Výhodou žurnalistiky je, že se díky ní můžete podívat na místa, o kterých by se vám jinak mohlo jen zdát. A právě to letos platilo dvojnásob – vždyť na hokejové mistrovství světa do Lotyšska kvůli Covidu nejeli ani příbuzní hráčů.
Jak jsem se tam tedy dostal já? No, na poslední chvíli a (jak jsem se později dozvěděl) asi až jako pátý náhradník. Základem byla moje práce pro eSports.cz, konkrétně redakci HC Dynamo Pardubice. Daleko víc ale pomohli Petr Dejnožka a David Schlegel.
První jmenovaný mě vychválil a doporučil, druhý pak zase zařídil, abych získal akreditaci. Těch bylo letos k dispozici méně než obvykle, týden před MS se ale všechno povedlo domluvit.
A tak jsem po jednom květnovém telefonátu mohl prožívat „okamžiky štěstí.“
Účastníci zájezdu
„Chtěl bys jet na mistrovství světa?“ Na tuhle otázku existovala jen jedna odpověď. Devatenáctého května jsem tak vyrazil směr Riga společně s třinácti lidmi, které jsem do té doby vůbec neznal.
Také jsem netušil, co bude náplní mé práce na mistrovství. Patnáctihodinová cesta autem přes noc ale proběhla v pohodě, den před začátkem turnaje jsme se tedy nechali otestovat a dorazili jsme na ubytování.
Až tam jsem se dozvěděl, že budu kromě onlajnů psát také pro hokej.cz. Jenže talentovaný kameraman Lukáš Mayer k sobě potřeboval parťáka pro reportáže, a tak jsem se stal i držákem na mikrofon.
Musím přiznat, že stíhat všechno dohromady nebylo vůbec lehké. Za šanci jet na MS jsem ale byl moc vděčný, a tak jsem ji chtěl co nejvíce využít. Proto jsem už první den hledal, s kým bych mohl domluvit velký rozhovor.
Jednoznačná volba padla na mé skvělé kamarády, Matěje Blümela a Filipa Zadinu. Ale o tom ještě později.
Dobrá parta je základ úspěchu
Nejdříve bych rád popsal, jak skvělý tým jsme na MS měli. A teď nemyslím hokejisty, ale nás, z eSports.cz. Celých těch 18 dní jsme měli neskutečnou srandu, se vším si navzájem pomáhali a společně si užívali každou chvíli.
Přitom jsme každý z jiného koutu republiky – dva kluci byli z Brna, jiní zase z Teplic, Liberce, Karlových Varů nebo Vysočiny. I proto jsem moc rád, že jsem všechny mohl poznat.
Stejně tak jsem se skamarádil se dvěma lotyšskými dobrovolnicemi (opravdu jen jako kamarád, i když mi to nemusíte věřit) a jedním Kanaďanem, který na šampionátu dělal maskota Spikyho.
Kdybych měl vypíchnout jednu důležitou věc, kterou mi mistrovství dalo, byli by to právě kamarádi.
Nejen že jsem se od nich hodně naučil profesně, ale taky mě obohatili jako lidé. Zejména hovory s Davidem Schlegelem jsou nezapomenutelné. A to ani nemluvím o jeho hláškách a příbězích, kterými nás po celou dobu neuvěřitelně bavil.
Kluci, bojujte
Jako kdyby vůbec nehrál roli věkový rozdíl, který mezi námi a Davidem byl. Kromě smíchu a sledování zápasů jsme ale trávili čas hlavně prací.
Já osobně jsem měl jen dva dny volné (během kterých jsem měl možnost, na rozdíl od hráčů, projít si nádherné město), zbytkem jsem se vyloženě propsal. Onlajny jsem dělal u zhruba pětiny všech zápasů – 14 ze 64. Mezitím i dva souhrny dne na ceskyhokej.cz a tři články pro hcdynamo.cz.
Nejvíce mě ale naplňovala a bavila práce pro hokej.cz. Společně se skvělými parťáky Dandou Kincem a Ondrou Machem jsem přepisoval pozápasové tiskovky, což speciálně u méně výmluvného Filipa Hronka nebylo nic jednoduchého.
