Ta bomba přišla už tradičně na loňským srazu eSports. Sice jsem si myslela, že po skvělým mistrovství světa žen v Detroitu mám na nějakou dobu vybráno a další rok nikam nepojedu, to jsem se ale ke svýmu štěstí šeredně pletla. Když se totiž vyhlašovaly zahraniční cesty, objevilo se moje jméno mezi lidma, který měli vyrazit na světovej šampionát do Kodaně. Dost dlouho mi to nedocházelo, ale když se převalil novej rok, a potom leden, únor, březen… pomalu jsem se začal těšit. A jako vždycky to stálo za to.
Už dopředu mi bylo jasný, že si užijeme hodně legrace a kromě spousty práce si řádně proklepu bránici. A taky že jo. Slušně jsem se nasmála už před odjezdem, když jsme se Sannym, Pájou a Davidem byli nakupovat jídlo na cestu. David se v supermarketu choval jako zasloužilej důchodce a vyřvával na celej krám, že bereme jen to nejlevnější a kdo vezme něco přemrštěně drahého, bude si to platit sám. Pak nakoupil sýry, který byly pomalu dražší než zbytek nákupu. My ale samozřejmě mlčeli.
Mezi regálama jsme postupně proběhli jako uragán a nakonec nakoupili relativně všechno, co jsme chtěli. Při placení nastal trochu problém. Když se David dozvěděl celkovou částku, protočil panenky a málem to s ním seklo. My tři už pomalu vytáčeli ze svých telefonů rychlou, náš milovanej šéf ale situaci ustál a s neustálými nemístnými vtípky, kterými si zřejmě chtěl zajistit u prodavačky neexistující slevu, konečně zaplatil.
Já pak ještě vyrazila domů, abych si vzala všechny sbalený věci, a mohlo se konečně vyrazit. Cestu tramvají ke kanclu jsem absolvovala celou zřejmě jenom díky vůli boží. Ověšená jako vánoční stromek v narvaný tramvaji jsem se totiž chvílema dost bála, aby mě lidi, který se kvůli mým zavazadlům museli mačkat, nevynesli v zubech. A taky o to, abych nerozbila flašku zelený. Toho jsem se bála možná i víc.
Na místo odjezdu jsem nakonec s vypětím sil a ufuněná jak parní lokomotiva dorazila se zpožděním. Vzhledem k tomu, že jsem jela v autě s Rojem, kterej nikdy nikam nedorazil včas, to nevadilo. Pak jsme se konečně vydali na cestu. Ne pardon, vlastně ještě ne. Když chtěl Roj nastartovat, zjistil, že neví, kde má klíčky. Další hodinu jsme je tak hledali všude možně, ale nakonec našli. Cesta byla v pohodě. Jiný to ani bejt nemohlo, jela jsem přece s Rojem, se kterým se milujeme už od výletu do Rigy. Proto jsem si už dopředu uzurpovala místo v jeho autě a rozhodně jsem nelitovala. Možná jen ve chvíli, kdy asi stokrát za sebou zahrála v přehrávači hymna MS v různých variantách. Prý abychom se naladili. Mě to naladilo možná tak na to, abych si vyrobila provizorní špunty do uší. Ale bohužel nebylo z čeho.
Po dlouhý cestě nás uvítal krásnej baráček, ve kterým jsme měli bydlet. Luxusní interiér a skvělá zahrada byly prostě top. Pokoj jsem si samozřejmě zarezervovala s Rojem. I když se mi chtěl vnutit do postele, nakonec vzal zavděk i matrací na zemi s tím, že mi bude spát aspoň u nohou jako věrnej pes.
Po odpočinku jsme konečně vyrazili na stadion. Vyfasovali jsme pressky, my s Johanem ještě lítali kvůli nálepkám na kamery. Posílali nás sem a tam a tam a sem, ale po dvou hodinách pobíhání kolem haly se nám podařilo cennej poklad získat. Pak jsme hned vyrazili natáčet na českej trénink. Na rozhovor jsem si vybrala Andreje Nestrašila. Znám ho ze Slavie a věděla jsem, že rozhovor s ním bude na úvod fajn. A taky byl.
Pak přišlo kolečko zápasů a rozhovorů den co den. Ze začátku jsem myslela, že to bude hodně velkej propadák. Moje nedostatky ve střihu videa byly mírně řečeno velký, fakt jsem se bála a byla ve stresu, co pokazim. Ale i když jsem technickej antitalent, nakonec jsem se všechno, co jsem neznala, jakž takž naučila a obrovskej balvan na srdci se poroučel na zem. Ještěže spadl jen obrazně, jinak by po něm v Kodani měli hodně velkej kráter.
