Ocelářka ve Finsku

Peto on irti, eSports
Nejprve bych ráda poděkovala všem, kteří se podíleli na tom, že jsem poprvé byla součástí prestižního hokejového turnaje, Karjaly. Děkuji hlavně svým rodičům a prarodičům, které občas štvu, ale zároveň se snažím na sobě makat tak, abych to někam dotáhla. Zároveň jim děkuji za to, že mě přivedli ke sportu, který je troufám si říct nejlepším sportem u nás. Dodnes na to ráda vzpomínám a je pro mě zároveň hodně symbolické, že to byl tenkrát právě Třinec, ke kterému mě naši přivedli dvakrát. Poprvé, když mi bylo sedm a podruhé v sezoně 2017/18. Velké díky patří i mé kolegyni a zároveň nadřízené Martině Sikorové, která mi po celou dobu mého psaní každý den pomáhá a posouvá mě svými názory a radami vpřed. Děkuji šéfredaktorovi Adamovi Sušovskému za to, že jsem mohla zažít úžasnou cestu za hokejem i za to, že musí přežívat mé šílené výstřely. Dále děkuji redaktorům Igorovi Mainkovi, Michalovi Samiecovi, Danielovi Ježkovi, fotografovi Lukáši Filipcovi a tiskové mluvčí Ditě Ondrejkové. Ještě bych ráda poděkovala bývalému tiskovému mluvčímu Radimu Sajbotovi za to, že mě do třinecké redakce přivedl a Martinu Stebelovi.
Začátky u Ocelářů
Když jsem v Třinci začínala, nikdy by mě nenapadlo, že bych jednou mohla vést rozhovory a psát články o klucích, kteří hrají v reprezentaci. V době, kdy jsem začala oficiálně pro Oceláře psát, byl u nás právě koronavirus. Neměla jsem moc příležitostí, abych mohla psát. I u nás jako v každé jiné redakci byly problémy a neshody, ale z mé strany jsem si už několikrát říkala, jestli neskončit. Proč se pořád honím za něčím, co v určitou chvíli pro vás nemá smysl. Nedalo se to někdy vydržet, protože pořád píšete, snažíte se a nic z toho. Obětujete tomu veškerý svůj volný čas a prostor a stejně vás ten druhý pošle do háje. Kritika byla oprávněná, ale taky šla říct slušně. No bylo to těžký…ale vydržela jsem. Musíte si něčím projít, jak špatným, tak dobrým, abyste mohli být lepší v tom, co děláte.
Cesta do Finska
Když jsem se poprvé dozvěděla o takové možnosti někam vyjet s repre, neslibovala jsem si od toho nic. Poprvé se zmínili Adam, že bych někam mohla jet. V té době si říkám v hlavě: „Super, ale nedávám tomu velkou šanci.“ V hokeji se totiž naučíte během chvilky, že ke všemu musíte přistupovat s pokorou, a ne si slibovat kde co. Přece je tolik lepších lidí než já, tak co bych taky u repre dělala, že. Později jsem zjistila, že to sranda nebyla a na srazu eSports mě nominovali na Karjalu. Tak teda jo. Když nastal den D, tedy odjezdu, tak všichni měli sbaleno a byli nervózní z cesty. Já si hezky v klidu sedím na semináři o literatuře 20. století a na poslední chvíli mi dojde, že jestli okamžitě nevyrazím domů, nestihnu vlak. Vlak jsem teda stihla, ale nebýt taťky, tak nevím. Nejvíc jsem se bála letadla, protože dobré čtyři roky jsem v něm neseděla. I přes velkou bolest v uších, jsem to nakonec přežila. Sice tam občas byl nějaký ten flek, ale bez Kuby Fleka to nešlo (viď Tomáši). Hlavně děkuji všem klukům, co se mnou cestu absolvovali, protože od kufru až po tašku mi neustále pomáhali.
