Je tma. Asi tři hodiny po půlnoci. Vtom někdo buší na dveře našeho hotelového pokoje. „Co tady děláte?“ diví se Meca.
Aj tak sme stále frajeri
Mistrovství světa mužů v inline hokeji jsme prožívali přímo s nároďákem. Už v Černošicích, odkud jsme vyjížděli, nás všichni přátelsky zdravili, jako bychom se znali věky. Cestou v autobuse se reprezentanti svědomitě starali o náš pitný režim, když nás zásobovali plechovkovým pivem. Hned jsme věděli, že tohle bude fajn.
Po dvanáctihodinové cestě se kluci rozdělovali do pokojů. K dispozici byly dva čtyřlůžkové, všechny ostatní byly dvoulůžkové. Nějak to nevyšlo. Na recepci čekali už jen Dalibor Sedlář s Honzou Vyoralem, kterým zůstalo volné čtyřlůžko. „Zatím k vám dáme onlajnisty,“ rozhodl Táda – manažer výpravy. „A ráno to ještě vyměníme,“ dodal.
Po večeři jsme stihli druhou půli semifinále našich reprezentantek. Pak už ale začala působit únava z celodenního cestování. Naše mozky hledaly nejkratší cestu do postele. Asiago jsme neznali, nejkratší trasa se tak docela protáhla. Aspoň jsme si prohlédli noční centrum. A potkali jsme část naší výpravy.
„Kluci, nepůjdete s námi posedět? Ne? Tak si na recepci vezměte klíče od 312 a přestěhujte se tam, ať nečekáme na ráno…“
Bylo nám trochu divné, že je vedle postele jenom jeden kufr. A že vedle stolku leží igelitka, kterou předtím nesl Martin Mecera. Nedošlo nám to… Úspěšně jsme vystěhovali trenéra z jeho pokoje. Když se vrátil, potupně jsme uprostřed noci nosili po chodbě všechny věci zase zpátky. Uvedli jsme se na výbornou.
Pověste ho vejš, ať se houpá
V dějišti šampionátu jsme psali onlajny ze zápasů Česka, po nich jsme krátce vyzpovídali trenéra a dva hráče na videa, na webu inlinehokej.cz jsme zveřejňovali reportáže s pořízenými videi a doplňovali jsme výsledky všech utkání, do redakce hokej.cz jsme posílali články s ohlasy a v neposlední řadě jsme spravovali facebookovou stránku Czechinline. Tam jsme se díky perfektní náladě v týmu fakt vyřádili.
Práce nám po zápase zabrala celý večer, dopoledne jsme měli ovšem volné. To jsme využívali buď k procházkám po blízkém okolí, nebo nejčastěji k relaxaci v hotelovém bazénu. Asi jsme s Davidem připadali Italům příliš krásní, tak nás potřebovali trošku zesměšnit. Nevím, jak jinak si vysvětlit, že jsme jako jediní museli nosit koupací čepici. Nikdo jiný ji neměl.
Jednou jsme si dovolili vlézt do vody bez ní. V tu ránu nám hubovali, ať si ji zase nasadíme na hlavu.
Nejnáročnější bylo, když zápas začínal až před devátou večer. Jako ten třetí proti domácí Itálii. To jsme pak měli o zábavu postaráno zhruba do jedné do rána. I proto jsme se těšili na následující den volna, který jsme díky vítězství ve skupině měli.
Po odeslání posledního článku jsme spát ale nešli. Připojili jsme se ke zbytku týmu, který tmelil partu venku před hotelem. Došlo i na tradiční zpívání nováčků. Tomu se nevyhnul ani třicetiletý gólman. Holt se v tomto výběru objevil poprvé.
Co Čech, to muzikant, říká se. Kluci měli po pěveckých výkonech nových spoluhráčů výbornou náladu a hledali, kdo by na ně mohl navázat. „Onlajnisti nezpívali, ti jsou tu také poprvé!“ napadlo někoho. Najednou jsme s Davidem stáli před celým nároďákem a zpívali Pověste ho vejš. Zaplaťpánbůh, že ne před celým národem. Náš duet jsme měli na talíři ještě u snídaně.
We are the champions, my friends
Úžasná euforie. Během turnaje nás v tiskovém centru štvali překřikující se Italové, my jsme jim to během finálových bojů neúmyslně vraceli. Prožívali jsme to. Ač je to neprofesionální, radovali jsme se po každém gólu. Cítili jsme se totiž jako součást týmu. Ostatní z nás museli být nadšení, když jsme v semifinále slavili deset branek a ve finále sedm.
V Asiagu naposledy zazněla česká hymna, pak už jsme si triumfální pocit užívali v kabině s hráči i celým realizačním týmem. Snažili jsme se získat co nejlepší záběry a zároveň ochránit telefony před šampaňskou sprchou. Mistrovský titul doprovodila písnička mistra Karla Gotta Ráno jedu dál, která se útrobami stadionu ozývá snad doteď.
Domů jsme se vraceli hned po zápase a oslavy pokračovaly i během cesty. Kluci přes bluetooth spárovali mobil s reprosoustavou autobusu a kromě obligátního songu We are the champions hrála československá hudební scéna napříč všemi žánry i roky. Šofér si asi oddychl, když jsme po více než třech hodinách neustálého zpěvu usnuli.
Tohle jsou okamžiky, na které člověk nikdy nezapomene. Stejně jako na to, jak nám v pokoji místo budíčku tancoval Zbóřa, který ve volném dni křičel na celé Sirmione, jestli je tam ještě někdo z Přerova, nebo na to, jak nám hoteloví číšníci chtěli přidávat těstoviny, přičemž nám o pár chvilek předtím již odnesli talíře. Spousta zážitků pak zůstane jen v našich vzpomínkách, protože se nedá veřejně publikovat.
Děkuji moc za nominaci na tuto reprezentační akci. Ať už pojede na příští šampionát do Barcelony kdokoliv, má se rozhodně na co těšit.
