Byl loňský červenec, když mi na potáborové večeři zazvonil telefon. Volal mi Adam Pavlíček (kamarád a kolega z Motoru), který mi oznámil mou nominaci na hokejové mistrovství světa příštího roku, které se konalo v Bratislavě. Nominace se týkala nečeské skupiny, takže mé kroky vedly do Košic. Přesto to byla teprve předběžná nominace, která vám udělá obrovskou radost, ale ještě není úplně stoprocentní.
Za pár týdnů se rozběhla sezóna a k tomu začala škola. Čas velmi rychle plynul, navíc pro někoho, kdo byl ve třetím ročníku na vysoké škole, takže bakalářka a státnice… Najednou nastal únor a nominace byla jistá, jelikož jsme měli vyplňovat údaje pro akreditace. Největší shon ovšem nastal poslední týden v dubnu a první týden v květnu. Mou povinností bylo udělat si veškeré zkoušky a udělat zápočty, jelikož jsem musela odevzdat index do 24. 5. kvůli státnicím, jenže tou dobou jsem měla být ještě na MS. Všechno se podařilo včas, čímž bych vlastně chtěla poděkovat svým vysokoškolským učitelům, kteří mě nechali udělat zkoušky o dva až tři týdny dříve, než bylo zkouškové.
Proto jsem se mohla po poslední zkoušce sebrat a odjet do Prahy. Zde jsem byla vlastně jen pár hodin, jelikož v půl páté ráno mě nabíral Sanny na Černém Mostě. Tím, že jsem nastupovala první, jsem si zajistila místo u okna vzadu. Nakonec nás jelo v autě pět (já, Sanny, Bagyč, Michal a Milan), což nebylo úplně nejpohodlnější, ale přežít se těch osm hodin v autě dalo.
Jako první jsme navštívili press centrum, kde jsme se setkali s dalšími účastníky naší skupiny, tedy s Lukem a s košickým rodákem Viktorem. Pro většinu z nás nebyl výdej akreditace problém, i když jsme si museli udělat nové fotky, které samozřejmě nebyly tak pěkné jako ty, co jsme posílali… Menší problém nastal u Michala, který podle systému akreditaci neměl mít, ale Sanny se ukázal jako správný vedoucí výpravy a vše se mu nakonec podařilo vyřešit.
Úžasná atmosféra v Košicích, ale Slovákům postup unikl
Bylo mou ctí, že jsem si mohla napsat úvodní zápas Slováků na šampionátu, který mi navíc zůstal v paměti nejvíce. Před zápasem se konala show, protože tento zápas byl brán jako start celého šampionátu, přestože se už dva zápasy odehrály. Slovensko hrálo proti jednomu z favoritů na celkové zlato – USA. Domácí tým však překvapil. Sehrál totiž parádní utkání, ve kterém byl lepším celkem a hned na úvod se zrodilo obrovské překvapení, kterým bylo vítězství Slovenska 4:1. Hned první zápas přinesl skvělou atmosféru, kterou bych hodnotila možná jako nejlepší na celém šampionátu, a nádherné utkání.
V naší menší skupince jsme se však vůbec nenudili. S Michalem a Milanem jsme měli na starosti psaní onlajnů, natáčení rozhovorů a jejich stříhání. Poté jsme ještě každý udělal nějaké video. To mé bylo na téma: Co jste věděli o Slovensku, než jste sem přijeli. Asi moc nepřekvapí, že fanoušci zahraničních týmů toho mnoho nevěděli, ale jejich ochota k mluvení byla opravdu skvělá. Myslím, že jsme utvořili skvělou partu a všechno probíhalo tak, jak mělo. Spolupracovat s Milanem a Michalem byla radost, jelikož jsme se vždycky bez problémů domluvili.
Velkým zážitkem ovšem byly rozhovory. Pro mě to byly vlastně úplně první rozhovory na kameru, a to navíc v angličtině. Úvodní tréma však celkem rychle opadla. Postupně se mi poštěstilo si popovídat s Thomasem Chabotem, Robertem Farmerem, Jonathanem Marchessaultem, Dominikem Kahunem (v češtině) či Dantem Fabrem. Menší kaňkou bylo, že když jsme šli s Milanem po jednom z rozhovorů, tak jsem se tak soustředila na naše povídání, že jsem si nevšimla velkých červených trubek, které vedly ve Steel aréně ve výšce mé hlavy. Nebudeme si nic nalhávat. Rána to byla solidní a vyřadila mě pro zbytek dne, ale od té doby si na to člověk dával opravdu pozor. Navíc mě tam od té doby všichni poznávali, a jak často se podíváte na ošetřovnu hráčů, vedle níž je šatna Američanů?
