Je to už přes čtyři roky, co jsem provázal svůj život s firmou eSports.cz. Dlouho to byly jen Onlajny, postupně jsem se ale začal zapojovat do dalších a dalších projektů a vystřídal několik redakcí. Každá mi dala něco jiného. Ne všechno bylo pozitivní, ale pozitivní zkušenosti vždy převládaly.
V posledním roce a půl jsem různým projektům věnoval dost času. I proto mě moc potěšilo, když jsem se na srazu v Křižanově dozvěděl, že bych měl jet na svou druhou zahraniční cestu. Ta první směřovala do Švédska a Finska na Karjala Cup 2021, kam jsem tehdy jel s Ondrou Machem a posléze dalšími několika lidmi z firmy. Tentokrát to mělo být něco jiného, MS žen v Dánsku. Prvotní nadšení ale vystřídalo velké zklamání, protože jsem se dozvěděl, že se termín MS téměř přesně shoduje s termínem mé dovolené u moře s přítelkyní a přáteli.
Naštěstí jsou ale Johan Čáp s Davidem Schlegelem neskuteční borci a zařídili mi trejd. O tom jsem se tedy dozvěděl až o půl roku později, ale to není důležité. Jednoho večera, kdy jsem ještě chilloval u FIFY a cpal se cukrovím, mi David volal, jestli počítám s MS do 18 let. No, nepočítal jsem, protože mi o tom nikdo předtím neřekl. 🙂 Každopádně jsem měl znovu obrovskou radost. Abych řekl pravdu, co se týče země, na Dánsko bych se těšil více. Pokud jde o sportovní akci samotnou, byl jsem mnohem radši, že se podívám na MS hokejistů do 18 let než na ženy. Možná to vyzní špatně, ale tenhle turnaj mě prostě zajímal více.
Jak se akce blížila, byl jsem stále více a více ve stresu. A to ne z akce samotné, jakožto spíše s tím, co všechno musím udělat, abych na ni vlastně mohl odjet. Vzhledem k tomu, že se MS konalo na konci dubna (20. – 30. dubna), věděl jsem, že v rámci zakončení mého bakalářského studia to bude těžký oříšek. Nakonec se mi povedlo vyřešit se školou odložení bakalářské práce, kterou jsem kvůli tomu vůbec nestihl (a nyní, ve chvílích, kdy píšu tento blog, ji samozřejmě stále dokončenou nemám..).
Zároveň už mě dělil pouhý měsíc od státnic, přičemž jsem ještě musel dokončit předměty z letního semestru, a zkouškové termíny samozřejmě vycházely na dobu, kdy jsem měl být pryč. Ale i toto se mi povedlo nakonec vyřešit, a tak jsem odjet mohl.
Oproti Karjale, kam nás dopravilo letadlo, jsme na MS U18 cestovali autem. Jeli jsme čtyři, já, Janek Šimek, Honza Kordík a Adéla Kvapilová, kterou jsem předtím znal jako jedinou. O Jankovi jsem měl nějaký přehled, že existuje, ale nevěděl jsem, kdo je. 🙂 A o Honzovi jsem do té doby neslyšel (přestože, jak jsem pak zjistil, na fotce z předchozího srazu stojíme přímo vedle sebe). Měl jsem už trochu strach z cesty, jako správný žurnalista jsem si udělal pořádnou rešerši, hlavně o Jankovi, se kterým jsem jel už z Ostravy. Zjistil jsem, že je starší, a že fandí SFC Opava (panebože škrtám, neprošlo cenzurou – Janek 🙂 …) Ale už v Ostravě na parkovišti u Karolíny jsem pochopil, že je to skvělý člověk. A nerozhodil ho ani polštářek Baníku Ostrava, který jsem si s sebou schválně provokativně vzal.
S Jankem jsme jeli do Prahy, kde jsme v kanceláři eSports přenocovali. Podlaha tam moc příjemná nebyla, ale pořád to bylo lepší, než vstávat v jednu ráno a trmácet se někam vlakem… Pak jsme už po rozšiřovacím draftu v Praze osadili celé auto kompletní posádkou a vydali se…. do Příbrami. Asi jste správně pochopili, že se mistrovství opravdu v Příbrami nekonalo. Každopádně vzhledem k tomu, jak se dějiště doopravdy jmenovalo (Porrentruy), a ještě ve francouzštině vyslovovalo, jsme toto švýcarské městečko na Příbram překřtili.
Po příjezdu do Příbrami, tedy Porrentruy, mě, potažmo nás všechny, čekala stará známá klasika. Nemohli jsme se dostat na naše Airbnb. Ve Švédsku už jsme tehdy s Ondrou mysleli, že budeme spát venku, protože jsme princip lockboxu neznali a snažili jsme se dobouchat se dovnitř už někdy kolem deseti večer. Tady jsme sice věděli, že musíme zadat kód do krabičky na klíče, každopádně jsme to zkoušeli asi třicet minut ve dvou špatných krabičkách. Pak jsme se konečně dostali dovnitř, k našemu hostiteli, shodou okolností žurnalistovi Sebastienovi Jubinovi. Byt nás opravdu překvapil, nikdo z nás ani nakonec neumřel na zadušení prachem, kterého zde bylo opravdu hodně. Jinak bylo ubytování fajn. Na nějaké seznamování se s našim „útočištěm“ pro dalších deset dní nebyl ale moc čas, protože už jsme museli na první zápas Česka.