Navíc, třeba první ohlas s Kristiánem Pospíšilem po jednom z večerních zápasů jsem dělal snad ještě do dvou hodin do rána. Bylo zkrátka potřeba psát okamžitě, aby to slovy šéfa firmy „bylo hnedka na webu.“
Právě David si přál, abych se zapojil i do videotvorby. S českou velvyslankyní v Lotyšsku dokonce sám domluvil rozhovor, a pak nás s Dandou postavil před hotovou věc.
Nejprestižnější natáčení
Dal nám vybrat, kdo z nás tenhle rozhovor bude vést. Danda mi takvou příležitost s radostí přenechal. Zčásti proto, že s Davidem chtěli, abych získal nové zkušenosti. Zčásti proto, že nešlo o nic jednoduchého.
Vždyť to bylo teprve čtvrté video, na kterém jsem se podílel. A úplně první, na kterém budu vidět a slyšet. Sotva jsem si zvyknul na pozici reportéra, a teď mám být najednou moderátor!
Jenže promluvit si s velvyslankyní a podívat se na českou ambasádu není příležitost, která se vám objeví nějak často. Naopak, byla to výzva, která se neodmítá.
A tak jsme se začali připravovat.
V apartmánu, který jsme měli pronajatý, jsme z jedné místnosti naoko vytvořili prostředí ambasády, z Davida se stala paní Jana Hynková, a ze mě „zkušený moderátor.“
V inscenovaném rozhovoru jsem si ověřil, že všechno zvládnu. A další den se ukázalo, že se opravdu nebylo čeho bát. Velvyslankyně byla velmi příjemná a otevřená, stejně jako její asistentka.
Akorát při stěhování stojanu s vlajkami jsme málem narazili do nádherného skleněného lustru…
Rozhovor byl ale super a zpětně jsem moc vděčný, že jsem mohl být u toho.
Experti z ČT a hokej.cz
Stejně jako u natáčení s Davidem Pospíšilem a Petrem Hubáčkem, kteří jsou tak trochu mými vzory, protože televizní žurnalistiku bych si taky rád někdy v budoucnu vyzkoušel.
Oba na mě udělali velký dojem hlavně tím, jak byli přátelští a vtipní. Na nic si nehráli a už když jsem jim psal SMS ohledně provedení rozhovoru, tak mě dokázali svými odpověďmi pobavit.
Pro mě byl splněný sen, že jsem s nimi mohl mluvit nejen na kameru, ale i mimo ni.
Spolužáci na telefonu
Taky psané rozhovory s manažerem české reprezentace Petrem Nedvědem a pravděpodobnou budoucí jedničkou draftu Owenem Powerem byly skvělé. Zatímco Nedvěd mi zavolal uprostřed oběda, Kanaďan Power během utkání, ze kterého jsem právě psal onlajn (naštěstí ve dvojici).
Budoucího mistra světa jsem ale nechtěl odmítnout, protože znova už by zavolat nemusel. A tak jsem z tribuny běžel s telefonem na uchu do tiskového centra, kde jsem improvizoval a podle připravených bodů anglicky kladl otázky. Jenže Owen byl pohodář, takže jsem si opět ověřil, že ani pod tlakem času a nervozity se není čeho bát.
Nejvíc jsem však pyšný na dvojrozhovor s Matějem Blümelem a Filipem Zadinou. S realizací nebyl žádný problém, kluky znám tak od šesti let, protože jsem s nimi až do juniorských let hrál hokej za Pardubice.
A taky chodil na jednu základku, což byl právě příběh celého článku. Snad se mi tam podařilo ukázat, jak skvělí kluci to jsou, a jak moc si mezi sebou všichni tři rozumíme.
Pro mě byla jedna velká pohádka, že jsme se už ve dvaceti letech potkali v Rize na mistrovství světa.
A taky velká motivace do budoucna.
Sarauj!
Lotyšským pokřikem ve stylu „Let’s go“ bych chtěl popsat, jak moc jsem si mistrovství užil – naplno, v emocích, s nadšením – přesně, jako když jde fanoušek na hokejové utkání svého oblíbeného týmu.
Zpětně už necítím žádnou únavu z nedostatku spánku a naopak nadbytku práce.
Cítím jen radost a vděčnost, že jsem to všechno mohl prožít.
