Jak všechno začalo
Mistrovství světa pro mě začalo celkem netypicky. Měl jsem zrovna celozávodní dovolenou, když jsem jednoho rána otevřel messenger. Měl jsem tam zprávu od Davida. Text byl jasný, stručný: Nechtěl bys je na mistrovství světa žen do Dánska?
Odpověď nebyla jednoduchá, neboť jsem vše musel domluvit s vedoucím z práce, zda mě vůbec pustí. Jirka z toho byl nadšený a rovnou mi řekl, ať jedu. Neměl jsem dostatek dovolené, tak mi bylo řečeno, že se to nějak vyřeší. Dostal jsem zelenou, a tak mohla začít cesta na mistrovství světa. První velká akce pro mě byla ve znamení přípravy, kterou jsem si za krátký čas udělal. Věděl jsem, s kým hrajeme, kde, a ta jsem vytvořil ve Wordu dvě strany, týkající se MS.
Hned o den později se řešily letenky a ubytování. Těšil jsem se na to, jak vše bude probíhat, co zažiji a jaké všechno bude. Mezitím jsem si domluvil přespání u kamarádů v Praze, jelikož jsme odlétali z letiště Václava Havla brzy ráno. Nestihl bych se dopravit včas na letiště. Kromě toho bylo nutné se opět nechat očkovat proti COVIDU 19, což jsem zrovna dvakrát nevítal, ale byla to nutnost pro cestu do Dánska, tedy pro IIHF.
Dubovči symbolem úspěchu
Den D byl tady. Ranní vstávání v Praze bylo pozvolným začátkem mistrovství světa. Na letiště jsem přijel poslední, i když jsem hledal kluky všude možně, tak jsem je nemohl najít. Vlivem adrenalinu sem šel do vnitřních prostor, kde jsem své dva kumpány hledal. Nakonec jsem si po přečtení zprav došel pro kluky před letištní halu. Byli tam tři borci, samozřejmě, že mě to zarazilo, jelikož jsme měli letět ve třech.
Nakonec se ukázalo, že Dominik Dubovči šel vyprovodit kamaráda Filipa Matouška. Po několika slovních výměnách se s námi Dominik rozloučil, popřál nám štěstí a my se šli připravit na let. Nejdříve jsme s klukama zašli pro snídali do Billy, která byla taková startovací čára pro všechno. Dali jsme si do nosu a čekání na odbavení jsme trávili diskuzí o sportu, především hokeji a fotbalu. Klukům jsem potom odtajnil to, že neumím anglicky, takže na ně budu po zbytek pobytu vázaný, vše přijali v pohodě.
Po nějaké odmlce jsem napsal do redakčního chatu, že tady s námi byl Dominik Dubovči, který nám přinese úspěch. V tu dobu jsem napsal, že postoupíme do semifinále. Uplynula nějaká doba, tak jsme se šli odbavit, všechno proběhlo v pořádku bez větších problémů. Teda jeden nastal, když jsem z futrálu na noťas zapomněl vyndat deodorant. Samozřejmě slečna u kontroly mi tvrdila, že tam mám nějaký sprej.
Byl jsem si jistý, že tam nic není. Doslova bych se s ní pohádal, ale nakonec měla pravdu. Bohužel sprej měl více jak 100 ml tak se musel vyhodit. Veškeré procedury byly úspěšně za námi, a tak se čekalo na let.
Bylo to tady, vyrazili jsme směr Dánsko. Měli jsme mezipřistání v Kodani, kde jsme s klukama šli na oběd do McDonalds. Po obědě jsme si šli prohlédnout přístav a po pár minutách se vrátili na letiště. Čekal nás let do Aalbornu. Půlhodinový let proběhl se vším všudy, tedy odbavení, kontrola atd. Vše bylo v pořádku. Na letišti jsme si vyzvedli zavazadla a čekala nás cesta do Frederikshavnu, kde se hrála skupina B. Z letiště jsme jeli autobusem do centra, odtud dalším spojem do konečné stanice.
