Nejdůležitějším člověkem, který mě v životě myšlenkově formoval, byl můj táta. Maminka vždycky pečovala, abych nelhal, nedělal ostudu, byl dostatečně oblečený a najezený, dbal dobrých mravů a nosil ze školy domů jedničky, ale co se týká názorů na život, formoval mě tatínek. O tom, že má vysokou inteligenci a výborné vzdělání jsem nepochyboval nikdy, ale mnohokrát se potvrdilo, že můj táta vidí za roh. Dokáže skvěle předvídat další vývoj událostí v politice i v běhu světa, má výborný odhad na lidi a umí odlišit to podstatné od nedůležitého. Když jsem se oženil a přestěhoval do Liberce, hrozně mně ty debaty s tátou chyběly.
Těsně před koronavirovou krizí jsem tátu vzal, jako poděkování za všechno, co pro mě udělal, do New Yorku. Normálně na všech cestách šetřím, ale teď jsem chtěl, aby to bylo trochu hogo fogo a abych se před tátou trochu ukázal. Letěli jsme byznysovou třídou, bydleli jsme ve špičkovém hotelu u Times Square a hrozně jsem si ten výlet užil. Věřím, že táta taky. Táta moc necestuje, i dostat ho do toho New Yorku znamenalo vyvinout obrovské úsilí. Jo, stálo to dardu, ale vlastně to bylo poprvé v životě (a to mně bylo 42 let a tátovi 67), kdy jsme měli čas celé dny trávit spolu sami dva a rozebírat věci, o kterých jsme si doteď neměli čas vyprávět. Dotkli jsme se i citlivých věcí a jsem za to hrozně rád. Spoustu věcí jsem pochopil i směrem k tomu, co jednou čeká mě samotného. I já mám doma dva kluky, které musíme s manželkou nějak připravit pro život a vychovat je tak, abychom se za to nemuseli stydět. Vrátili jsme se skutečně za pět minut dvanáct, 15. února, kdy se pomalu ve Spojených státech začali objevovat první nakažení.
Už jako malý klučina jsem sedával tatínkovi na klíně a vyprávěl mi o tom, co je to pravda, co je to spravedlnost, co je to přátelství, co je to smrt, jaký je smysl života a podobně. Vždycky jsem nad tím, co mi táta vyprávěl, přemýšlel a pak se ho doptával a tyhle debaty mě vždycky hodně obohacovaly a bavily. Dneska jsou to už spíš debaty dvou partnerů, ale pořád respektuju, že má táta těch zkušeností víc než já.
Nejlepší radou, kterou jsem za těch dvaačtyřicet let od táty dostal, byla ta, že se mám snažit snažit o to, abych byl v životě úspěšný, ale ne moc. “Když budeš na vrcholu, bude na tebe hodně vidět a spousta lidí se tě bude snažit dostat dolů. Ten tlak ti bude kazit život. Místo, abys spokojeně žil, dělal co tě baví a radoval se z toho, budeš muset pořád odolávat tlaku těch, kteří budou čekat na tvou chybu. Možná pak budeš muset dělat věci, které nakonec tu radost z tvého života úplně seberou,” říkal mi táta při našich četných debatách nad smyslem života.
A celá věc má ještě druhý aspekt. Když má člověk nejlepší holku na světě, za chvíli mu to připadá všední a chce ještě víc. Když vydělává půl miliónu měsíčně a mohl by si koupit všechno, co k životu potřebuje, pořád se pachtí za tím, aby vydělával ještě víc. Člověk si hledá pořád nové a nové cíle, které chce dobýt a výzvy, v níž chce uspět. Když se člověku daří, na co sáhne, stává se z něj často blbec přesvědčený o své dokonalosti a výjimečnosti. Podřízení se ho bojí a ještě ho o jeho mimořádných kvalitách ujišťují.
A když se pak něco nedaří, třeba když jde jeho firma ke dnu nebo člověk přijde o nějakou významnou funkci, osobní štěstí jde rázem ke dnu. Člověk může být jakkoliv bohatý nebo zajištěný, ale myšlenky a pochybnosti nad svým selháním a chybami, ho těžce pronásledují. Jak napsal už ve 14. století Dante Alighieri, žádná bolest se nesnáší hůř než vzpomínky na štěstí v době neštěstí.