Zde už bych povídání trochu zrychlil, protože kdybychom měl popisovat všech deset dní takto, jak doposud, asi by tenhle text neměl konce. Navíc by byl dost repetetivní. Hala v Porrentruy, kde hraje domácí zápasy tým Ajoie, který ještě donedávna trénoval Filip Pešán, nás překvapila. Byla hezká, docela moderní. Ale hlavně taková útulná, domácká. Novinářská tribuna byla oddělená a vše bylo blízko. Navíc jsme měli komfort v podobě menšího občerstvení a kávovaru. Tady bych se zastavil u Tartaletek. Nevíte, co to je? Já to taktéž nevěděl. Ale celá čtveřice si je zamilovala. Přirovnal bych to třeba k Muffinu. Tartaletky se staly hlavním zdrojem naší potravy. Ano, byly zdarma, takže je každý bral ve velkém. A nemalá část z nás si jich přivezla docela dost i domů. 🙂
Zápasy Porrentruy probíhaly všechny dost podobně. Náš program se skládal z několika bodů. Lišilo se pouze to, zda hrají Češi a Slováci, či nikoliv. Když hráli, nabírali jsme řadu rozhovorů a videí. Pokud nehráli, tvořili jsme především denní přehledy na Hokej.cz, Český hokej a něco pro ČTK. Plus samozřejmě Onlajny. Ty byly společně s přepisy rozhovorů pro Hokej.cz a střihem většiny rozhovorů mou náplní na zápasech, ačkoliv každý z nás vždy pomáhal i s další prací, která byla potřeba udělat.
Co se týče městečka, bylo, no zkrátka maličké. Ale mělo co nabídnout. Přestože mělo pouze lehce přes šest tisíc obyvatel, jednalo se o okresní město regionu, takže se zde nacházelo například několik benzínek, autosalonů, včetně obrovského salonu Lamborghini, obchodní centrum, pár památek, a hlavně kolem hezká příroda, kterou jsem ocenil ve volných chvílích, kdy jsem se občas věnoval geocachingu.
V Porrentruy jsme trávili sedm dní, poslední tři dny jsme přejížděli do Basileje, kde se hrálo play-off. V Basileji byla také pěkná hala, přirovnal bych jí například k Liberci. Ovšem nebyla už tak komorní, což se mi právě na stadionu Ajoie líbilo. Navíc press centrum bylo od tribuny pro média extrémně daleko, přes celou halu, a ještě k tomu úplně dole, zatímco tribuna zase až pod střechou. Vše se hlídalo, na rozdíl od Porrentruy, kde bychom pravděpodobně neměli problém, i kdybychom se vyvalili do nějaké VIP lóže. Zajímavostí taky je, že se v této modernější a větší hale hraje druhá liga.
Co se týče českého týmu, ten bohužel docela zklamal. Výběr Jakuba Petra zanechal stopu hlavně kontroverzní volbou svého goal hornu, konkrétně písničky HAFO, s čímž jsem já osobně žádný problém neměl, ale hodně fanoušků ano. Češi v podstatě porazili pouze Němce, kteří navíc z elitní skupiny sestoupili poté, co nezvládli dvoj duel o záchranu s Norskem.
Celkově byl ale hokej velice kvalitní a měli jsme možnost vidět velkou spoustu hráčů, kteří půjdou v následujících letech na draft, a budou mířit vysoko. Osobně se mi líbil nejvíc styl Švédů, ačkoliv vím, že do Švédska, jakožto země jsem zamilovaný, a tak ho vždycky řadím výš. Novinkou pro mě bylo třeba volení all-stars týmu. Nakonec jsem se shodl ve čtyřech z šest hráčů a zjistil jsem tak, že o tom hokeji asi přece jen něco málo vím. 🙂
Co ale zanechalo stopu v mých vzpomínkách, to byl jednoznačně opavský fanoušek Džeky. Toho mi ukázal opavský patriot Janek hned asi druhý den. Od té chvíle už jsme s Džekym žili v podstatě čtyřiadvacet hodin denně a kdybych si pamatoval sny, beztak by byl i tam. Nebyla nouze o večery, kdy jsme přišli v jedenáct večer ze zimáku, dodělali práci, a do dvou ráno jsme sledovali jedno video s Džekym za druhým. Ráno jsme se už zdravili výhradně pozdravem „tak synci, já vás zdravím“ a často recyklovanou se stala i věta: Co my jsme Opava, nějaké pi*e?! Anebo fráze: “bod – dobrá věc”.
Džekyho jsme doplňovali dalšími skvosty českého internetu, jako například bezdomovcem Ptáčkem, či Svarta jumpem anebo legendárními sestřihy hlášek Pavla Karocha. Ještě bych dodal, že spát se chodilo až tehdy, kdy Janek rozdal padesát srdíček na Tinderu a všechny ženy nám popsal a ohodnotil (proč mi to děláš?! 🙂 J.)
To, co jsem výše popsal, byl spíš takový průřez myšlenek a vzpomínek, které se mi vybavily zpětně při pohledu na toto mistrovství. Těch vzpomínek je opravdu dost. Myslím si, že jsme si všichni čtyři docela sedli, všichni jsme si ze sebe dokázali udělat srandu, zároveň se ale taky respektovat. Nikdo z nás neměl problém s tím udělat cokoliv, co se po něm chtělo a celkově turnaj proběhl hladce, bez toho, abychom museli řešit nějaké větší problémy, než byla třeba zapomenutá akreditace.
Na tomto místě bych tedy ještě jednou chtěl poděkovat Jankovi, Honzovi i Adéle za skvělý turnaj, který mi toho zase hodně dal a mám na něj super vzpomínky, ale hlavně Davidovi Schlegelovi, který mi vůbec tuto cestu umožnil. Díky taky každému, kdo měl tu chuť si tenhle text dočíst až do konce. Tak třeba zase příště 🙂