Přestup na autobus do Frederikshavnu jsme málem nestihli, ale podařilo se. Po úspěšném tripu a celém dni na cestě jsme se konečně ubytovali. Na aklimatizaci byla necelá hodina a potom hurá na zimní stadion. Jeli jsme busem, který měl zpoždění a bohužel pro nás nejel až do cílové stanice, a tak jsme museli improvizovat. Zavolali jsme si taxíka, řidič nevěděl, kde jsme, i když mu Filip detailně popsal místo našeho pobytu. Nakonec vše dobře dopadlo. Byli jsme na místě. Do zápasu zbývalo necelých pět minut. Nestihli jsme si vyzvednout akreditace. Prvotní bylo napsat zápas domácího celku. Dánky v zahajovacím utkání změřily síly se Švédkami. Kulisa byla parádní, celý stadion na nohou, super. Výhled nebyl nic moc, ale šlo to. Po konci zápasu jsme šli s klukama pěšky na hotel. Cestu jsme zvolili kolem přístavu. Všichni jsme dorazili na pokoj úplně K.O..
Součástí úspěchu a výborná parta holek
Druhý den jsme jeli autobusem na zimní stadion, tentokrát vše bez problémů. Koukli jsme na první trénink holek. Každý si rozdělil své role a konečně jsme si vyzvedli akreditace. Dělal jsem na úvod rozhovor s Dominikou Láskovou. S přispěním kluků jsem věděl, že podepsala v Torontu, takže na začátek turnaje výborná zpráva. Rozhovor se dělal sám, ale byly tam místa přeřeky, ale na psaný text okay.
Jen mě zaskočilo, že kolega Lukáš nevěděl, že na turnaji není Tereza Vanišová. Jedna z nejlepších Češek chyběla, borec jí napíše do onlajnu, že jí mají fanoušci sledovat. Zarazila mě i jeho reakce, proč jsme mu o tom neřekli, že není na turnaji, že má napsaný prewko na onlajn. V tu chvíli jsem si říkal, bude to zajímavý.
A taky, že bylo…
Ne, že bych chtěl být nějak negativní nebo mít špatné předsudky, ovšem mrzelo mě několik věcí. Všechno probíhalo dobře, tedy psaní onlajnu, statistik, rozhovorů, to bylo úplně v nejlepším pořádku. Jenže místo toho, abychom na zimák chodili pěšky, což trvalo cca 30 – 40 minut, tak se jezdilo taxíkem tam a zpět.
Ano, zpátky jsem to chápal, jelikož bylo pozdě večer, okay, ale první trasu ne. Vždycky jsme věděli, kde a v kolik máme být, ovšem někomu se nechtělo jít běžky nebo se dlouho vyspávalo, takže se nestíhalo, což nebyl můj případ. Právě i kvůli tomuhle se zazdily dvě nebo tři věci pro holky. Kluci nebyli schopni se donutit aby vstali a bohužel pro mě jsem s žádnou z technik neuměl. Není to omluva, ale tohle bylo zklamání, které kazilo celý dojem z turnaje. Kromě toho se mi ještě nelíbilo jedno: Kolega Lukáš při jednou z rozhovorů s Danielou Pejšovou si neodpustil jednu poznámku. Byl v půlce rozhovoru, aby jí řekl: Teď mimo záznam, vyhrála jsi mi tři kila. Ano, vsadil si na ní že dá gól, ale tohle bylo přes čáru, nechápal jsem, jak tohle někdo může říct při rozhovoru!
Samozřejmě každý jsme nějaký, ale tohle nebylo profesionální. Bohužel, taky jsem udělal chybu. Po jednom z utkání se mi nenahrál komentář trenéra Dušana Andrašovského. Naštěstí jsme jeli s týmem na hotel, takže byl prostor napravit chybu. Vystoupil jsem mezi prvními a odchytnul si pana Andrašovského.
Moc jsem se mu omluvil za to, že se mi nenahrál pozápasový rozhovor, tak jestli to můžeme udělatbznovu. Naštěstí to asistent trenéra bral s humorem a nebyl problém vše udělat znovu. Dokonce se zeptal, zda je všechno v pořádku, což jsem chápal. Chyba byla napravena, a tak jsme šli na hotel přepisovat rozhovory a stříhat videa.
Na obědy jsme s klukama chodili pod hotel, kde bylo menší bistro. Pokaždé jsme si vybrali něco na zub. Bylo to fajn, tak jsme oblíbenému místu říkali, že jdeme ke KÁMOŠOVI. Po několika ti návštěv nás borec z vesela zdravil a byl vysmátej. Celkově Dánové jsou velice milí, když nevíte, poradí vám, jsou ochotní, takže to bylo obrovské plus. Tohle bylo úplně wau, jelikož to bylo uvolnění od pracovních povinností.
