Byl to nejhezčí vánoční dárek. Na Štědrý den roku 2017 mi napsal David Schlegel, že mě chce vzít na mistrovství světa v hokeji, buď 2018, případně 2019. Nakonec to klaplo letos, což je jediné štěstí, protože příští rok mě čeká maturita. Ta by stejně počkala do září, ale možnost jet do Kodaně místo Bratislavy byla přeci jen lákavější.
Zaskočilo mě to, co si budeme povídat. Přeci jen jsem v eSports teprve necelý rok, v době mistrovství rok a dva měsíce. Za sebou jsem měl jen jednu sezónu v redakci Škodovky, mistrovství světa v hokejbale a pouze pár zkušeností s videorozhovory z házené a Akademiků Plzeň. Každopádně za nominaci jsem byl nesmírně vděčný a věřil jsem, že nezklamu. Měsíce utíkaly a mistrovství se stále blížilo. Postupem času přicházela nervozita. Z velikosti akce, z důležitosti práce, z neznámých lidí i prostředí. Vše se však nakonec ukázalo jako zbytečné.
Velká skupinka, ale dobrá parta
Znal jsem akorát Davida Schlegela, Lukáše Kratochvíla od nás z redakce, Johana Čápa z Olomouce, trošku Sannyho a jednou jsem viděl Pavla Kubu. Všichni jsme se ale rychle seznámili. Stačilo prohodit s každým pár slov a hned jsem se cítil jistěji a v klidu, že přece nebude se všemi problém téměř tři týdny spolupracovat. A opravdu nebyl. S některými jsem se přes den viděl více, s některými méně, ale opravdu jsme si sedli. V rámci práce si pomáhali, v rámci volného času a cest kecali a pár večerů pili. V tom byla super i česká komunita v Kodani, seznámili jsme se s pár místními Čechy, což byla taky paráda. Den po dni se parta utužovala a bylo to čím dál lepší. Už mi všichni chybíte…
Krásná Royal Arena, příjemné zázemí
Už zvenku nový svatostánek oslnil. Arena nezklamala ani vevnitř. Žádné přehnané prohlídky, dvě patra po schodech do press centra. To bylo opravdu narvané, obsadili jsme poslední volné stoly vzadu a na nich strávili většinu času z celého mistrovství. K dispozici jsme stále měli čerstvé ovoce a po týdnu přibyly u sušenky. Jídelníček byl jasný. Když nebyl čas si někam zajít, tak ráno snídaně, přes den pět banánů a o půlnoci večeře.
První pohled na led byl zážitek. Ohromná aréna neporovnatelná s tím, co tu máme v Plzni. Jediný problém nastal při psaní onlajnů. Žádný stůl na notebook a myš, jen vlastní nohy. Na to jsem však z házené zvyklý. Na některých místech nebyl ani kabel s připojením k internetu, nebo třeba na první onlajn z počátku nefungoval. No co, holt i na mistrovství světa se něco bude psát přes hotspot. Ze všech míst z tribun pro novináře také nebylo úplně nejlépe vidět, a to buď přes kamery nebo přes nahýbající se diváky. Stačilo si ale najít dobré místo a vše bylo bez problémů. Ani kontroly při vstupu na stadion nebyly, stačilo ukázat notebook. Oproti tomu v Herningu jsme byli prošacováni do posledního místečka…
Nejlepší české zápasy, švýcarské překvapení i finále
Na onlajny jsem se opravdu těšil. Byla to asi jediná věc, ve které jsem se cítil opravdu jistě a nebál jsem se, že ji mohu pokazit. A snad se tak na mistrovství nestalo. Vybral jsem si (a byl jsem vybrán) na opravdové lahůdky. Česko – Slovensko hned na úvod. Derby, skvělá atmosféra a nevídaný český obrat. Přestože jsem psal on-line přenos, dokázal jsem si to užít a husí kůži jsem měl ještě dvě hodiny po zápase. Česko – Rusko a hrdinové z Bostonu. Také nemělo chybu, skalp sborné vždy potěší a obzvlášť na MS, on-line přenos sledovalo jen na onlajnech téměř 75 000 lidí! K takové hranici se mé onlajny nikdy dříve ani nepřibližovaly.
USA – Česko, cítil jsem největší nervozitu, tlak na mě (čtenost na onlajnech 82 000 lidí) a na výsledek klíčového zápasu. Ačkoliv jsme prohráli, tříhodinového „výletu“ do Herningu a zpět jsem nelitoval. Bylo super vidět další krásnou arénu, kde tentokrát bylo zázemí pro novináře bezchybné. Po výsledku byl zbytek dne takový smutný, náladu zlepšila alespoň večerní překvapivá výhra Švýcarů nad Finy a následný noční florbálek na plácku před halou.