To už je na tom líp člověk, který jezdí čtyřicet let s kamiónem než někdo, kdy byl v pětatřiceti premiér a potkával se s největšími hlavouny světa, a v pětačtyřiceti se mu všichni vysmívají. Lidské štěstí je relativní a když ten život moc rozkolísáš, aťuž nahoru nebo dolů, nemusí to skončit dobře.
S tátou jsme debat na tohle téma vedli nekonečně mnoho. Táta taky vybudoval firmu, kterou řídil. A pak ho čtyři společníci přiměli, aby ji prodali. Firma Easy Control byla hodně úspěšná a společníci ji nemuseli prodávat, ale nabídce, kterou tehdy majitelé dostali, nakonec neodolali. Myslím, že táta kolikrát zapochyboval a možná ho i zamrzelo, že tu firmu prodal… Vybudoval si následně kariéru na Fakultě aplikovaných věd, kde řídí oddělení automatického řízení a má tam velkou autoritu. Když mu bylo šedesát, nechali mu spolupracovníci vyrobit billboard “Všechno (jde, když jsi) nejlepší!” Táta na něj byl hodně pyšnej.
Neznám na světě druhého člověka, jehož názory a pohledy na svět bych tolik respektoval jako ty jeho. Vždycky si drží střídmost a o věcech, kterým nerozumí, řekne: “Já nevím.” A klidně vysvětlí, proč neví.
Vždycky chtěl pro mě to nejlepší. Pamatuju, jak mi jako malému klukovi vysával brčkem hnis z krku a vůbec mu to nepřišlo odporné, protože to prostě bylo potřeba. Vzpomínám, jak mě jako malého kluka klidně celou noc nosil, když mě bolelo bříško. Zaplatil mi v sedmnácti roční studia v Seattlu. A v té době stál dolar 40 korun… Když jsem po něčem toužil, vždycky mi to splnil, i když jsem si to často musel těžce vybojovat.
Umožnil mně chodit na soukromé osmileté gymnázium a když nenaplnilo jeho očekávání, musel jsem dělat přijímací zkoušky na státní gympl. Když jsem je udělal prakticky na plný počet bodů (plný počet bodů jsem neměl jen za studijní prospěch na tom soukromém gymplu, a kvůli tomu jsem skončil v přijímačkách až sedmý), dovolil mi, abych na soukromém Gymnáziu Františka Křižíka pokračoval. Když jsem ve třiadvaceti chtěl založit s Radkem a Michalem eSports.cz a tehdy na založení eseróčka bylo třeba 200 000 Kč, celou částku nám bezúročně půjčil. Spláceli jsme mu to dva a půl roku. Na tátu byl vždycky absolutní spoleh. Vždycky věděl, co je potřeba udělat, nikdy nepanikařil a nikdy nás nenechal ve štychu, a to i přesto, když došlo na jeho slova a my jsme ho pokořeni a poníženi přišli se sestrou Alenkou požádat o pomoc.
Táta má i špatné vlastnosti. Jako kluk jsem měl – i kvůli problémům s pravých uchem – celkem pětatřicetkrát zánět středního ucha a vůbec jsem byl často nemocný. Maminka mě vláčela po doktorech, kde mě doktor Krejsa opichoval bubínek, ale ničeho jsem se nebál tolik, jako když se o mé nemoci dozvěděl tatínek.
“Jak to že jsi nemocný? Kde jsi byl? Co jsi zase dělal? Jak jsi to chytil?” začal táta třeba i hodinové vyšetřování. Člověku bylo špatně, měl často horečku, ale nikdy hádka neskončila, dokud se neodhalila příčina nemoci, jakkoliv byla často obskurní. Aby člověk předešel všem potenciálním nemocem a neonemocněl, nesměl by vycházet z domu.
