Riga. To je Lotyšsko? Řekl jsem si po rozhodnutí výkonného výboru odebrat Bělorusku pořadatelská práva. Ano, možná si říkáte, jak je možné, že jsem nad tím začal přemýšlet až v březnu, když Lotyšsko bylo jasné již od loňského května. No, víte… Já už jsem vlastně ani nevěřil, že se na mistrovství podívám a tohle byla první zmínka v souvislosti s ním. Ale vezmeme to pěkně popořadě.
Ani já nejsem výjimka. Ani já se nevyhnul obrovskému šoku, když mi David nabídl místo jet na MS. Tou dobou se ovšem psal rok 2019 a já u eSports působil velmi krátce. Vždyť mi bylo teprve 16! V květnu téhož roku jsem se jel podívat na hokejovou smetánku v čele s Alexem Ovečkinem do Brna na české hokejové hry a přišla mi zpráva od vrchní osoby celé firmy – ahoj Jirko, kolik Ti je a co studuješ? Já, který má mobil každou chvíli v ruce, jsem pravděpodobně na chvíli ztratil v autě signál a o zprávě vůbec nevěděl. I tak ale David mě nezatracoval a o dvě minuty později se opět slušně dotázal – Prosím, jsi tu? V tu chvíli jsem si připadal fakt špatně. Dnes se tomu ale rád zasměji.
Konverzace pokračovala dále a když dnes zpátky vidím, co jsem byl schopen z té své hlavy vyplodit, musím se až chytit za hlavu. Slíbil jsem si, že tato část zůstane mezi mnou a Davidem, i proto se raději trochu posuňme v čase.
Mistrovství světa 2019 se mě tedy netýkalo. V té době mě to tolik ani nebralo. Byl jsem holt “mladej”, jak jsme v Rize později říkávali. O měsíc později se v Liberci konala Olympiáda dětí a mládeže. Shodou všech okolností jsem bydlel právě u Davida, za což má můj neskutečný obdiv jak on, tak jeho žena, že vůbec byli ochotni mě ubytovat a pustit do jejich domácnosti. Ale abych se vrátil k podstatě mého vyprávění…
Už na návštěvě v Liberci mi David tak nějak naznačoval, že bych měl přijet na sraz. Nedávalo mi to smysl. Proč bych sakra někam jezdil, vždyť je mi 16. A vždyť vlastně v eSports působím pár měsíců. Až později z něj tak nějak nechtíc vypadlo, že se dělají na srazu nominace a hlavně na MS v hokeji. V tu chvíli mi to sice necvaklo, naštěstí jsem však přemýšlivý, tedy občas, a začalo mi to celé docházet později.
Na sraz jsem tedy dorazil, ačkoliv mamka nevěděla, jestli dřív zabít mě nebo mého taťku, že s tím souhlasil. Oba jsme naživu, pro upřesnění. Nicméně, připadal jsem si zprvu neskutečně ztracený. Jak už to tak ovšem bývá, nic není, jak se zdá. V eSports jsem se naučil jednu důležitou věc. Dobrou partu najdeš vždycky.
Hned první den jsem se dozvěděl, že jsem byl vybrán na MS do Švýcarska a hned o chvíli později jsem už seděl s lidmi, kteří v nominaci figurovali také, v kroužku a zkoušel si alespoň zapamatovat jejich křestní jména. V té obrovské euforii to však moc nešlo. Hned při první příležitosti jsem zavolal domu mamce. Když se dozvěděla o mé senzační novině, hned mě musela ujistit, že se to může třeba změnit a nikam nepojedu…
…a měla pravdu. Covid zrušil vše, co jsem měl rád a sen o mistrovství byl rázem pryč. Z pocitu jistoty, jelikož jsem již měl zažádáno o akreditaci, se najednou stal opět pocit absolutního strachu, co bude dál. Vlastně jsem i začínal se smiřovat se skutečností, že mi taková příležitost prostě není souzena.
Naději ve mně stále živilo rozhodnutí vedení firmy, že nominace se přesouvají na příští rok, což beru jako velmi sympatické a hlavně férové gesto. Ačkoliv se ve firmě objevilo několik perspektivních nováčků a i možná lidí, kteří si to v tu chvíli zasloužily více než já, tu šanci jsem stejně dostal. Ale to je můj pohled, naštěstí o těch nominacích nerozhoduji já, ale lidi s dlouholetou praxí a zkušenostmi.
Byl to boj. Čím víc se šampionát blížil, tím víc jsem se bál, že nakonec nepojedu ani letos. Vždyť určitě bude hrozně málo akreditací, vždyť mě přece nemůžou mezi všemi lidmi vybrat, říkal jsem si. Největší šok přišel asi dva měsíce před MS, když mi Pavel z ničeho nic napsal, že by pro mě měla být akreditace vyřízena. Euforie mě pohltila. O to studenější sprcha ale byla, když se během pěti minut vše změnilo a moje akreditace byla opět s velkým otazníkem. Asi mi to fakt není souzené, pomyslel jsem si.
