Když mi někdy v lednu asi v deset večer napsal David Schlegel zprávu, jestli bych měla zájem vyrazit někdy na nějakou akci, neváhala jsem ani vteřinu. Rozhodně jsem ale nepočítala s tím, že se dočkám už tak brzy. Nicméně tak jak nečekaně přišla zpráva od Davida, dorazila i o dva měsíce později od Johana s tím, že jsem byla vybrána a můžu se zúčastnit Euro Hockey Challenge v Německu.
Moje nominace mě překvapila, o to víc však potěšila. V ten moment jsem ani neřešila, jestli a jak se zvládnu dostat do Plzně, odkud se mělo odjíždět. No ale nebudu lhát, po zjištění, že do Plzně mi jede vlak přes pět hodin, jsem docela uvítala, že nakonec se pojede z Prahy.
Za to časy odjezdu a příjezdu už mi takovou radost neudělaly. Vždycky jsem byla tak trochu přesvědčená, že celá Vysočina je zapadákov (vždyť se tady ani nehraje extraliga) a tohle mě v tom jen usvědčilo. Na osmou se do Prahy odsud člověk nedostane a ve dvě ráno pak nazpátky samozřejmě už vůbec ne.
Ale vzdát se kvůli tomu svojí první cesty za hokejem do zahraničí? Tak to ani náhodou. To se radši před i po opiju a bude mi úplně jedno, že strávím dvě noci v Praze někde venku, říkala jsem si. Nakonec jsem toho ale byla ušetřena a ani jsem nemusela využít nabídky nouzového přespání v kanceláři eSports. Gentlemani totiž ještě nevymřeli 🙂 Děkuji, Šimone a Eliško. Takový servis jsem si snad ani nezasloužila.
Plzeň jsem ale přeci jen měla možnost navštívit. Alespoň krátce z minibusu. A mohli za to kustodi naší reprezentace. Ti si totiž na plzeňském zimáku, kde český nároďák před dvojutkáním v Německu trénoval, cosi zapomněli a naše výprava jim tak posloužila jako spolehlivá PPL služba.
Do Kasselu, dění prvního přípravného utkání, jsme tak i kvůli nečekané mezizastávce dorazili zhruba o tři hodiny později, než bylo plánováno. Ale vyšlo nám to dokonale. Přestalo pršet a času bylo akorát tolik, abychom si stihli zajít ještě někam na jídlo.
Poté co jsme prošli celou ulici, jsme zvolili nějakou pizzerii. Vlastně ono na té ulici nic moc jiného k výběru ani nebylo. Byla to nějaká italská, nebo spíš se tak tvářila. Ale když má člověk hlad, tak je mu to celkem jedno. I to, že si účtují poplatek za vytisknutí účtenky 🙂
Atmosféra na zimáku byla parádní už před úvodním vhazováním. Byla jsem ráda, že místa pro novináře byla prakticky na tribuně mezi fanoušky a že jsme nebyli zavření někde za sklem. Zatímco já jsem se mohla rozhlížet, kde se co děje a to nejen na ledě, Filip se musel plně soustředit na hru.
Jak se píšou onlajny jsem viděla naživo vůbec poprvé a hned jsem pochopila to, co jsem dříve nechápala – proč na nový příspěvek musí člověk čekat „takovou dobu“. Pokud mi někdo v budoucnu nějaký ten onlajn svěří, asi si taky budu přát, aby padalo co nejméně gólů nebo alespoň ne tak rychle za sebou.
Po vítězství následovaly tradiční pozápasové rozhovory. Z toho jsem byla popravdě trochu nervózní. Ne tak ani z těch rozhovorů samotných jako z toho, že než to vůbec přepíšu Šimon s Filipem už dávno nebudou mít co dělat. Nakonec to šlo ale docela rychle, takže moje obavy byly zbytečné. Na hotel do Frankfurtu jsme poté dorazili někdy kolem půl druhé, snídaně až do 10:30 přišla vhod.
Následující volný den jsme kromě návštěvy tréninku a dalších rozhovorů využili k procházce po Frankfurtu. Průvodcovské služby jsme s Filipem nechávali převážně na vedoucím výpravy (nebo posádky:), tedy na Šimonovi. Já jsem na kluky spoléhala i co se týče němčiny. Na gymplu jsem ji sice měla, ale v hlavě mi toho kromě Wie heißt du? a podobných, v praxi příliš nevyužitelných, frází moc nezůstalo.
Viděli jsme starou radnici, operu, kostely svatého Mikuláše a Bartoloměje. Vyzkoušeli jsme také frankfurtské metro a (ne)spolehlivost Bolta v Německu – Amir to zachránil. Nejlepší byl ale stejně park, který zavíral se západem slunce, a ještě lepší byl ten o pár metrů dál. S rybníkem a otevřený nonstop.
V závěrečný den naší výpravy pršelo, a tak z uvažované návštěvy zoo, která byla hned kousek od hotelu, sešlo. Na stadion jsme se svezli minibusem. Déšť jsme si ale užili při cestě od arény do kebabu, a pak taky při čekání, než nám Honza Beneš doručí akreditaci. To už mě moknout příliš nebavilo 🙂
Na zimáku jsme tentokrát měli připravené VIP místo, kde ovšem byly pouze dvě židle. My jsme si tu třetí sehnali, ale pořadatelé zřejmě věděli, že dvě bohatě postačí. Při sezení toho totiž stejně nebylo moc vidět. Bylo mi tak trochu líto Šimona, že si taky zápas nemohl užít z tribuny. Na té byl sice lepší výhled, ale zase na ní chyběl stůl, který se při psaní onlajnu docela hodí. Při rozhovorech jsem si pak vyzkoušela, jak náročná práce je držet mikrofon. To se občas zdá i minuta jako věčnost :).
No a potom už nás čekal návrat do Prahy. Ten mi přišel tak rychlý, že nebýt toho, že nám pořadatelská služba na zimáku pozamykala všechny záchody, tak jsme snad nemuseli při zpáteční cestě ani zastavovat.
A co říct na závěr? Když jsem v srpnu měla příležitost zúčastnit se kladenské předsezónní tiskovky, na které samozřejmě nechyběl ani sám majitel a stále hrající Jaromír Jágr, měla jsem pocit, že nic víc už snad zažít ani nemůžu. Vždyť co může být víc než dělat rozhovor se svým vzorem.
Dělala jsem si pak srandu, že už můžu moji novinářskou kariéru klidně ukončit, ale naštěstí jsem věděla, že by to byla chyba. Účast na Euro Hockey Challenge v Německu totiž tiskovku s Jágrem s přehledem předčila.
Chtěla bych tak poděkovat všem, kteří mi tento nezapomenutelný zážitek umožnili. Především Markovi, který mi tenkrát odpověděl na mail snad ani ne do půl hodiny. Davidu Schlegelovi za důvěru v mé schopnosti, o kterých jsem sama před odjezdem trochu pochybovala a celé slávistické partě, kterou jsem mohla poznat.
Vždycky mi byla Slavia sympatičtější než Sparta, ale nikdy jsem pro to neměla žádné logické zdůvodnění. Teď už ho mám – ve Slavii mám přátelé, na Spartě ne 🙂
