adamem jsme si čtvrteční dopoledne zpříjemnili dalším výletem, a to lodí po Rýně. Jízda trvala zhruba 80 minut a poznali jsme oba břehy a velkou část města. Ten den plnili favoriti své role na výbornou, sborná i Švédové vyhráli. Mě se po zápase Tre Kronor poštěstilo mluvit s Victorem Hedmanen, další ikonou severské defenzívy a hvězdou Tampy Bay. Než jsme se nadáli, byl za námi první týden. V pátek jsme vyrazili na prohlídku proslulé kolínské katedrály, která prý byla stavěna více než 600 let a je svou velikostí i výškou se řadí mezi největší v Evropě. Musím přiznat, že pohled z vrcholku i pro mě jako někoho, kdo se bojí výšek, byl opravdu úchvatný. Páteční večer završili Němci prohrou s rivalem z Dánska a dánští fanoušci dávali svým jižním sousedů na ochozech prohru v prodloužení pořádně sežrat.
Přišla sobota. Další den, který měl na programu tři zápasy, což znamenalo být na hale od poledne do půlnoci. My však tentokrát nešli na stadión pohromadě, ale postupně, což se nakonec ukázalo jako stěžejní při naší další vtipné historce. Zatímco Kryštof si už na stadión vychutnával on-line mezi Lotyšskem a USA, já, Luke a Tomáš jsme byli stále ještě na bytě. Tomáš klasicky telefonoval se svou „priatelkou“ na verandě a my s Lukem se rozhodli odejít, zatímco on měl v plánu až odpolední zápas Slováků s Ruskem. Mezitím, co jsem mu říkal, že mu klíče nechávám na stole, jsem si neuvědomil, že jsem jej i nechtěně zavřel na terase, odkud nebylo úniku. Klíče ležely zabouchnuté v bytě, Tomáš na verandě a my už byli na zastávce. Úsměvnou historku nakonec vyřešil přítel paní majitelky, který našeho slovenského kolegu vysvobodil.
Po zápase USA s Lotyšskem jsme vyzpovídali Dylana Larkina z Detroitu a už se jen těšili, co předvedou Slováci s Ruskem. Nepředvedli nic a Tomáš by v momentě, kdy jeho oblíbenci dostali kanára 0:6, byl možná raději stále zamčen na zahradě. Večer měli na programu svůj zápas Němci a v LANXESS areně se konala velká sláva, protože německý prapor přijela pozvednout hvězda světového kalibru – rodák z Kolína nad Rýnem a hokejista Edmontonu Leon Draisaitl. Navíc se sobotní den zapsal do Guinnesovy knihy rekordů jako nejnavštěvovanější den v historii MS. V sobotu se v hledišti objevilo dohromady přes 50 tisíc diváků!
Společné sushi a příjezd krále Henrika
Neděle výjimečně skýtala jen dva zápasy, čehož jsme společně využili na tzv. „eSports sushi“! Michal nás dokonce chválil, že jsme po dlouhé době skupina, která vyrazila na sushi bez připomínek. Společná oběd jsme si moc užili a hurá opět na halu. Slováci odpoledne inkasovali pátou facku v řadě a nálada na ohlasech bylo doslova pod bodem mrazu. Všichni se však těšili na večer. Poprvé v akci se měla představit největší hvězda MS, tedy brankář NY Rangers Henrik Lundqvist, jenž do dějiště přicestoval den předtím, a to po vypadnutí svého celku z p-o NHL. Po vítězném zápase se stal jasným terčem všech novinářů, my jej ale ani přes veškerou snahu neulovili.