Holky jasně ovládly základní skupinu a čekalo je čtvrtfinále, ve kterém nikdy nedokázaly projít dál. Osud tomu chtěl tentokrát jinak. Celý tým se nemusel stěhovat a proti Finsku to byl atraktivní zápas. Utkání, které rozhodlo prodloužení a postupový gól Anety Tejralové. Ohlasy byly plné energie a radosti, jenže veškerá audio stopa se nahrávala na mobil v dobré kvalitě. Po prvním utkání nebyl Lukáš spokojen s mikrofonem, tak se to dělala takhle. Bohužel pro nás, se všechny dělaly na Filipův mobil, a ten s Finkami na můj, bohužel. Po sestříhání rozhovorů nebyly stopy k použití, jelikož v mix zóně byl hluk, takže vše jen textově. Lukáš bouchnul, práce úplně na hovno atd… samozřejmě jsem za to mohl já, takže mi to dal trochu sežrat. Na mě toho bylo v tu chvíli moc, tak jsem šel na hotel pěšky.
Po příchodu jsem pronesl proslov ve znění toho, že se pokazila práce všech a není potřeba tady vinit jednoho nebo druhého. Vzápětí jsem dodal, že máme techniku, dva mikrofony, tak ať se to použije. Lukáš na to odvětil, že oba nefungují, ale… Po zbytek šampionátu se všechno dělalo přes mikrofón, světe div se.
Holky prohrály semifinále s Američankami 1:10, ale všichni jsme věřili, že boj o bronz zvládnou. O několik hodin později se stal další zázrak na šampionátu. Holky vybojovaly historicky první medaili na mistrovství světa vůbec. Byla radost u toho být! Rozhovory po utkání byly plné euforie, radosti a zadostiučinění, že se holkám povedl pořádný úspěch. Tohle všechno hřálo u srdce.
Cesta zpátky nebyla bez komplikací, jelikož nás na letišti v Biluundu řekli, že nemáme u letek započteny kufry. Nakonec po nějaké době se všechno obrátilo v dobré. Zavazadla byla k letenkám normálně přidělena, a tak jsme letěli přímo domů. Po historickém úspěchu a dvanácti dnech v Dánsku vše skončilo.
Pohádka byla napsaná bronzovou medailí, což nikdo před turnajem určitě nečekal.
Konečný komentář autora
Za šanci jet se podívat na mistrovství světa žen a vlastně na první velkou akci pod eSports jsem byl rád.
Co se pracovní náplně týká, tak se udělalo, co šlo, jen mě mrzí, že kluci neudělali slíbené rozhovory s
Jenni Hiirikoskiovou a Hilary Knightovou (poprosil jsem je o to, ale zřejmě jsem nebyl moc důrazný).
Tím by všechno bylo úplně v jiném světle.
Za sebe jsem rád, že mi byla daná důvěra a mohl se někam podívat. Ohromný zážitek umocnilo fajn město jako byl Frederikshavn, kde se mi moc líbilo. Hlavní bronzová medaile holek, to bylo na celém turnaji WAU. Ještě mě potěšila nabídka psát pro hokej.cz o druhé lize, takže super. Mrzí mě pár věcí, které se staly, ale pocity jsou pozitivní. Pro příště by bylo určitě nejlepší ovládat anglický jazyk a být více samostatný.
Super článek Štepo. Má sice lehce bulvární charakter, hodně věcí je tam přetočených jak špinavé trenky, ale od srdce jsem se zasmál. Přeju ti mnoho úspěchů do budoucna, snad už nebudeš mít tak neprofesionální kolegy ✌️
Abych uvedl vše na pravou míru – Jedinou botu, které jsem si vědom, že jsem udělal a sám jsem si za ní sypal popel na hlavu, bylo zmínění Terezy Vanišové, která na turnaji nebyla. I přes studium týmu jsem její absenci totálně přehlédl, což opravdu uznávám, že bylo uvedení v omyl a také jsem to hned po zjištění přepsal. To je snad jediná věc, která mě reálně mrzí.