Zápasy a rozhovory
Gatorade Arena byla krásná hala, z vnějšku vám přišla obyčejná, ale uvnitř byla výjimečná a naprosto vás uchvátila. Zápas Švýcarska s Finskem byl pro nás takovou premiérou. Já jsem si vyzkoušela rozhovor v angličtině. I když jsem v Třinci pár rozhovorů udělala v rámci President Cupu anglicky, stejně na mě nervozita dolehla. Byla jsem hodně nervózní, ale zvládla jsem to. Jere Innala byl moc milý a když přišla otázka na Radana Lence, zasmál se a já taky (no a Matěj s Tomášem mé pousmání nad Frolundou prožívají se mnou dodnes). Další den jsem si vyzkoušela, jak pracovat s kamerou. Když Tomáš dělal rozhovor s Liborem Zábranským, stála jsem za kamerou. Nezdá se to, ale kamera byla fakt těžká (největší chudák byl ale Tomáš, který den předem natáčel Matějův rozhovor s Moyem a byl o poznání delší než můj s Innalou). V sobotu jsem měla udělat dva videorozhovory. Nevěděla jsem dopředu, s kým to bude, ale od čtvrtka jsem Pavla bombardovala s tím, že chci mluvit s Tomášem Kundrátkem. Další takové tajné přání bylo mluvit s Radanem Lencem, protože dlouho obdivuji jeho práci v útoku. A Pavel mi to všechno opravdu splnil. Třešničkou na dortu už bylo jen to, že česká premiéra před kamerou byla vítězná. Během zápasů jsme měla možnost se poznat s několika fanoušky. Poslední den jsem si na stadioně povídala s takovou malou holčičkou. Tleskaly jsme a smály jsme se na sebe. No a na konci toho všeho přišlo zjištění, že to je dcera Harriho Satteriho. Jeho manželka potom řekla dceři a mně, ať tatínkovi zamáváme. Tak jsem zamávala Satterimu a ten pocit byl jedinečný, protože ne každý den se vám podaří se pozdravit s jedním z nejlepších brankářů na světě. Poslední den jsem také měla možnost mluvit s Romanem Červenkou. Na svou otázku jsem si musela počkat, ale už jenom stát a pronést pár slov před takovým borcem, je pocta a čest.
Ta naše hospoda odshora odsdola, to je pěkný zařízení. Polívka hřeje se, hostinský směje se, že mu pivo dobře pění.
Samozřejmě tomuhle se neutečete v žádné zemi, pivo. A i nás to do Hospody zlákalo. Fakt že jo, mají tam hospodu, která se jmenuje Hospoda. Myslím si, že teprve tady jsme se všichni seznámili. Všichni mi přirostli k srdci a je úplně jedno, jestli je jeden ze Sparty, druhý ze Slávie a další z Komety. Nezáleží na klubu, ale na hokeji. Líto mi bylo jen našeho Bořka, který musel všechny tyhle chvíle přečkat v zimě, ale i on nakonec všechny chvíle a radosti s námi prožíval na sto procent. Matěj a já jsme se dokonce seznámili s místními fanoušky, které spojil hokej. Bylo vtipné je naučit slovo řeřicha nebo Krkonoše. Každopádně si na nás taky smlsli, protože říct finsky zmrzlina, je nadlidský úkol. V závěru tohoto večera mi mladý pár věnoval šálu Suomi jako památku na Finsko. Lidé z médií a řad fanoušků si mě se vším všudy získali a já doufám, že se do Finska jednoho dne vrátím.
Slovo závěrem…
Na závěr bych chtěla dodat, že se výlet povedl a bylo moc fajn strávit pět dní s dvanácti chlapy, kteří budou mít v mém srdci vždy speciální místo a doufám, že se společně takhle ještě někdy sejdeme. Celou dobu jsem se s kluky smála, a to mi moc chybělo, protože takhle jsem se s nikým už dlouho nezasmála. Jsem ráda, že jsem poznala slečnu z médií, která mi fandí a věří, že to jako žena novinářka v hokejovém světě dotáhnu daleko. Bohužel, své jméno mi neřekla. A nakonec Davidu Schlegelovi za tak úžasnou cestu a možnost mluvit s takovými osobnostmi hokeje. Díky a doufám, že tahle jízda s Fortunou nekončí, ale teprve začíná. Děkuji eSports za to, že u hokeje jsem.