Podobně táta nesnášel, když někdy odhalil, že se jakoukoliv probíranou látku biflujeme nazpaměť, aniž bychom ji rozuměli. To k smrti nenáviděl a jal se nám vždycky ze široka vysvětlovat problém, i kdyby to mělo trvat do půlnoci a i když jsme se s Alenou na zkoušku z matematiky a fyziky potřebovali naučit spoustu dalšího učiva. Určitě jsem mu vděčný za to, jak nás před písemkami učil a pomáhal nám. Když jsme ale náhodou něco z jeho výkladu nechápali, začal na nás křičet a často i hrozil pěstí. V takovém prostředí se těžko logicky přemýšlí a uvažuje…
S Alenkou jsme přišli za tátou většinou až večer před písemkou z matematiky nebo fyziky a byl to vždycky strašný očistec. Hlavně Alenku táta doháněl k slzám a vznikala tam u stolu taková atmosféra, kdy se sestra bála odpovědět na jakýkoliv dotaz, protože se obávala tátova výbuchu hněvu. I když se probíraly limity nebo derivace, vždycky tyhle večery končily v pláči, kdy táta namaloval na papír číselnou osu a snažil se z Alenky, která se třásla strachy, vydindat, kolik je mínus tři plus dva…
Další věc byla, že táta měl naše životy docela nalajnované. Sestra Alena byla krásná a spousta kluků ji hrozně milovala. I já jsem to měl mezi klukama ve škole dobré, protože s Alenou chtěli chodit prakticky všichni a já byl její brácha…
U sestry táta, vzděláním inženýr (dneska už má tituly tři), rozhodl, že se dobře vdá, že si jednou vezme nějakého inženýra a budou mít spolu děti a budou spolu šťastní. Alenka se kdysi nesměle zeptala, co se stane, když si přivede neinženýra, a táta na to rychle odvětil, že neexistuje. 🙂
U mě otázku, s kým jednou budu žít, nepovažoval za tolik důležitou. “Však ona si ho nějaká vezme,” říkal. Daleko důležitější pro něj bylo, čemu se budu v životě věnovat. Toužil ze mě mít matematika. Nikdy nezapomenu, jak se táta dmul pýchou, když jsem vyhrál na druhém stupni plzeňské kolo matematické olympiády. 🙂
Když jsem se pak z nesmyslných důvodů rozhodl, že půjdu studovat biologii, upnul se k tomu, že ze mě musí být molekulární biolog. A to stůj co stůj. S nelibostí nesl založení firmy (byť mi na něj půjčil peníze) i to, že jsem se té firmě začal věnovat více než studiu. Doma byla úplně nesnesitelná atmosféra.
Prakticky jediným tématem hovoru se stala moje budoucnost biologa a to, jak si kazím život. Od nějakých třiadvaceti jsem nejméně pět let z Prahy, kde jsem studoval, domů do Plzně nejezdil rád. Měl jsem v té době navíc problémy s holkama, ale o tom jsem doma nemluvil, a upnul jsem se zcela na budování firmy. Molekulární biologii jsem dělal jen proto, abych měl kde bydlet, protože kolej tehdy pro mě byla jediná finančně dostupná možnost. Pracoval jsem tehdy prakticky nepřetržitě, v laborce i pro eSports.cz. Volný čas u mě neexistoval.
Táta navíc vyžadoval, abych doma chodil nejpozději v půl jedenácté spát, což ale bylo zcela nemožné, protože internet byl za snesitelnou cenu až od devíti večer a doma bylo jediné místo, kde jsem mohl systematicky pracovat. V Praze jsem na koleji internet neměl a ač jsem byl v počítačových učebnách prakticky nepřetržitým hostem, neměl jsem tam svůj počítač a navíc mě permanentně vyhazovali, aby se dostalo i na jiné počítačů chtivé studenty. Vždycky, když mě na hápévéčkách (HPV = hodiny pro fakultní veřejnost) vyhodili, šel jsem stát znovu do fronty. Rozpracovanou práci jsem si vždycky posílal mailem na můj školní email adamus@mail.natur.cuni.cz, ale byl permanentně beznadějně přeplněný. Úložiště na googlu tehdy neexistovalo.
Prakticky vždycky jsem v Plzni ponocoval a táta chodil ke mně do pokoje několikrát za noc na kontrolu, jestli spím nebo pracuju. Chodil přibližně jednou za hodinu až hodinu a půl, takže jsem se to snažil odhadovat, ale strašně často jsem byl chycen. Vznikaly šílené hádky. Prosil jsem tátu, aby mě nechal, ale vyhrožoval, že odpojí internet a odnese počítač do sběru. To, že se nedostatečně věnuju biologii, mrzelo i maminku a promlouvání do duše se stalo tehdy doslova každodenním koloritem. Já tehdy potřeboval být doma co nejvíc, protože jsem tam měl počítač, v Praze jsem tehdy počítač neměl, ale doma v Plzni to bylo k nevydržení.