Kanada – Švýcarsko, sympatičtí Švýcaři dokráčeli do semifinále, kde šokovali Kanadu. Pro mě osobně byl tohle jeden z nejlepších zážitků. Švýcarsku jsem to moc přál a i při psaní onlajnu jsem se dokázal radovat z každé jejich branky. Při finále Švédsko – Švýcarsko už jsem si zápas tolik užít nedokázal. Velmi jsem si vážil příležitosti psát on-line přenos ze samotného vrcholu šampionátu a nechtěl jsem nic pokazit. Nervozita ze mě spadla až po konci, po švédské radosti a švýcarském zklamání.
Zase čtvrtfinále, ale naděje do budoucnosti
Turnaj začal z českého pohledu nadějně. Dobrý výkon se Slováky kazilo neproměňování šancí, ale nakonec z toho byly dva body díky trefě Martina Nečase a následně Dmitrije Jaškina. Ani výkon proti Švédsku nebyl špatný, i když to tentokrát na body nestačilo. Na týmu byla vidět bojovnost, dravost a chuť uspět. Proti Švýcarsku z toho byl znovu parádní obrat a již téměř jistý postup do čtvrtfinále. Tomu pomohl i již zmiňovaný nádherný duel proti Rusku. Pasta la vista! Osobně považuji toto utkání za jeden z vrcholů šampionátu, jeden z nejlepších zápasů, ale ani jeden z týmů neprošel do semifinále… Ze soubojů s outsidery byl na koukání zajímavý hlavně duel s Francií, která nepřelezla polovinu a my si mohli užívat jednu branku za druhou. Nečekané drama bylo utkání proti Rakousku, ale i to český tým zvládl. Ovšem z těchto duelů se většinou síla týmu moc nepozná. Do čtvrtfinále se šlo ze třetího místa a bylo jasné, že hrajeme v Herningu, nakonec se Spojenými státy.
Tři hodinky tam, tři hodinky zpátky, spousta peněz za most, ale jelo se! Třemi auty v dopoledních hodinách se vyrazilo do malého městečka na Jutském poloostrově. Napětí se zvyšovalo. Nechci říci, že jsem si byl jistý, že přes Američany přejdeme, ale hodně jsem tomu věřil, ačkoliv jsme byli outsidery. To by však Spojené státy nesměly mít Patricka Kanea. V semifinále si ho Švédi pohlídali, my nikoliv. Po první třetině 0:2, stále dost času, nervozita se však stupňovala. Ve druhé části jsem si i při psaní onlajnu dokázal užít dvě branky Česka a rázem bylo veseleji! Češi přežili ohromné šance soupeře a zdálo se, že by se to Američanům mohlo vymstít. Avšak spasil je opět Patrick Kane. Bohužel jsme už srovnat nedokázali, Pastrňák s Krejčím byli dobře bráněni a nikdo jiný to na sebe nedokázal vzít. Uběhly poslední vteřiny a byl konec nadějí. Ani letos to na medaili nevyšlo. Ovšem neřekl bych, že mladý tým zklamal. S Davidem jsme si užívali skvělé výkony Plzeňáků Davida Skleničky, Michala Moravčíka, ale také bývalého hráče Škody Dominika Kubalíka. Z mladých nezklamal téměř nikdo, zářil zejména Libor Šulák, tomu prorokuji slibnou budoucnost v zámoří. Více jsem však čekal od Radka Faksy, Tomáš Hyka toho také příliš nepředvedl, bohužel stejně na tom byl i Tomáš Plekanec. Naopak vůbec nepřekvapil Roman Červenka, ten opět spaloval a spaloval.
Hvězda jako prase
Švédsko právě porazilo Švýcarsko ve skupině 5:3 a já v mixzóně ulovil hvězdu Arizony Olivera Ekmana-Larssona. Nechápu, jak se mi to povedlo, ale byl jsem docela klidný. Až později si uvědomím, kdo to vlastně byl, a to když mi David říká: „Ty vole, to je hvězda jako prase!“ Ano, dělal jsem rozhovor s velikou hvězdou.
Na úvod šampionátu jsem se, co se týče rozhovorů, rozhodně nenudil. Natočil jsem jich i mnoho a hodněkrát se i ptal. Kromě Ekmana-Larssona jsem měl možnost vyzpovídat i Nikitu Zajceva, dle mého názoru jednoho z nejlepších obránců šampionátu. Nejpříjemnější pak byly rozhovory v češtině. Dvakrát jsem si popovídal a nastávající hvězdou Liborem Šulákem, sympatický kluk. V pohodě byl i Roman Horák nebo třeba Ladislav Nagy, ačkoliv odpovídal hned po prohře Slováků s Ruskem. Ale vlastně nebyl nikdo z hráčů, kdo by byl nesympatický. Uvědomění si, že i tyto ohromné hvězdy známé v celém hokejovém světě se chovají jako každý normální člověk, bylo jedna z těch nejpříjemnějších věcí.
