Na sraze eSports jsem uslyšel své jméno. Musím se přiznat, že v tu chvíli jsem zrovna moc pozor nedával, protože mě rozhodně nenapadlo, že by se také mě mohla nějaká nominace týkat. Ono tam ani nebylo moc slyšet, poněvadž ruch několika desítek lidí na jednom místě dělá své.
V první chvíli jsem si řekl, že je to super, ale stále jsem si nebyl jistý, kam vlastně pojedu. Kluci u stolu říkali, že by to mohla být Moskva. Ono by to dávalo i smysl, protože o chvíli dříve se četla nominace na finský Karjala Cup, což by v časové posloupnosti tak nějak odpovídalo.
Nebylo nic snadnějšího, než se jít zeptat. Co že jsem nakonec slyšel? Ano, opravdu se jedná o Channel One Cup (pro milovníky hokejové historie bývalý Rosno Cup, Baltika Cup nebo O pohár listu Izvestija).
Tento turnaj má více než padesátiletou tradici. Ze všech turnajů Euro Hockey Tour mám právě Channel One Cup rád nejvíce. V předvánočním čase má reprezentační hokej své kouzlo daleko intenzivnější, alespoň pro mě.
Že tam s největší pravděpodobností pojedu, jsem sice věděl už od června, ale zas tak moc jsem si to nepřipouštěl. I díky své flegmatické povaze jsem se spíše soustředil na každodenní povinnosti spojené s redakční prací. Navíc kvůli současné covidové situaci samozřejmě dlouho nebylo jisté, jestli se cesta do Moskvy vůbec uskuteční. Čím rychleji se ale prosincový termín blížil, tím víc jsem byl nervóznější. Strach však postupem času vystřídalo očekávání a těšení se.
Zároveň jsem byl rád, že byl na stejný turnaj dodatečně nominován i Dan Gargulák, můj spolužák a spolubydlící v Olomouci. Uklidnilo mě, že tam bude někdo, koho dobře znám.
O ostatních „Účastnících zájezdu“ jsem v rámci firmy sice věděl, nikdy jsem se s nimi však osobně nepotkal.
Den D, hodina H
Ve čtvrtek 16. prosince jsme tedy s Danem vyrazili z Olomouce do Prahy. Před O2 arenou jsme museli být už v 8:45, takže ranní vstávání moc jednoduché nebylo. Co vám budu povídat. Přes noc jsem se příliš nevyspal. Přemýšlel jsem, jaké to v té Moskvě vlastně bude.
Devátá hodina se blížila a my už stáli před libeňskou arénou. Ostatní kluci z výpravy pomalu ale jistě dorazili. Rychle jsme se seznámili a poté jsme zamířili na testy. Do Moskvy vyrážela novinářská výprava v počtu zhruba deseti lidí. Mnoho z nich jsem od pohledu poznával. Jo tak tenhle píše pro Sport a tamtem naopak dělá pro Rozhlas, a ty další jsem už také párkrát viděl, říkal jsem si. Jejich jména jsem pochopitelně znal, stejně tak i spolukomentátora ČT Davida Pospíšila, který se taktéž zúčastnil testu. Mezitím si nás manažer produkce Radim Prusenovský postupně počítal a poté zahlásil: „Čekáme ještě na Roberta.“
Pan Záruba dorazil asi s desetiminutovým zpožděním. Poté jsme všichni začali plivat do zkumavek, což pro mě byla premiéra. “Odpliváno” bylo během pár minut. Následně jsme museli přemýšlet, jak s celým dnem v Praze vlastně naložit, poněvadž hokej Česko – Finsko začínal až v šest. Stavili jsme se na oběd, prošli jsme si Pražský hrad, Karlův most, Národní památník na Vítkově i Staroměstské náměstí. Nakonec to uteklo poměrně rychle.
Určitě nebylo ideální ujít pěšky několik kilometrů pár hodin před plánovanou noční cestou do Moskvy, ovšem nějak se ten den strávit musel. Zároveň jsem věděl, že se ani v noci ze čtvrtku na pátek moc nevyspím.
Dočkali jsme se! Zhruba hodinu před zápasem jsme byli v O2 areně. Překvapilo mě, že kvůli covidovým opatřením nebyl k dispozici stůl k psaní onlajnu, ale nějak jsem si poradil i bez něj.