Když hráli Češi krásnej zápas se Slovenskem a my předtím nasáli atmosféru ve fanzóně, kde to bylo naprosto super, už poněkolikáté mi došlo, že tady jsem fakt správně. Přesně tam, kde jsem chtěla kdysi jako malá jednou až budu velká být. A začala jsem si šampionát konečně užívat. Zážitků na stadionu bylo nepočítaně. Třeba když nás odmítli pustit do tiskáče s jídlem a my jedli zeleninový saláty na schodech před stadionem, nebo když se tam se mnou skamarádil jeden švédskej novinář. A taky, když jsem se tam potkala s Milanem Antošem. Známe se ze Slavie a on se ke mně hlásil i tam. Pokaždý jsme se na sebe už na dálku smáli a zdravili se. Se slávistickou legendou. Pro mě neskutečný. O rozhovorech s českými i zahraničními hráči nebo atmosféře ani nemluvím. To by totiž bylo na další samostatný článek.
Asi nejvíc pro mě bylo, když jsem chtěla udělat rozhovor se svým největším oblíbencem a miláčkem Tomášem Plekancem. Na šampionátu mu to moc nešlo a bylo to na něm vidět. Když jsem ho v mixzóně požádala o rozhovor, vypadal vyloženě „nadšeně“. Já se zase málem skácela. Proč? Protože Plekanec. A mluví se mnou. Hokejista, co mi odmala visel nad postelí. Zeptala jsem se ho na pár otázek, odpověděl a byl konec. Na závěr jsem poděkovala a přišel okamžik, na kterej budu dlouho vzpomínat. Po mým poděkování se Tomáš usmál očima(do tý doby jsem nevěděla, jako takovej úsměv očima vypadá, i když se o něm často píše i mluví) a tak hezky zamrkal, že není zač. V tu chvíli se mi podlomily kolena a bylo vymalováno. Zpátky do tiskáče jsem odešla jako v transu. Ne kecám, zas tak žhavý to nebylo. Jen Lucku Vondráčkovou jsem slušně proklínala.
A i kdy to nevypadalo podle výkonů, celou dobu jsem chodila a říkala, že i když to teď Plekancovi nejde, dá v důležitý chvíli rozhodující gól. Bohužel se to nestalo a my vypadli ve čtvrtfinále. Strašně mě to mrzelo, v mixzóně jsem to obrečela a ještě hodně dlouhou dobu měla náladu na nic. Přímo v místě jsem to prostě prožívala ještě víc než obyčejně. Ale stalo se. Byla to jediná kaňka na jinak skvělým šampionátu.
Asi jsem ale svým oblíbencům přinesla smůlu. Nejdřív jsem fandila Čechům – vypadli. Pak Finům – vypadli. Pak Kanadě – vypadla v semifinále a prohrála zápas o třetí místo. Pak Švýcarům, kteří prohráli finále. Říkala jsem si, že bych teď mohla začít fandit Spartě, s mojí podporou by se totiž poroučela hokejová i fotbalová nejmíň někam do pralesní ligy (a to navzdory systému soutěží).
Mimo stadion jsem se průběžně naučila, jaký to je vařit pro čtrnáct kluků (odnesl to jen kastrol, ze kterého jsem poslední den asi tři hodiny drhla spáleninu), uklízet po nich (ne kecám, někdo si uklízel i sám) a vůbec být neustále jen s klukama. S Rojem mi to nedělalo problém, i když se občas choval jako velký dítě. Myslím, že jsme se celkově skamarádili všichni. Nejvíc času jsem ale trávila právě s Rojem a Adamem Pavlíčkem z Budějovic. Naše silná trojka. Roj našemu mladíkovi předal pár zkušeností. No snad z toho Adámek nebude muset těžit. Občas se přidali i Luboš z Brodu, Matěj z Plzně a Johan z Olomouce. Takže vlastně vyvážená skupina – dva starci (my dva s Rojem) a mlaďáci v čele s Adamem).
Ale fajn byli i všichni ostatní. V tý skvělý mnohačetný sestavičce jsme si stihli projít Kodaň (my dva s Johanem byli i u malý mořský víly, kam ostatní byli líný dojít), rozezpívat hospodu u Švejka (Tu teda rozezpíval hlavně Roj se svojí kytaru ve snaze sbalit stařenu, co vypadala s pár promilema pod kůži a přimhouřenýma očima jako Jennifer Aniston za zenitem. No stejně ji nesbalil. My ale aspoň měli super večer.), a zafandit si na zápase dánský ligy na stadionu FC Kodaň.
Jízda na místních kolech po městě už byla jen třešničkou na dortu. Obzvlášť ve chvílích, kdy nás navigace táhla přes moře. Sice jsem s kolem stála u břehu a čekala, že se tím pádem objeví nějaký plováky nebo se přemění na člun, když cesta vede po vodě. Ale nejsme v Harry Potterovi, takže jsme to vždycky museli objíždět po souši. Jedno volný dopoledne a jeden večer jsme se byli podívat i na pláži a v malým přístavu. Dokonce jsme si i trochu smočili nohy, ale fuj, bylo to celkem ledový.
Celý tři týdny byly opravdu skvělý. I když mě David často zastavil a říkal, že se tvářím, jak kdyby se mi tam nelíbilo, opak byl pravdou. Davide, líbilo neboj. A jak. Stejně jako z Rigy (kde se nám se Zuzkou Spurnou snažil David najít ženicha) a z Detroitu mám i z Kodaně a Herningu spoustu neskutečných zážitků. A jsem ráda, že jsem součástí letošní party mohla být.