„Kryštofe, nekraď mi polštář!“
Ještě jednu věc jsem zapomněl zmínit. Poté, co odjel Ondra, tak se vedle mě pravidelně na lůžku po třech nocích střídali Luke s Kryštofem. Zatímco Luke spal jako zabitý, to Kryštof vždy v noci využil jakéhokoliv vašeho pohybu a nevědomky vám ukradl ve spaní polštář, nedej bože se vás snažil vytlačit z postele. V pondělí, předposlední den skupin se hrálo pro Slováky tolik očekávané utkání Dánska s Itálií, které mělo rozhodnout o jejich bytí, či nebytí v nejvyšší kategorii. Já však vyrazil se podívat do města a na stadión dorazil až v první třetině a musím dodat, že jsem udělal dobře, protože to byl rozhodně nejhorší hokej celého MS. Pro Slováky to však dopadlo dobře a po dánské výhře mohli slavit záchranu.
Úterý, tedy poslední den základních skupin, načal právě duel Slováků, a to proti Švédům. Na našich východních sousedech bylo znát, že hrají uvolněně, přesto opět padli. Odpoledne sehráli, za mě aspoň, nejhezčí zápas turnaje Rusové s USA, v němž si Američané zajistili první místo ve skupině a večer jsem se zase pořádně zapotil u on-linu ze zápasu mezi Německem a Lotyšskem, kde se hrálo o poslední volné místo ve čtvrtfinále a které domácí parta ovládla po nájezdech.
Volný den? Fotbalový trénink, los CHL a velká hostina
Člověk by volný den po těch necelých dvou dnech docela uvítal, my však nezaháleli a zákoutí hokejové haly jsme vyměnili za zelený pažit. Vstávali jsme brzo ráno, jen abychom mohli společně s Tomášem a Adamem vyrazit na trénink bundesligového 1. FC Koln. Od tréninku jsme očekávali sice více, než jen hodinové bago tří skupinek A-týmu, i přesto jsme si to však užili a odměnou nám bylo pozdější setkání s brankářem Timo Hornem, s nímž jsme se nakonec zvěčnili i na společně fotce.
Z tréninku jsme ihned upalovali na byt, abychom na sebe nahodili saka, protože nás odpoledne čekal los CHL. Navíc jen kvůli losu přijeli i kluci z Paříže, aby nám pomohli s rozhovory a Egi, aby něco nafotil. Na los jsem se moc těšil, protože se jej zúčastnila i Kometa, ovšem po losu a zhlédnutí, jací soupeři nás čekají, mi úsměv na tváři lehce povadl. My navíc od Luka, který má CHL v rámci eSports na starost měli po dvojicích za úkol udělat rozhovor s osmi trenéry klubů CHL. Připadali jsme si s Adamem Bagarem jak na dětském táboře, kde hledáte vedoucí, protože jsme je hledali pouze fotky vytisknutých z Googlu. Nakonec to vše vyšlo a za odměnu jsme si dali malý raut. To však nebylo vše, protože jsme poté byli pozváni i na večeři, která byla opravdu velkolepá. Několik stolů plných jídla – roastbeef, lasagne s lososem, několik druhů těstovin, hamburgery a pro milovníky sladkého tiramisu a palačinky. Někteří z nás se vraceli ke stolům znovu a znovu, tom by mohl vyprávět Pavel Kuba, jenž byl, s nadsázkou řečeno, u stolu s jídlem prakticky pořád. Den skončil, pařížská pětice odjela zpět do Francie a všichni jsme se mohli těšit na čtvrtfinále.
Americký i český konec, příjezd kluků na finálový víkend a večeře od Dánů
Čtvrtfinále bylo tu. Američané sice vyhráli skupinu a nemuseli se stěhovat, přesto pro ně turnaj skončil před branami semifinále, když si vylámali zuby na Finech, podobně jako Češi v souběžně hraném zápase na Rusech. Večer pak Němci mocně odráželi nápor favorita favoritů Kanady, avšak ani za neskutečné atmosféry postoupit nedokázali. Volný den se blížil a my se pomalu připravovali na vrchol turnaje.
