Když jsem se před časem dozvěděl o své nominaci na mistrovství světa ve Švýcarsku, měl jsem obrovskou radost. O to větší pak bylo zklamání, když se šampionát kvůli sílící pandemii koronaviru musel zrušit. Zpětně ale vnímám, že to tak asi mělo být. Nebýt globální krize způsobené zákeřným virem bych se možná nepodíval do lotyšské Rigy, kde se turnaj konal o rok později.
Popravdě jsem příliš nevěděl, co od toho očekávat. V zemi jsem nikdy nebyl, vlastně jsem se Lotyšsku a dalším pobaltským státům na mapě ani nikdy nepřiblížil. Z nominace jsem sice několik lidí znal, pořád v ní však bylo mnoho neznámých tváří. Už od výjezdu z Prahy jsme ovšem vytvořili skvělou partu. Dlouhou cestu nám hodně zkrátily nevyčerpatelné historky ze studnice Davida Schlegela, kterými nás dokázal bavit hodiny a hodiny. Za ranního svítání jsme poznali polský venkov, litevské „silnice“ a konečně také Lotyšsko. Sice jsme zhruba šedesát kilometrů od Rigy píchli (zrovna když jsem řídil), ani to nám ale nezabránilo, abychom se bezpečně dobrali cílové destinace.
První dny v lotyšské metropoli ubíhaly a my jsme se pomalu seznamovali s tím, co všechno budeme mít během šampionátu na starost. Už předem musím říct, že se tam letos sešla skupina neskutečně šikovných lidí, se kterými byla radost pracovat. Mým primárním úkolem bylo koordinovat zpravodajství pro hokej.cz, pomáhat mi s tím měl hlavně Danda Kinc. Nakonec se ale zapojila drtivá většina lidí a já jsem za to všem moc vděčný. Vlastně jsem toho za ty necelé tři týdny udělal mnohem méně, než bych čekal, a mohl jsem si užívat hokej.
Škoda, že si národní tým na turnaji nevedl lépe. První den jsme smutnili po nešťastné porážce s Ruskem, optimismem nás nenaplnil ani další zápas se Švýcarskem. Největším hokejovým zážitkem celého mistrovství se tak stala bitva se Švédskem, při které jsme odhodili veškeré etické novinářské zásady a v našem sektoru za brankou hlasitě fandili. A vyplatilo se, naši v poslední třetině skóre otočili. Tehdy jsme si říkali, že nás tahle výhra nakopne až k medaili. Bohužel se tak nestalo.
Mírné zklamání z výkonů českého týmu každopádně lehce přebil nespočet zážitků. Z nich by se dala napsat spíš kniha než blog. Návštěvy Rigy, večeře v centru, závody na koloběžkách, výlet na „náš flek“… Bylo toho hodně a bylo to super. Díky tomu všemu se mi taky dařilo zapomenout na všudypřítomná covidová opatření. Na testování ze slin jsem si postupně zvykl, stejně jako na téměř neustálou přítomnost roušky na mém obličeji. Pravidla bubliny zkrátka nešlo nijak obejít, organizátoři byli přísní. Hodně mě ale mrzelo, že na zápasy nemohli fanoušci. Větší množství vlastně dorazilo jen na duel Lotyšska s Německem, ve kterém si to týmy rozdaly o postup do čtvrtfinále. Do obrovské Riga Areny se sice vměstnala jen zhruba tisícovka hokejových příznivců, atmosféra však byla parádní. Po dlouhém období před prázdnými tribunami mi šel mráz po zádech.
Na závěr musím ještě jednou vyzdvihnout partu lidí, která se v Rize pod vedením Pavla Kuby sešla. Šlo o moji třetí mezinárodní akci s eSports a nerad bych se někoho dotkl, ale takovou partu jsem do té doby nezažil. Jsem moc rád, že jsem svoje první mistrovství světa mohl prožít právě s nimi. Díky za to.