Zápas se hrál v obrovském tempu. Strašně málo se přerušovalo, což je sice atraktivní pro oko diváka, pro onlajnistu ale už trochu méně. Utkání dospělo až do prodloužení i nájezdů, přesto bylo hotovo zhruba za dvě hodiny a deset minut. Obvykle zápasy trvají třeba i o půl hodiny déle.
Poté jsme se museli i s kufry co nejrychleji dostat do suterénu O2 areny, kde na nás čekal mikrobus, který nás měl dovézt na Letiště Václava Havla. Okamžitě po utkání jsme však nevyjeli. Čekalo se na ostatní novináře, kteří ještě museli dodělat svou práci. Čas u autobusu jsme vyplnili posloucháním vtipných glos Davida Pospíšila, který si mimo jiné stačil tak třikrát zapálit.
Hokejky na záchod!
Následovala cesta na letiště a poté i rychlé odbavení. Na vstup do letadla se však ještě pár minut čekalo. Mezitím dorazila česká i finská reprezentace. Bylo zřejmé, že hráči i trenéři ještě měli v hlavách právě skončené utkání.
Jakmile jsme nasedli do letadla, nastal problém. Palubní personál zjistil, že v zavazadlovém prostoru není dostatek místa pro uložení hokejek. Nakonec bylo schváleno poměrně nevšední řešení. Hole byly umístěny do prostoru toalet, což nejednoho člena výpravy pobavilo. Překvapený byl i nedávný vítěz Gagarinova poháru v dresu Avangardu Omsk Ville Pokka. Finský reprezentant s podivem zjistil, že pokud bude chtít jít na malou, bude muset přejít do přední části letadla.
Vyletěli jsme sice později, ale zas tak hrozné zpoždění z toho nebylo. Snažil jsem se usnout, ale moc to nešlo. Před námi sedící Finové mastili karty, v letadle se roznášelo jídlo a cesta utekla poměrně rychle. Zhruba v pět hodin ráno moskevského času jsme přistáli v ruské metropoli. Napoprvé mě překvapilo, že nebyla taková zima, jakou jsem zpočátku očekával.
Společně s ostatními novináři jsme nasedli do mikrobusu, který nás zavezl k hotelu. Byla sranda poslouchat příhody ostatních, a tak jsme v dobrém rozmaru dorazili na místo. Do postele jsem ulehl až okolo sedmé ranní.
První dojem: Paráda!
Moc prostoru ke spánku nebylo, poněvadž už v 15:00 místního času se hrálo utkání mezi Kanadou a Švédskem. Vstali jsme okolo dvanácti a poté se vydali na oběd. Poprvé v životě jsem jel moskevským metrem, které mě svým vzhledem a zázemím zrovna moc nenadchlo. Ale později jsem pochopil, že i tam to má své kouzlo, ale o tom až v dalších odstavcích. 🙂
Naproti arény, kde hrává moskevské CSKA, stálo obrovské nákupní centrum. Zašli jsme si tam na jídlo a poté vyrazili do haly. Měli jsme potíže se vstupem, a proto jsme na místo dorazili až v průběhu první třetiny. Hru jsem zas tolik nesledoval. Mé oči si spíše projížděly sedačky, kostku a strop arény.
Hned po hokeji jsme museli rychle utíkat zpět na hotel, poněvadž nás čekaly další testy. Paní nás „proklepla“ opravdu důkladně, naštěstí pro všechny členy výpravy s negativním výsledkem. Oddechli jsme si, že nemusíme trávit Štědrý den i Silvestra v karanténě na hotelu v Moskvě.
Večer už byl čas a prostor i na kulturu. Jeli jsme dvě zastávky metrem a já poprvé v životě poznal krásy Rudého náměstí. Čekal jsem, že to tam bude skvělé, ale až tak? Všude okolo obrovské budovy, paláce, chrámy. V předvánočním čase navíc naprosto úžasně vyzdobené a rozsvícené. Doslova jsem čuměl s otevřenou hubou.
S kluky jsme se následně stavili na jídlo a poté jsme si dali i moskevské pivo. Pokecali jsme, pobavili jsme se a zhruba okolo druhé hodiny ranní jsme šli spát, v sobotu ráno byl totiž na programu další hokej a hned po něm očekávaný souboj Česka s Ruskem.
Dopolední utkání mezi Kanadou a Finskem mě bavilo. V klidu jsem si v hale napsal onlajn, poté jsem se najedl a počkal na ostatní kluky. V CSKA Areně jsem zůstal, takže jsem si mohl vyslechnout i pěveckou zkoušku ruské státní hymny z úst Alexandrovců. Měl jsem z toho husí kůži.
