Mistrovství světa v atletice 2017 je údajně největší sportovní akcí v tomto roce, která se koná ve Velké Británii. O tom, že budu mít tu čest reprezentovat na ni eSports, jsem věděl poměrně dlouho dopředu a vděčím za to především Sannymu Muharemovi, který mi dal šanci ukázat mou práci Českému atletickému svazu a pak také jeho zaměstnancům, kteří byli s mojí prací spokojeni a důvěřovali mi, že Londýn zvládnu.
Společně s Pavlem Kubou jsme se potkali na pražském letišti ve středu 2.8., tedy dva dny před startem šampionátu a nabrali jsme směr Londýn – Lutton. Letiště v Luttonu je asi 70 kilometrů od Londýna a zcela upřímně si nevybavím ošklivější letiště, na kterém jsem kdy byl. Je malé, přeplněné, špinavé, chaotické, rozestavěné… zkrátka nic, co byste v Anglii čekali.
Venku nás přivítalo typické anglické počasí a po asi desetiminutovém čekání jsme nasedli do o poznání moderněji zařízeného autobusu a s přestupem na metro jsme se dostali kolem půlnoci na naše ubytování.
Poslední den před šampionátem jsme si vyřídili akreditace a volný čas využili k prohlídce stadionu jako takového (přece jen, kdo se může pochlubit fotkou z dráhy, na níž Bolt vyhrál olympiádu). Odpoledne jsme se přesunuli na hotel, kde byli ubytovaní atleti, abychom s nimi natočili první rozhovory, prohlídli si část Londýna kolem Tower Bridge a večer natočili reportáž z poslední porady atletů před startem celého mistrovství.
Druhý den vše vypuklo, začátek pro české barvy nebyl úplně slavný. Ze tří tyčkařek do finále nepostoupila ani jedna, Simona Vrzalová pro vyčerpání nedokončila svůj rozběh na 1500 metrů. Pociťoval jsem trochu dejá vu, neboť v Bělehradě na HME, kde jsem také pracoval, začalo vše pádem Denisy Rosolové, s postupem času ale dopadl šampionát z českého pohledu velmi úspěšně.
I zde se nakonec vše v dobré obrátilo. Není důvod vypisovat dopodrobna české výsledky, ovšem zlato Báry Špotákové, stříbro Kuby Vadlejcha a nečekaný bronz Petra Frydrycha dělají z Londýna úspěšnější šampionát, než byl ten poslední v Pekingu v roce 2015, kdy jedinou medaili, a to zlatou, vyválčila Zuzka Hejnová. Ta patřila k medailovým favoritkám i zde v Londýně, kurz na zisk medaile byl přesně 1,03, nakonec však doběhla na čtvrté příčce.
Sázkaři si obecně na londýnském šampionátu příliš nevydělali. Nekonalo se zlaté loučení Bolta, Mo Farah byl při svém posledním závodě na dráze zlatý „jen jednou“, neboť na trati 5000 metrů skončil druhý, naopak mužský závod štafet na 4×100 metrů si opravdu senzačně podmanil domácí kvartet. V dobrém nebude na Londýn vzpomínat ani Thomas Röhler, jeden z největších favoritů na zlato v oštěpu totiž skončil bez medaile.
Šampionát to byl celý takový zvláštní. Tak třeba po vítězství Gatlina celý stadion bučel vzhledem k jeho dopingové minulosti. Všude se psalo, jak Britové atletice rozumí, ovšem proč pak nebučí na Perkovičovou a další hříšníky? Ano, proto, že Gatlin porazil jejich milovaného Bolta. Je to věc názoru, ale myslím, že takovou reakci si nezasloužil, a naopak mu patří respekt, že namísto přehnaných oslav, se královi Usainovi poklonil.
Pořadatelé se dušovali, že by měl být Londýn v době MS nejbezpečnějším místem na světě. Reálně však při vstupu na stadion nemuseli fanoušci projít žádnými rentgeny a kontrola batohů probíhala náhodně, někdy ho prohrabali opravdu důkladně, jindy sotva nakoukli.
Za zmínku stojí také odchod ze stadionu. Pořadatelé umožnili odchod pouze jednou jedinou cestou, na kterou se tak nahrnulo většinou kolem 50 000 lidí. Jak dostat takové množství lidí do metra? Pomocí cedulí „stop“ and „go“, zkrátka se chodilo na povel. Naštěstí se nic nestalo, ale k nejpříjemnějším zážitkům odchody ze stadionu určitě neřadím.
A jak jsme se na MS vlastně tedy měli my? Náplní naší práce byla správa stránky Česká atletika na FB. Kromě klasických informačních postů pak šlo především o rozhovory s českými atlety. Za celé MS jsem jich natočil přesně 51, jediná atletka, s níž jsme nehovořili, byla Jiřina Ptáčníková.
Vzhledem k tomu, že většinu dnů byl program až večer, měli jsme přes den volno. Zatímco Pavel vstával s pomocí budíku a chodil od rána pracovat do tiskáče, já využíval této příležitosti k pořádnému odpočinku. Večer nás pak čekala práce a zážitky. Do centra Londýna jsme se vydali až den před odletem, obešli jsme památky a díky Pavlově nápadu vyzkoušeli místní (dle jiných blogů zde v eSports už vyhlášenou burgrárnu) Five Guys. Ano, i mně moc chutnalo a Pavlovi za tuto zkušenost děkuji.
Den na to už nezbývalo než se s Londýnem rozloučit, sbalit se a přes asi nejhorší letiště ve Velké Británii opět odcestovat zpět do ČR. Na živo jsem mohl vidět všechny světové atlety a mám za sebou týden skvělých sportovních zážitků. Závěrem opravdu moc děkuji všem, kdo mi dali tu možnost a šanci se vypracovat a následně pracovat na největší akci letošní atletické sezóny. Za dva roky je MS v Dauhá, a tak ho prozatím mohu vyhlížet a snít, že letos to třeba letos nebylo naposledy…
