Autor: Vít Trubička
Stalo se to 18. června, kdy jsem čekal na metro na Hradčanské, během čehož mi zavolal David Schlegel, že by mě chtěl poslat na jednu akci. Ještě tam se mi podařilo s minimem signálu zjistit, že se jedná o mistrovství světa v inline hokeji. Protože to byla moje první zahraniční akce v rámci eSports, nebylo prakticky o čem přemýšlet a hned jak to šlo, nabídku a termín jsem přijal.
Prvním z velkých zážitků už byla samotná cesta z Prahy do Asiaga. První komplikace nastala ještě před odjezdem, neboť se jaksi počítalo s tím, že se bude jedna hráčka nabírat v Plzni, o čem ale nevěděli řidiči, kteří měli naplánovanou trasu a své střídání v Českých Budějovicích. Následovala trochu neplánovaná vyhlídková cesta napříč Alpami v Německu a Rakousku, během cesty jsme projížděli např. kolem největší hory Německa Zugspitze. Nějaký čas jsme i po Itálii bloudili, nakonec se ale podařilo najít tu správnou cestu k hotelu v Asiagu a já během dlouhé patnáctihodinové cesty poznal, s kým budu mít tu čest následujících deset dní spolupracovat.
První den v Asiagu se nesl ve znamení tréninků obou týmů. Ráno jsme si s Davidem Šimonem rozdělili práci, já se vydal s ženským týmem na stadion v Asiagu, kdežto David se vydal s juniory do Roany. Z celého turnaje jsme měli na starosti onlajny, reportáže, ohlasy a rozhovory ze zápasů českých týmů. Během tréninku jsem prozkoumal zázemí stadionu několikanásobného italského mistra, v současnosti úřadujícího vítěze Alpské hokejové ligy. V Asiagu byl útulný, poněkud starší stadion s masivní dřevěnou konstrukcí střechy. Jeho nevýhodou byla trochu menší press zóna, byť později, díky obětavé práci hlavní koordinátorky pro novináře, organizátoři doplnili další stůl se židlemi, navíc existovaly dvě novinářské lávky přímo na tribuně, jejich použití ale pro mě bylo limitováno množstvím energie v notebooku, neboť jsem měl o něco málo silnější zástrčku, než je zřejmě v Itálii zvykem. Místy se také nechtělo fungovat WiFi síti.
O něco lépe vypadal druhý stánek v sousední Roaně. Čtyři roky starý stadion slouží primárně jako rychlobruslařský ovál. Ostatně rychlobruslení je v tomto městečku velice populární, na mnoha místech bylo vidět bannery či plakáty s italskými účastníky Olympiády v Pchjončchangu v tomto sportu. Ale zpět ke stadionu, prostředí v Roaně se mi zdálo o něco příjemnější. Byť zde bylo vyhrazeno pro novináře pouhých pár míst v nejvyšší řadě tribuny, většinu zápasů jsme tu s Davidem byli sami dva na české zápasy. Výjimkou byl pouze čtvrtfinálový duel juniorů proti domácím Italům.
Samotný turnaj začal velice dobře, oba české celky vstoupili do kolotoče šampionátu pětigólovými demolicemi svých soupeřů. Holky pak snadností letu „Rakety na Mars“ (což byla písnička, kterou v autobuse cestou zpět na hotel oslavovaly každou výhru) prostupovaly celým turnajem, až se dostaly do finále. V něm narazily na obhájkyně zlata z USA. Z hlediska výkonu přinesl tento zápas téměř to samé, co v předchozích zápasech. Na rozdíl od nich ale Češky neměly tolik štěstí v koncovce. Obrovská snaha jim nakonec vynesla stříbrné medaile. Ovšem i druhé místo se muselo náležitě oslavit, neboť české hráčky se dostaly do finále poprvé po třech letech. Celé jejich vítězné tažení jsem měl také možnost odkomentovat na Onlajnech. Paradoxně až na finálový zápas, který jako jediný Češky prohrály.
Zatímco junioři se dlouho střelecky probouzeli. Základní skupinu nakonec zvládli zakončit na úspěšném druhém místě, ve čtvrtfinále však již na svou produktivitu narazili. Svěřenci Pavla Würtherleho se vydali jej sehrát do Roany, která pro juniorský celek byla před dvěma lety velice úspěšná. Letošní jediný zápas na tomto stadionu, navíc proti domácí Itálii, ale poslal juniory do bojů o páté místo. Až v něm se junioři rozstříleli ve velkém a dvěma demolicemi svých soupeřů páté místo uhájili.
Průběh šampionátu také přinesl dva volné dny. V prvním z nich jsem se s juniorským týmem vydal na jednu z mnoha prvoválečných pevností, které se v této oblasti nacházely. V nadmořské výšce 1720 m se nacházela poměrně zachovalá (v porovnání se stejnými typy pevností, které jsem navštívil ve Slovinsku) Forte Campolongo. Díky vyšší nadmořské výšce byl z kopce, na kterém se pevnost nacházela, velmi pěkný výhled. V samotném Asiagu pak je obrovský památník padlým v 1. světové válce, a to konkrétně těm, kteří nepřežili ofenzivu v okolí tohoto podhorského městečka. Druhý volný den se nesl v uvolněnějším tempu. Někteří hráči se vydali do Benátek, zbylí zůstali na hotelu a deštivé odpoledne si zpestřili turnajem v nohejbalu na mnoho různých způsobů.
Neměl bych také opomenout stmelovací večery realizačního týmu a před volnými dny i hráčů. Ty se konaly na hotelu, kde ale pro to neměla jistá recepční pochopení, či v oblíbené taverně, která byla pod hotelem, případně kdekoliv jinde v centru Asiaga. Během nich jsem docela dobře poznal všechny trenéry, manažery, fyzioterapeuty, řidiče a většinu z hráčského kádru.
V závěru bych chtěl poděkovat vedení eSports za umožnění takového zážitku. Speciálně bych chtěl poděkovat Davidu Šimonovi, že mě zasvětil do všeho potřebného a se vším mi dokázal poradit. Celý průběh šampionátu byl pohodový a užil jsem si ho. Bylo zajímavé setkat se se zahraničními novináři a vyřizovat vše potřebné anglicky, místy doplněné o pár základních italských slov. Příjemné bylo i poznání toho, jak takovéto akce fungují v týmovém zákulisí. Škoda jen, že to nevyšlo zlatou tečkou v závěru, byť k ní bylo velice blízko.