Na řadu pak přišlo utkání mezi Ruskem a Českem. Brzy se favorizovaná sborná dostala do vedení, které postupem času navyšovala. Už v první třetině bylo jasné, že na výhru to bohužel stačit nebude, ale já si i tak vychutnával atmosféru v hale. Bylo to něco velkého. Téměř 10 tisíc nadšených fanoušků se bavilo, skákalo, tančilo. Bylo poznat, že Rusové hokej milují a na svou “sbornaju komandu” nedají dopustit.
Po dvou zápasech za sebou se ozvala únava. Vyrazili jsme však na sushi, přičemž já se chtěl také při sobotním večeru ještě jednou podívat do centra Moskvy. Kdy jindy se tam zase dostanu, říkal jsem si. Navíc jsem potřeboval koupit i nějaký ten vánoční dárek spolu s pár suvenýry.
Jak jsem se ztratil v moskevském metru
Sám jsem tedy vyrazil na Rudé náměstí. Bylo už okolo jedenácti hodin večer, tudíž mnoho lidí se tam neprocházelo. Koupil jsem to, co jsem potřeboval, ale zároveň jsem se chtěl podívat ještě po dalších věcech. Času už ale moc nebylo. Nákupní centrum GUM jsem si ale ještě těsně před zavíračkou stačil projít celé.
Těsně před půlnocí jsem tedy vyrazil zpět na metro. Dlouho jsem si myslel, že jdu naprosto správně. Paní u pokladny pro lístky jsem řekl “odin bilet” a následně si to namířil na jezdící schody. Metro jelo hned, tudíž jsem do něj nastoupil. Rychle jsem však poznal, že je něco špatně, poněvadž na ceduli ve voze jsem neviděl nápis Mayakovskaya. (jednalo se o požadovanou zastávku metra)
Vystoupil jsem tedy na první zastávce a pořádně jsem znejistěl. Tlačil mě především čas, neboť jsem věděl, že zhruba okolo jedné hodiny jede poslední metro. Kladl jsem si různé otázky. Co když nastoupím i nyní špatně? Stihnu to vůbec? Dorazím zpět na hotel?
Ono bez připojení k WiFi jsem těžko mohl hledat, kde vůbec jsem. Chvíli jsem se porozhlédl po okolí a potom se anglicky optal dvou mladších Rusů, kteří mi ukázali, kde jít. Pomohli mi a já se dostal zpět k zastávce metra u Rudého náměstí. Tentokrát jsem nastupoval daleko pečlivěji a ze tří linek konečně vybral tu správnou.
Po celkem zajímavé příhodě v metru jsem dorazil na hotel. Přemýšlel jsem, že bych mohl dorazit zpět za ostatními, u kterých jsem předpokládal, že sedět na sushi ještě budou. Únava ale rozhodla, že se vrátím na hotel.
Návrat zpět
V neděli jsme totiž museli vstávat ještě dříve. Češi hráli od jedenácti hodin se Švédskem a my se museli sbalit a vyklidit pokoje. Zašli jsme si na snídani a pak vyrazili k mikrobusu, který nás dovezl až na stadion.
Utkání se pro nás vyvíjelo pod dvou třetinách dobře, ale švédské přesilovky nakonec přisoudily plný bodový zisk celku Tre Kronor. Ani třetí zápas na turnaji tedy dobře nedopadl, ale co se dá dělat. Však je to pořád jen a pouze sport.
Brzy po zápase jsme vyrazili na letiště. Byl tam dostatek času na koupení dalších suvenýrů a zhruba s hodinovým zpožděním jsme vzletěli směrem do Prahy. Let probíhal bez komplikací, ačkoliv jsme kvůli odmrazení stroje museli ještě hodinu před odletem vyčkat.
Musím říct, že celá tato návštěva Ruska na mě udělala obrovský dojem. Prodloužený víkend v Moskvě jsem si opravdu užil!
Na závěr bych chtěl poděkovat Davidu Šimonovi za perfektní organizaci včetně příkladného vedení našeho kolektivu. Také ostatní kluci: Adam Bagar, Kuba Štěrba a Dan Gargulák byli výborní. Velké díky posílám samozřejmě i Davidu Schlegelovi, bez kterého bych se na Channel One Cup v pozici akreditovaného novináře nikdy nepodíval. Spasíbo!