Kromě rozhovorů s hráči jsme na Hokejku natáčeli i videa z fanzóny, převážně s českými fanoušky. To byl zajímavý doplněk programu a skvělá zkušenost. A musím říct, že stoupnout si před kameru a říct byť jen tři věty na deset vteřin dá opravu zabrat. Někdo potřebuje dvacet pokusů, někdo tři, viď Johane… Ale při střihání videa s cizími fanoušky, kteří četli obtížná česká jména, jsme se pořádně nasmáli.
Byla to jízda
Ačkoliv práce bylo každý hrací den relativně dost, našlo se nakonec dost prostoru k zábavě. Za největší a hlavně nejšílenější zážitek považuji návštěvu zábavního parku Tivoli. Jelikož nemám takový adrenalin úplně v lásce, musel jsem se nechat překecat, ale nakonec jsem si to užil. Hned na začátek nejbláznivější horská dráha a pak už bylo všechno vlastně pohodové… Dovoluji si použít citaci z příspěvku Davida Schlegela na Facebooku: „Na řetízáku v šílené výšce nad městem na mě najednou mluví Matěj, ať se podívám, jak je Kodaň krásná, a já byl zelený strachy a nezmohl jsem se na nic.“
S prací se končilo většinou pozdě večer, ale přesto se dvakrát našel čas na večerní zábavu. Nejprve parádní zpívání a pití s českou komunitou v Kodani v Café Švejk a o volném dni ještě příjemná akce na baráku. Díky Rojově kytaře opravdu nikdy nuda nebyla.
Volné dny byly během mistrovství dva, opravdu volno jsme však měli jen jeden. Před čtvrtfinále jsme totiž zamířili na los CHL, kde jsme natočili videa a pak se tam hlavně pořádně najedli. O druhém volném dni jsme, před již zmiňovaným zpívacím večerem, vyrazili do centra Kodaně. Ale jak už to tak bývalo, nic jsme nestíhali. V rychlosti jsme si prohlédli Nyhavn a zamířili na parádní Street food festival. Kromě skvělého burgeru oslovil hlavně nápoj z peruánského ovoce podobného kukuřici, naše partička jim tam prakticky vykoupila zásoby. Trochu jsme však neodhadli čas a nestíhali další akci. Domluvili jsme se totiž, že zamíříme na místní nejpopulárnější sport – fotbal, na čtyřicetitisícovém stadionu Kodaň hostila FC Midtjylland. Zápas jsme málem nestihli, museli jsme si narychlo půjčit elektrokola a přes celé město vyrazit na stadion. Ještě že Kodaň je jako dělaná pro cyklisty, v autě jsme na ně nadávali, teď jsme si to mohli užít. Na fotbale byla dobrá atmosféra, ale výkon nic moc, domácí nakonec prohráli 0:2.
Nechybělo ani tradiční esporťácké zahraniční sushi. Zavítali jsme do příjemné malé sushi restaurace na all you can eat, kde však vše, co si objednáte, musíte sníst. Neporozuměním objednávacího papíru jsme si málem zažádali asi o 800 kousků sushi, naštěstí jsme to zjistili včas, ale i tak jsme měli s nějakými 200 kousky pro šest lidí problém. Vše jsme do sebe ale nakonec naházeli a báječně si pochutnali. Jeden ze stolů na tom však byl hůře a ostatní museli pomáhat. Celou dobu jsme ale slýchávali, že tak hrozné jako před rokem v Paříži to rozhodně nebylo.
Děkuju všem…
Po nešťastné zakončeném finále, které bohužel Švýcarsko nevyhrálo, mi bylo smutno. Ne ani tolik z toho, že se opět radovaly Tre kronor, ale spíše z toho, že už to vše končí. Uteklo to strašně rychle. Ale nehorázně, nevím, jaké jiné přídavné jméno použít, jsem si to užil. Byla to opravdu úžasná zkušenost a je na první pohled vidět pokrok při mých rozhovorech, práci s kamerou, střihání videí ale i onlajnech. A hlavně jsem měl zážitek na celý život. Skvělý hokej, poznání nových skvělých lidí, rozhovory s hvězdami, zábava v Dánsku a tohle vše dohromady mi vytvořilo nezapomenutelnou vzpomínku. Měl jsem možnost zažít opravdu neuvěřitelné mistrovství, které sice neoslnilo českým úspěchem, ale zazářilo vším ostatním od hokejových hvězd až po krásné a komfortní ubytování, které jinak u eSports není úplně zvykem. Taková akce se bude těžko překonávat, ale doufám, že to nebylo naposledy…