Mýlil jsem se. Hned o týden později jsem již díky velkému úsilí Davida a Pavla vyplňoval údaje v akreditačním systému. Hotovo, začínám balit do Rigy. Sice jsem měl akreditaci pouze na velkou halu, kde nehrál český tým, ale to mi vůbec nevadilo. Ačkoliv jsem velkým fanouškem a sám hokej hraju, zde jsem chtěl působit jako novinář, ne jet pouze fandit.
Hned v autě jsme chytli dobrou partu. S Dandou jsem se znal ze sociálních sítí, ovšem Markétu, Dominika a Martina jsem viděl poprvé. Naštěstí jsme hned během šestnáctihodinové jízdy našli společnou řeč a výlet začal nejlépe, jak mohl.
První den byl vcelku hektický. Dlouhé čekání na testy, následně po skoro žádném spánku přesun na ubytování a hned do práce. Nebylo by to ovšem ono, kdyby se hned něco nestalo. V akreditačním centru mi vydali průkazku, kde jsem měl povolení na vstup i do malé budovy Olympijského centra, tedy i na českou skupinu. Jakmile si toho Pavel všimnul, vysvětlil mi, že budeme dělat, jako že o ničem nevíme. Lehce nabyl, lehce pozbyl. To v tomto případě platilo dvakrát. Během chvíle přišel Martin, že mu nebyla vydána akreditace na malou halu a bylo hned jasné, kam zmizela. Po chvíli řešení jsme tak již každý měl správnou visačku na krku.
Při první poradě jsme od Davida dostali přidělené úkoly, já se měl starat o sociální sítě onlajnů, pomáhat Dandovi a být ve skupině pro natáčení videí s Lukášem. A také jako každý, psát on-line přenosy. Těch jsem si se svým parťákem Danem napsal opravdu hodně. Jak již jsem totiž zmiňoval, měl jsem akreditaci pouze na nečeskou skupinu a táhli jsme tak 80 % z velké haly všech zápasů pouze spolu. Právě tady však fungovalo první kouzlo naší party. Bál jsem se, že s Danem si třeba nebudeme rozumět a tak… ovšem musím smeknout. Dan je velký dříč a poctivý komentátor. Nemohl jsem si k ruce přát nikoho lepšího.
Po dlouhých dnech na zimáku nás po večerech stmelovaly Davidovy historky, kterých bylo opravdu hodně. Již po pár dnech jsem znal všechny lidi a věděl jsem, že tenhle kolektiv je jak ze snu. Ačkoliv, jak už to tak bývá, po pár dnech se objeví první ponorkové situace, nás šestnáct dní nepotkala jediná. Nějaké neshody se jednou za čas objevily, za pět minut však jako by nebyly.
Skvělý tým se vytvořil i při natáčení videí, které rozhodně měly velmi slušnou kvalitu při pohledu na podmínky a omezení, které v dějišti panovaly. Po zápase Německo – Kanada, kdy naši sousedé poprvé v historii přemohli zámořský celek, jsem dostal na starosti tiskovou konferenci právě Němců. Bylo neskutečné vidět, jak oni sami mají husinu a nemůžou skoro mluvit. Sport je o emocích a ty jsem zde opravdu nepostrádal.
Na starosti jsem dostal i rozhovor s Václavem Prospalem ohledně aktuálních překvapivých výsledků na turnaji a myslím, že se za něj nemusím minimálně alespoň stydět. Sociální sítě ovšem u mě měly trochu pomalejší rozjezd, a to si opravdu hodně vyčítám. Trochu naivně jsem se spoléhal na pomoc kluků z Česka. Až později mi konečně cvaklo, že já jsem přeci přímo ve středu dění a je to moje práce. Od té chvíle se vše změnilo a již naše sítě fungovaly tak, jak měly. Mrzí mě však, že jsem se do toho neopřel dříve, ovšem, jak se říká… chybami se člověk učí. A to by bylo k zhodnocení mého pracovního výkonu asi vse. Raději.
Do konce života budu vzpomínat na to, jak jsme rižskými ulicemi drandili na koloběžkách. Ve volném čase chodili na točenou Plzeň do české hospody a v neposlední řadě na naše výlety o volných dnech. Návštěvy restaurace byly naprosto fantastické, tímto děkuji a zároveň se omlouvám Davidu Schlegelovi, že jsem mohl mít tak dobré jídlo, ovšem ne lotyšského původu, což ho velmi mrzelo. Výlet k moři byl také velmi příjemné zpestření a zároveň nezapomenutelný zážitek, podrobnosti si však raději nechám pro sebe.
Když se blížil konec, byl jsem na jednu stranu smutný, že mistrovství se stává pomalu minulostí, na tu druhou však obrovsky nadšený z úžasné party, nových kamarádů a společných zážitků. Ještě jednou musím ohromně poděkovat Davidovi, který mi dal šanci nabrat velkou sílu zkušeností, které hodlám v nejbližší době co nejlépe uplatnit. Zároveň vyseknout i poklonu Pavlovi, který s námi v žádné situaci neztratil trpělivost, ačkoliv bychom pravděpodobně v některých momentech zasloužili posadit na nejbližší vlak a poslat domů.