Co se týče dopravy – ta byla upřímně na pytel. Jak psal Štěpán, na autobusy nebyl úplně spoleh. Jednak jezdily pozdě a v „zajímavých“ časových intervalech. Navíc, jak jsme se dozvěděli od řidičky, se měla rozkopávat silnice a linka ke stadionu měla být zrušena. Že tomu Štěpán nerozuměl, beru, angličtina nebyla jeho silnou stránkou a my se s Filipem snažili věci komunikovat směrem k němu v češtině tak, aby byly srozumitelné. Asi tomu tak ale nebylo…
Nabízela se možnost jít pěšky, to je zcela jistě pravda, a to nepopírám. Orientačně jsme opravdu věděli, kde a kdy být. Zde Štěpán naráží na jednu věc, a to je problém se vstáváním. Ano, je pravda, že to byl trochu problém. Co ovšem kolega nezmínil, byl fakt, že ačkoliv on šel spát v půl dvanácté s tím, že není třeba nic dalšího dělat, já s Filipem jsme makali do pozdních nočních hodin, a to už jak na stříhání videí, tak i na přepisu dalších rozhovorů, aby bylo vše ok. A ono, když každý den spíte max tři hodiny, tak je to pak složitější. Takže to pak dopadlo tak, že jsme nestíhali a řešili to, jak jsme řešili. Jasně, po organizační stránce to byla komplikace a jsem si zpětně vědom, že se to dalo udělat lépe. Ale bylo by fajn situaci uvést na pravou míru.
Nyní se přesunu na techniku, která pro mě byla martyriem. Hlavně tedy ta osobní, jelikož mi klekl jak mobil, tak počítač. Vybavení, které jsme dostali, bylo sice pořádku, s mikrofonem jsem ale opravdu spokojen nebyl, jelikož když jsem pak celé video stříhal, tak způsoboval, že byl všechen zvuk soustředěn pouze na levou stranu (jednoduše zvuk nebyl vyvážený pro obě uši, reproduktory, cokoliv). Když se to nahrávalo z mobilu, bylo to ve výsledku o dost lepší. Bohužel, svůj telefon jsem použít nemohl, jelikož už byl v tu chvíli nefunkční. Filip měl povinnosti ohledně týmu, a tak ani on nebyl k dispozici. Slušně jsem tedy požádal Štěpána, zdali by se toho mohl chopit. Výsledek byl ale katastrofální.
Ano, je pravda, že jsem pak neudržel nervy na uzdě, což bylo důsledkem několika faktorů, v nichž byl Štěpán taktéž zainteresován a které jsem předtím beze slova přešel.. Nicméně když jsem viděl a slyšel, jaký byl výsledek dané „pomoci“, rozhodl jsem se vrátit k mikrofonu. Raději budu mít zvuk orientovaný na levou stranu, než aby byl v otřesné kvalitě. K následnému „proslovu“ se více vyjadřovat nechci, snad jen že by nebylo úplně od věci si trochu přiznat, jak se věci opravdu měly a kdo na čem nesl jakou vinu. Já osobně mám v této situaci svědomí čisté a celou situaci jsem měl za uzavřenou, jelikož po mém výbuchu následovala i klidná konverzace, ve které jsem si myslel, že jsme si vše vyjasnili.
Poslední věc – rozhovory. Začnu asi Dádou Pejšovou. Ano, tu poznámku, kterou uvádí Štěpán, jsem skutečně pronesl. Její reakce byla skvělá, plácli jsme si a jelo se dál. Pokud vím, ve finálním střihu tato věc nebyla, jelikož to bylo MIMO ZÁZNAM jako vtipná poznámka navazující na otázku o brance, což všichni až na Štěpána pochopili.
Co se týče Hiirikoski, tak jasně, měla tam milník, takže se to nabízelo. Filip psal finské manažerce, zdali bychom si mohli Hiirikoski půjčit ještě před zápasem, ale byli jsme odmítnuti. A po zápase, kdy právě ona udělala chybu, která stála Finky boje o medaile, jsem zrovna jí tahat k rozhovoru opravdu nechtěl. Pak tu byla ještě Hillary Knight, u které se to také nabízelo, ovšem zde hrály roli dvě věci – u semifinálového duelu byly jednoznačnou prioritou české hráčky, u finálového pak vítězné Kanaďanky. Toť vše.
Závěrem chci asi říct jen jedno – sorry Štěpo, ale tohle sis mohl odpustit. Měl jsem za to, že ačkoliv jsi byl názorově trochu odlišný, a ne vždy jsme se na všem shodli, tohle byla z tvé strany hrubá podpásovka. Pro mě osobně to nebyla první akce a myslím, že kluci, se kterými jsem předtím byl na EHT ve Švédsku potvrdí, že se mnou problémy nebyly. To samé i Filip. Vždy se snažím dělat svoji práci na maximum a očekávám to i od ostatních. Přeji ti ale vše dobré a ať se ti daří.