V pátek jsme s nadšením očekávali příjezd kluků z Paříže, kde turnaj po čtvrtfinále skončil. Kolem poledne jsme byli na tiskovce Škody, kde se předal certifikát Guinnesovy knihy rekordů a poté nás čekal další menší raut. S Adamem a Tomášem jsme poté vyrazili pro suvenýry do města, ale museli jsme si pohnout, protože už v 17:00 nás čekala v centru další večeře, tentokrát na pozvání od dánského krále. Tam už jsme se potkali i s kluky z Paříže, kteří absolvovali dlouhou cestu a dlouhé hodiny si u piva vyprávěli všemožné zážitky.
Král je jen jeden a jmenuje se Henrik – Švédové dobyli Kolín!
V prvním semifinále už to vypadalo, že Rusové v utkání titánů vyřadí Kanadu, ta však si po čtyřgólové smršti ve třetí periodě zajistila další finálovou místenku. Ve večerním duelu si pak Švédové v ryze severském derby poradili s Finskem a bylo jasné, že finále bude velkolepé. Sobota uběhla jako voda a poslední den celého šampionátu byl tady. Rusové si v souboji o bronz poradili s Finy, ovšem na jejich tvářích bylo znát, že chtěli víc – medaile si z krku však nesundali.
Ve 20:45 začalo utkání, které mělo zakončit celý turnaj. Finále je vždy speciální událost a my měli to štěstí, že ho mohli sledovat přímo na stadiónu. Neskutečně pohledný duel za stavu 1:1 dospěl do prodloužení, které bylo infarktové pro oba tábory příznivců, leč branku nepřineslo. Poprvé po více než dvaceti letech tak musely boj o zlato rozhodnout nájezdy. A zde přišel čas švédského gólmanského mága Henrika Lundqvista, jenž po svém příjezdu odchytal skvělý turnaj a stejně skvěle si vedl i v nájezdech, kde neinkasoval, zatímco jeho protějšek hned dvakrát.
Po chyceném nájezdu Marnera mohla naplno vytrysknout žluto-modrá radost, což znamenalo mimo jiné také to, že Kanada nedosáhla na zlatý hattrick. Nám bylo jasné, že tady to všechno končí. Všechny ty zážitky, vzpomínky, radosti z hokeje i občasné trápení u rozhovorů už nebudou na denním pořádku a my se teď vrátíme zpět do reality. Finále skončilo okolo půlnoci, rychle jsme nabrali ohlasy, udělali společnou fotku a kluci z druhé skupiny rychle pádili na vlak, aby ještě v noci mohli vyrazit do Česka. My jsme se chytali odjíždět až ráno. Šli jsme spát okolo čtvrté a ráno v osm už měli vyjíždět.
Dělej, co tě baví, a jdi si za svým
Po náročné dvanáctihodinové cestě naše autem šoférované Egim, jemuž za zpáteční cestu nezbývá, než jen poděkovat, protože to zvládl po třech hodinách spánku skvěle, jsme byli v Brně – tam, kde to všechno začalo. Já doprovodil Tomáše na vlak, jímž mířil do Bratislavy a taktéž jsem zamířil domů. Bylo jasné, že tohle je definitivní konec. Během sedmnácti dnů jsem viděl hokej světových kvalit, měl možnost dělat rozhovory s hráči jako Ekman-Larsson, Hedman, Lundqvist, Gaudreau či Eichel, za něž jsem doposud maximálně hrál NHL na Playstationu, odnesl jsem si spoustu pozitivních i něco málo negativních zážitků, které mě posunou zase dál, prožil skvělé MS s neskutečnou partou lidí a poznal úžasné, pro hokej snad stvořené město. Chtěl bych moci poděkovat všem, kteří mi pomohli se tam dostat, klukům z Komety, že mě mezi sebe přijali, a Davidovi, že se mě nebál nominovat.
Je to zážitek, na který budu vzpomínat do konce života. A na závěr bych rád všem, co si tohle čtou, řekl: „Dělejte to, co vás baví, a jděte si za svým.“ Nikdy nevíte, jaká možnost se vám každou zkušeností v životě otevře. Sám za sebe můžu říci – Má to smysl.
