Nečekaná nominace na hokejové mistrovství světa na Slovensku mi přišla necelý týden před začátkem akce, kdy kvůli nemoci vypadl jeden z účastníků. Naštěstí do sebe vše zapadlo, já se i přes začínající zkouškové dokázal uvolnit ze školy a mohl jsem odjet k našim bratřím.
Cesta na dálný slovenský východ pro mě začala ve čtvrtek 10. května večer, kdy jsem se z Mladé Boleslavi přesunul vlakem do Prahy. Tam jsem nějaké tři čtyři hodinky pobyl a o půl čtvrté opustil kolej, abych stihl přesun noční tramvají z Břevnova na Hloubětín, kde jsem se měl připojit ke zbytku našeho malého košického týmu.
Naštěstí jsem cestu noční tramvají i s přestupem na Lazarské přežil ve zdraví a za bdělého stavu a ve 4:47 mě nabral Sanny, šéf naší výpravy. V autě už seděli i Adam s Denisou, já byl poslední z pražských zastávek. Z metropole jsme se vydali na D1, kde jsme po cestě sjeli do Humpolce pro Milana. Tím jsme zkompletovali naši sestavu a od Humpolce až do Košic jsme jeli v úplném složení.
Z cesty tam si toho mnoho nepamatuju. Vím jenom, že ubíhala rychle… Možná i proto, že ač jinak nejsem vyloženě vynikající spáč, tady se mi i přes nepohodlí, jež skýtalo prostřední místo na zadní trojsedačce Sannyho vozu, podařilo skoro celou cestu prospat. Každopádně v pátek těsně po poledni jsme dorazili do Košic.
Začátek skoro na výbornou
Na místě jsme se setkali s Lukem, který jel napřed, a s naším místním průvodcem a rodilým Košičanem Viktorem, řečeným familiárně Viktorko. Společně jsme si šli pro akreditace. Šest ze sedmi členů naší skupinky ji dostalo. A ano, ten, kdo ji nedostal, jsem byl já. To nebyl dobrý start.
Stálo to spoustu práce (hlavně Sannyho), ale nakonec se dobrá věc skoro podařila. První den jsem dostal jen daypass, plnohodnotnou, dospěláckou akreditaci jsem vyfasoval až druhý den, kdy jsem akreditační centrum navštívil asi posedmé a všichni si mě tam už pamatovali. To bylo moc fajn, s jednou z organizátorek jsem se přátelsky zdravil ještě při finálovém zápase v Bratislavě o dva týdny později.
To ale trochu předbíhám… Hned první den jsme se ponořili do pracovního procesu. S Milanem a Denisou jsme se střídali v psaní onlajnů, a ti dva, kteří zrovna nepsali, šli po zápase nahrát videoohlasy s hráči. Nebudu se zdržovat nějakými podrobnostmi, snad se na tomto místě sluší poznamenat jen to, že v našem malém týmu jsme všichni měli dost práce. Jak jsme ale byli vytížení, tak jsme byli i vstřícní jeden k druhému. Spolupráci si nemohu vynachválit, jak se dvěma zmiňovanými nejbližšími parťáky, tak i se Sannym, Lukem, Adamem a v neposlední řadě i Viktorkem byla radost tvořit, domlouvat se, řešit úkoly.
Kromě samotných onlajnů a ohlasů se nám podařilo dát dohromady i pár videí a článků navíc. Největší zážitek pro mě coby v první řadě stále ještě fanouška ale samozřejmě byly ohlasy. U nich jsem se potkal s několika zajímavými hráči, ať už to byl Dán Lars „The Tiger“ Eller, který vstřelil vítězný gól v loňském finále Stanley Cupu, Jack Eichel, dvojka draftu 2015 a kapitán Buffala v NHL, nebo třeba James van Riemsdyk, ostrostřelec Philadelphie, Toronta a teď už zase Philadelphie. Všichni hráči byli při rozhovorech příjemní, vstřícní a přátelští.
To město je asi fajn, ale…
Mimo hokejovou Steel Arénu jsem toho z Košic mnoho neviděl. Ubytování na internátu u tramvajové zastávky Botanická zahrada bylo příjemné, bydlel jsem na dvoulůžkovém pokoji s Milanem a na „buňce“ s námi byla ještě Denisa, která dostala svůj jednolůžkový pokoj. Na intru jsme však mnoho nepobyli. Tím, že po nočních návratech ze zimáku jsme často až třeba do dvou nebo do tří dodělávali, co bylo potřeba, jsme si budíček často natáhli až skoro do oběda. Obědy nám naštěstí ve všední dny vařili přímo v jídelně našeho ubytovacího zařízení, což byl velký bonus. O víkendech nám zase pomohl nedaleký supermarket Fresh. Potom už byl skoro čas k odjezdu na halu, kde jsme typicky trávili celé odpoledne, celý večer a opouštěli jsme ji kolem 23. hodiny, abychom stihli poslední tramvaj na ubytko.
Takovou náplň měla většina našich dní s výjimkou jednoho jediného – to byl den volna mezi základními skupinami a startem čtvrtfinále. Volný čas jsem věnoval spánku, flákání, prokrastinaci a večer jsme společně šli na bowling. Kromě bowlingu, v němž jsem vyloženě exceloval a ve čtyřech hrách obsadil ze šesti soupeřů postupně páté, druhé, druhé a opět páté místo, jsme stihli i tradiční eSporťácké sushi. Byť nejsem velkým fanouškem jakýchkoli mořských potvor a sushi si dávám jednou, maximálně dvakrát za deset let, užil jsem si ho. Sympatický podnik v centru Košic vyprodukoval sushi na (dle mého velmi amatérského pohledu) velice slušné úrovni, takže neurazilo ani zkušenější konzumenty.
