Když jsem se jednoho dubnového odpoledne dozvěděl, že bych mohl jet na mistrovství světa do Lotyšska, byl jsem nadšený. Samou radostí jsem tehdy běhal po celém domě. A schytala to hlavně mamka, která zrovna přišla z práce, a tak si musela vyslechnout moje radostné výlevy.
Tyhle úsměvné momenty však po chvilce nahradily strasti. Čím jsem si to zasloužil? Co všechno musím zařídit? A jak to bude se zkouškovým obdobím? A jak na tom bude celý svět, už se pandemie konečně uklidní? A fakt pojedu? Nebo to nakonec nedopadne?
Otázky. Jen samé otázky. A taky nervy. Jednu chvilku už to dokonce vypadalo, že nepojedu. Kvůli koronaviru bylo totiž zřejmě pekelně náročné získat akreditaci. A tak už jsem byl smířený, že zůstanu doma. Třeba jindy, říkal jsem si. Možná to tak bude i lepší…
Zaplať pánbůh, že jsem nakonec jel. Neměnil bych. Protože to, co jsem zažil byla jedna velká jízda! Sice jsem vlastně neviděl ani jeden český gól, ale popravdě mě to ani nějak nemrzelo. Druhá skupina v hlavní hale stála za to!
V minulých letech jsem kolikrát ani dospělé MS nijak nesledoval. Strašně mě totiž rozčiluje, že na konci května rozumí hokeji každý druhý strejda, a tak jsem více a více sledoval světové šampionáty juniorů, ty totiž přes svátky na přelomu roku tolik lidí nesleduje…
Měl jsem tak celkem štěstí, že po náročné sezóně se i kvůli koronavirovým opatřením do Rigy asi tolik nechtělo zámořským hvězdám. A tak dorazily zástupy mladší generace.
Třeba budoucí pravděpodobná jednička a dvojka draftu Owen Power s Matthewem Beniersem nebo také další talenti jako třeba Cole Perfetti, Jason Robertson, Gabe Vilardi, Liam Foudy a Tage Thompson…ale hlavně Max Comtois.
Tohohle útočníka jsem si zamiloval na MS juniorů, když v kanadském dresu dráždil a provokoval všechny protihráče, včetně Čechů. Martin Nečas si určitě pamatuje takovou „tatranku“, kterou od Maxe schytal u vlastní střídačky. A mám pocit, že se mu teda moc nelíbila.
Já měl tak velké štěstí, že jsem si se svým oblíbeným hráčem mohl udělat individuální rozhovor! Byl jsem sice hrozně moc nervózní, rozhovor se konal přes Zoom, ale i tak jsem byl s výsledkem v celku spokojený. I když, vždycky by to mohlo být lepší! Už teď mám v hlavě minimálně další tři otázky, na které jsem se měl zeptat. Třeba příště…
A nakonec vidět oblíbeného hokejistu křepčit se zlatou medailí na krku? Navíc po takovém průběhu turnaje, jaký Kanada zažila? Stálo to za to, proběhlo mi hlavou.
Sice si to nepřečte, ale i tak moc děkuju Chelsea Stewartové z Hockey Canada za rychlou domluvu na mém rozhovoru s Maxem!
Riga? Krásné město plné koloběžek
Tolik pracovní zážitky z Rigy. Ale parta, se kterou jsem do hlavního města Lotyšska vyrazil. Ta by skvělá! Každého z ní kdykoliv zase rád uvidím a prohodím s ním nějaké to slovo. Hlavně tedy o hokeji, samozřejmě. Poznal jsem jednoduše nové, a troufnu si říct, kamarády.
Užili jsme si po večerech spoustu zábavy, navíc jsem slyšel hromadu historek, na které si nyní při psaní zase vzpomínám a směju se. Rád bych vám nějakou klidně sepsal, ale dobrých devadesát procent je nezveřejnitelných. Takže pardon, ale nic nepovím.
Riga je fakt krásné město, jedno z nejhezčích, ve kterém jsem byl. Mám na mysli hlavně historické centrum, to se mi fakt líbilo. A doufám, že se tam ještě někdy podívám. Třeba s rodinou za pár let. Uvidíme.
Nesmím ale opomenout návštěvy restaurací. Nejsem žádný velký zastánce změn, a tak jsem si dával takové klasiky. Dobré masíčko, hranolky, smažáky a tak. Ale lotyšské pivo jsem vyzkoušel, to zase jo.
Bylo celkem dobré, ale české je české. To víte, naše pivo je prostě nejlepší, tak to je. No a když se napijete, neměli byste řídit, že? A tak jsme kolikrát vyráželi směr aréna na elektrických koloběžkách.
Těch bylo popravdě plné město, až jsem si chvilkami říkal, jestli jich tam není až moc. Ale co já vím, jsem kluk z vesnice. Kluk od Kutné Hory, který už se pracovně podíval na MS v hokeji.
To zní dobře, ne?
Chtěl bych tedy poděkovat všem v čele s Davidem Schlegelem za to, že jsem si mohl v Rize plnit své sny. Nikdy na to nezapomenu a zůstávám vděčný!