Pamatuju, jak k nám v roce 2009 na Vánoce přijel domů na Štědrý den Ondra Kubát, protože jsme spolu pak v noci cestovali do Mnichova na letiště, abychom letěli na dvacítky do kanadské Reginy. Vánoce, nevánoce, hrozně jsme se pohádali a byl jsem za ztraceného syna, který si zkazil život. S Ondrou jsme na to po letech vzpomínali a i pro něj to byl nepříjemný zážitek.
Sebekriticky musím říct, že jsem se choval trochu jako šílenec. I mí kamarádi ve firmě mi říkali, že s tímhle přístupem k životu si žádnou holku nikdy nenajdu a nebudu v životě šťastný. Byl jsem si jistý, že chci dělat eSports.cz a biologii ne, ale věděl jsem, že minimálně magisterské studium musím dokončit, aby mě naši neměli za zkrachovalce.
Tady ze sebe dělám chudáčka, ale dneska tátu docela chápu. Ve škole jsem patřil k nejchytřejším, máma vždycky (jako spousta maminek) věřila, že jsem mimořádné dítě, a najednou studuju na vysoké škole věci, které nechci v životě dělat, a věnuju šest let života firmě, která nic nevydělává a žiju zaslepenou vírou jako poloviční bezdomovec bez vztahu a s absencí “normálního života”, kdy bych si s někým zašel na pivo nebo zahrát si tenis. Táta s oblibou říkal, že mu budu viset na krku nadosmrti a že si ani nemůže dovolit umřít, protože bych pošel hlady. 🙂
Tu školu jsem s vypětím všech sil dodělal, dokonce jsem udělal státnice s vyznamenáním. Pak jsem se přihlásil i na postgraduál, ale doma jsem neřekl, že hlavním důvodem je to, abych měl v Praze kde bydlet. Kolej za 800 Kč měsíčně, to bylo levnější, než kolik mě stál tehdy měsíční internet…
Teď můžu říct, že v té době mě bylo jasné, že postgraduál nemám šanci dokončit, protože to je v molekulární biologii trochu vyšší level než magisterské studium. Zlom pro mě byl rok 2010, kdy jsme konečně vydělali v eSports.cz nějaké menší peníze a zaměstnali jsme prvního zaměstnance a našel jsem si holku.
I přes tohle dusné období jsem ale své rodiče měl vždycky rád a spíš jsem to celé bral jako svou chybu, že jsem si špatně vybral vysokou školu. Když se nám pak začalo ekonomicky lépe dařit, táta pochopil, že mu na krku nezůstanu, a i když ho asi pořád ještě mrzí, že ze mě nemá matematika nebo biologa, už mi nic nevyčítá a máme fakt výborný vztah.
Celá tahle anabáze pro mě byla tak trochu z pekla do ráje. Jsem fakt vděčný za to, že můžu dělat věci, které mě baví a v normálních časech se jimi i docela slušně uživím. Ta doba, kdy se nám ve firmě nevedlo a kdy jsem si s tátou nerozuměl, mi pomohly si uvědomit, že dobré věci v životě nejsou samozřejmé a je potřeba si jich vážit.
Když jsem potkal Janičku, udělal jsem těžké životní rozhodnutí a přestěhoval se do Liberce. Už si tu po jedenácti letech trochu zvykám, mám tu oblíbenou restauraci, i nějaké kamarády a známé, oblíbené tenisové kurty, oblíbené trasy na procházky, ale jedna věc mi tu hrozně chybí. Mí rodiče. Vídávám je tak čtyřikrát ročně a i když si voláme, mrzí mě, že stárnou a já to sleduju jen z velké dálky. Snad jediným pozitivem koronavirové krize bylo, že jsme s rodinou vyrazili letos na chatu na delší čas i na jaře a na podzim a strávili jsme s rodiči víc času než v jiných letech. Teď se na chatu do Hnačova celá rodina chystáme na Vánoce a už se zase těším na ty večery, až všichni půjdou spát a s tátou si budeme spolu povídat…