Mimo to jsme taky stihli pár posezení v hospodách nebo barech, ale musím říct, že košický noční život se mi nějak nepozdával. Sice jsem vidlák od Boleslavi, ale při studiích v Praze stihnu sem tam vyrazit za písničkou, a Košice ztrácí. A to ne tak, jak by několikanásobně menší město logicky ztrácet mělo. Ztrácí daleko víc, skoro se mi až zdálo, že méně vydařené večery ztrácí skoro i v porovnání s Boleslaví. To je tristní vizitka košických klubů, barů, diskoték a podobných zařízení.
Na druhou stranu dlužno dodat, že centrum Košic je za denního světla hezké – zmínit musím dechberoucí Katedrálu svaté Alžběty, jež je zcela zaslouženě dominantou města. Nicméně kromě centra se zástavbou starých domů v úzkých uličkách toho v metropoli východu není moc k vidění. Paneláková sídliště mi snad až moc důvěrně připomněla Chomutov, a to jak svým neutěšeným zjevem, tak i třeba nataženými trolejemi nad vozovkami, kterými dříve jezdily dnes už zrušené trolejbusové spoje.
Na Košice mi ale každopádně zůstanou jen ty hezké vzpomínky. Bylo to tam fajn, a to nejen kvůli hokeji. Celkově musím říct, že z nějakých záhadných důvodů jsem si pobyt v Košicích fakt docela užil a nevylučuji, že v budoucnu se tam někdy znovu vydám.
Hokejové povinnosti na východě nám skončily čtvrtfinálovým zápasem Finska se Švédskem. Hokejisté Suomi ve skandinávském derby přetlačili rivala a úřadující dvojnásobné mistry světa 5:4 v prodloužení a zajistili si postup mezi nejlepší čtyřku, tedy i stěhování do Bratislavy.
Stěhovali jsme se i my. Pyšně podotknu, že cestou z Košic do Blavy jsem ani jednou nezamhouřil oka, i když všeobecně se očekával opak a vrchní bookmaker naší skupinky Adam mě viděl jako jasného kurzového favorita na klasické cestovní zdřímnutí.
Zlaté Košice…
V Bratislavě jsme se připojili k mnohem početnější eSports výpravě, která se starala o tamní zápasy. Přijeli jsme tam v pátek odpoledne, kdy bylo opět volno, poslední čtyři týmy, jež v turnaji zůstaly, odpočívaly před startem medailových bojů. Proto jsme i my měli volnější režim a mohli jsme si dovolit navštívit i fotbalové utkání Slovanu, který doma přivítal Sereď. Zápas to byl hned ze dvou důvodů zajímavý – po jeho skončení převzali Belasí pohár pro mistra slovenské ligy a zároveň se jednalo o rozlučku Róberta Vitteka s kariérou. I přesto na nádherný nový stadion na Tehelném poli přišlo jen asi 11 000 lidí a atmosféra nebyla nic extra…
Po zápase jsme se vrátili na ubytování. A tady se dostáváme k tomu, proč že byly Košice zlaté. Zatímco tam jsme obývali komfortní internát a na pokoji byli maximálně po dvou, tady nám přidělili pokoj na rozestavěné ukrajinské ubytovně, který nabízel sympatických sedm lůžek.
Nemůžu říct, že bych si tohle bydlo nějak pochvaloval, na druhou stranu ty dvě noci se tam daly s vypětím všech sil přežít. Kdybych nebyl rozmazlený košickým intrem, spalo by se mi tam asi taky relativně dobře, ale takhle… Rozdíl byl jasně znát.
Při pobíhání po bratislavské Aréně Ondreje Nepely jsem se mimo jiné stihl potkat s Robertem Zárubou, který mě teď dva semestry učil. Jinak jsem si po každém ze čtyř zbývajících zápasů střihl nějaké ty hráčské ohlasy a po skončení finále, v němž Finové udolali Kanadu a vybojovali titul, jsem se mohl vydat domů.
Povedlo se mi protlačit se do auta k Rojovi. Kromě mě vezl do Prahy ještě moji košickou kolegyni Denisu a taky Kláru, která musela pospíchat na zkoušku. Z Blavy jsme vyjeli někdy kolem jedné hodiny ranní a v Praze byli už po necelých čtyřech hodinách pohodové noční jízdy.
Roj nejdřív vysadil Kláru na Zahradním Městě, potom Denisu na Černém Mostě a já se s ním rozloučil až před jeho domem na Letné, odkud jsem to měl na kolej už jen co by tramvají dojel. Tím pro mě skončily hektické, ale krásné hokejové dny a přede mnou už se zase rýsovaly nepřátelské obrysy nadcházejících zkoušek ze všech možných i nemožných předmětů, kterými mě Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy obšťastňuje.
Celkově nemůžu na celou slovenskou akci říct nic negativního. Ano, do bratislavského ubytování jsem si rýpnul, ale jak jsem psal, přežít se to dalo. Kromě toho to ale bylo super, moc jsem si ty necelé tři týdny užil a snažil jsem se odměnit se za to co nejlepším výkonem. Věřím, že jsem snad moc nezklamal. A nakonec musím poděkovat eSports a hlavně šéfovi Davidovi, který na mě myslel a jako náhradníka mě na Slovensko pozval. Jsem za to rád.
