Takhle jsme šli zrovna na srazu od rybníka a v útrobách ubytování jsme s Helčou potkali Ádu, který zrovna oznamoval Patriku Rošičovi, že pojede na Karjalu. Autem! „Tak to bych vážně nechtěl,“ pronesl jsem okamžitě a začal se smát. Toho večera jsem tu nominaci dostal taky. Paráda. Ten několikaměsíční výsměch jsem si fakt zasloužil.
Bohužel jsme měli hroznou smůlu, protože první zápas hráli Češi ve Švédsku, takže jsme nakonec letěli. David nám koupil před odletem salónek, abychom se posilnili a neletěli nalačno. Kratší a zábavnější let jsem ještě nezažil.
Po příletu jsme se svezli s partnery reprezentace až k jejich hotelu a bez rozmyslu jsme vešli cestou na naše ubytování do prvního baru, který jsme našli. Bylo to karaoke, kde jsme poprvé zjistili, že po desáté večer do podniků nesmí nikdo pod 18, což byl problém hlavně pro Vlastu Mourka. Naštěstí se Indové brzo slitovali a i Vlasta mohl dovnitř. Zde jsme potkali na baru redaktora Českého rozhlasu, se který jsem si dlouho povídal o sportovních i nesportovních věcech. Skvělá zkušenost.
Druhý den nás čekalo školení, jak zacházet s kamerou, mikrofonem a jak přistupovat k rozhovorům. Pak už se jelo do Hartwall areny, kde jsme se potkali s Ondrou Machem a Jirkou Poláškem, kteří nám ukázali cestu do tiskáče. Kluci si rozebrali onlajny i rozhovory, takže jsem se mohl v klidu koukat na hokej. Pak jsem akorát dělal poprvé v životě titulky k rozhovorům s trenérem Ruska a taky k ohlasu s Mičkovem. Večer nás čekala večeře ve fastfoodu a následné hledání přijatelné hospody. Našli jsme jednu, kde měli Plzeň. Bylo rozhodnuto.
Vlasta při kontrole covid certifikátů úspěšně zakryl svůj ročník narození a párty se mohla rozjet. Bylo to tak dobrý, že někteří z nás pokračovali i po zavření první hospody. Po vstávání v neděli ráno jsem zjistil, že jsem si při vyndávání čoček před spaním jednu ztratil. Neděle tak byla velmi náročná a ještě jsem viděl jen na jedno oko. Češi naštěstí hráli proti Rusku dost tragicky, takže jsem o moc nepřišel a posledních 10 minut zápasu jsem si radši povídal v tiskáči s kameramanem ČT. Pak přišla moje chvíle na videu. Áda mi vybral Libora Zábranského, což jsem jen kvitoval. Myslím s, že ten rozhovor nebyl špatný.
Po turnaji jsme šli opět na večeři, kde David zjistil, že nechal na stadionu platební kartu, možná i tu od hotelového pokoje. Někdo z pořadatelského týmu byl naštěstí pozorný, takže nám ji jedna paní přivezla a celý výlet byl zachráněn. V pondělí jsme zašli na sushi a letěli zase zpět domů.
David vždy říká, že je to hlavně o zážitcích. Já s tím naprosto souhlasím, potkal jsem partu skvělých lidí a vážně jsme si to ve Finsku užili. Já si však cením úplně stejně i zkušeností. Díky tomu, že to byl můj druhý výlet na EHT, tak jsem nebyl nervózní a dokázal jsem víc sledovat práci ostatních novinářů a občas s nimi prohodit i pár vět. To je to, co mě snad posune zase o trochu dál.