Celá košická epizoda skončila krásným zápasem mezi Finskem a Švédskem. Byla z toho nakonec přestřelka, kterou čekal málokdo, ovšem Finsko zvládlo zápas lépe a načalo svou cestu až za titulem. Já jsem psala z toho zápasu onlajn a tento zápas, který se rozhodl až v prodloužení, patřil rozhodně k těm hezčím na celém šampionátu.
…Nebylo to však jen o práci
Ano, práce jsme měli celkem hodně. Když se hrála tři utkání, opouštěli jsme naše ubytování okolo jedenácté dopoledne, načež jsme se vraceli vždy okolo půl dvanácté v noci. Přesto se našlo několik dnů, kdy jsme tmelili partu. Za zmínku stojí určitě bowling na Luníku. Když tam člověk šel, celkem se obával toho, co nastane, ale bowling jsme si všichni užili a jídlo bylo skvělé. Poprvé v životě jsem ochutnala sushi. Sice nejsem příznivcem čehokoliv mořského, ovšem musím uznat, že to nebylo vůbec špatné. Nebudu to sice vyhledávat nijak často, ale nejspíše to ještě někdy ochutnám. Párkrát jsme si také zašli do hospody, čajovny nebo do klubu, ale košický noční život není jako na jihu Čech.
Při volném dni jsem se rozhodla pro menší procházku městem. Nutno dodat, že centrum Košic bylo opravdu pěkné. Celému městu vévodila Katedrála svaté Alžběty, která by určitě stála za prohlídku. Všemu vždy vévodil výklad Bagyče, jehož průvodcovské schopnosti by zasloužily o zdokumentování.
Samostatně bych chtěla vypíchnout ubytování. Byli jsme ubytovaní na internátě Boženy Němcovej, ovšem byla to paráda. Naše buňka se skládala ze dvou pokojů. Já měla vlastní jednolůžkový, zatímco kluci byli ve dvoulůžkovém hned vedle. Další výhodou bylo, že nám dělali přímo tam obědy, na které jsme přes týden chodili. Dělaly se tam i snídaně, ale ani jednou jsme nebyli schopní na ně vstát (kromě Sannyho a Bagyče), takže ty se nedají hodnotit.
Přesun do Bratislavy a menší šok
Po čtvrtfinále nastal náš přesun do Bratislavy. Vzali jsme to přes Žilinu a do hlavního města Slovenska jsme dorazili někdy kolem čtvrté odpoledne. A hned po příjezdu nastal právě menší šok. V Košicích jsem si užívala samostatný pokoj, zatímco v Bratislavě se celá naše skupina dostala do jednoho pokoje. Byla to jistá ubytovna, kde jsme tedy byli v sedmi a přiznám se, že jsem tam moc času trávit tedy nechtěla. Ještě ten večer se většina celé esporťácké bandy vydala na bowling, kde jsme se seznámili i se zbytkem výpravy.
Následující den se hrála semifinále. Spolu s Milanem jsme psali onlajn zrovna ze zápasu českého národního týmu. Tomu se však zápas zrovna nepovedl a padl 1:5. Ani boj o třetí místo Čechům nevyšel. V zápase proti Rusku byl sice lepším týmem, ale tuto nedokázal využít a padl po nájezdech. Byla z toho nepopulární brambora a zklamání. Kromě onlajnů jsme ještě po každém zápase nabírali ohlasy, takže jsme si mohli popovídat i v češtině, na což jsme zvyklí v Košicích nebyli.
Po finálovém zápase jsem se dostala do auta, které ještě tu noc odjíždělo do Prahy, kde jsem ráno potřebovala být. Auto řídil Roj a já jsem seděla vepředu, kde jsem měla udržet Roje vzhůru. To se mi naštěstí povedlo a po nějakých čtyřech až pěti hodinách jsme minuli cedulku označující začátek Prahy. Celé dobrodružství tedy skončilo a člověk se vrátil do běžného života, ovšem se skvělými zážitky.
Celé mistrovství světa pro mě bylo zážitkem a skvělou zkušeností do dalších let. Tímto chci poděkovat všem, kteří mohou za mou nominaci.
