Abych se mohl vypsat z dojmů z mistrovství světa, musím nejdřív udělat menší exkurzi do minulosti. Hokej mě nikdy moc nezajímal. Jako menší jsem stadion navštívil maximálně dvakrát ročně, když hrál Havlíčkův Brod derby s Jihlavou. To se změnilo zhruba před osmi lety, kdy jsem se náhodou dostal do kotle a na hokej jsem začal chodit pravidelně. Více než samotnou hru jsem ale měl raději fandění samotné, emoce a určitý pocit sounáležitosti.
Fanouškovská scéna pak ale v Brodě procházela útlumem. Šaškovat na tribuně v několika málo lidech mě nebavilo a hokej mi z života pomalu mizel. Na začátku léta 2019 však přišla od mého bratra nabídka, která mi doslova změnila život – pojď k nám do redakce. Nepřemýšlel jsem ani sekundu. „Ne,“ odpověděl jsem.
To léto mi nabídka na vstup do redakce přistála na stole asi čtyřicetkrát. Po čtyřicáté první jsem na to kývl, ale jen proto abych měl konečně klid. A bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí, co jsem kdy udělal.
Díky hokeji jsem poznal nespočet výborných lidí. Baví mě život v redakci, sejít se o víkendu klidně na zápas mládeže a vše pak zhodnotit v hospodě u piva. Baví mě sledovat život v týmu, ke kterému máme celkem blízko. Klubový hashtag #BKHBrodina je pravdivý do posledního písmene. V jiném týmu bych psát nechtěl.
Ano, fandím svému týmu a rád rozebírám jeho výkony. Hra samotná mě ale prostě tolik netankuje. Psaní beru jako hobby. Živit se tím nebudu. Ani nechci. Je to pro mě relax – dojít po práci na staďák, dát si klobásu, pivo a onlajn. Proto jsem byl zvědavý, co mi vlastně mistrovství dá. Zda to bude stát za to.
Jo, hokej byl fajn. Bylo to děsně rychlé, k vidění byly výborné kombinace i individuální akce. Nejméně jsem paradoxně prožíval Čechy. Do Finska dorazili až na čtvrtfinále, které odehráli katastrofálně. Moc jsem fandil Německu, které přestože první tři zápasy na turnaji prohrálo, hrálo velice atraktivní hokej. Byl jsem velice rád, že se Lotyšsku nakonec povedlo dosáhnout na medaili. Jejich fanoušci totiž jako jediní dokázali v Tampere vytvořit atmosféru hodnou světového šampionátu. Mrzelo mě, že spadlo Maďarsko. To byl jeden z nejsympatičtějších týmů na turnaji.
Ani jedna z těchto věcí se ale neblížila zážitku z 28. kola sezony 2021/2022, kdy Havlíčkův Brod porazil Kobru Prahu 3:2. Co na tom bylo tak výjimečného? Vlastně nic. Za Kobru tehdy řádila lajna Tondr – Bříška – Šťastný a my jsme je ubránili a porazili. Uprostřed sezony, kdy to vlastně vůbec nic neřešilo. Nebyl to žádný postup, nebylo to derby, nebyl to bůhvíjak slovutný soupeř, přesto to pro mě bylo silnější. Holt rodina.
Z toho, vidět mistrovství zpoza opony, jsem byl zezačátku vykulený. Opravdoví sportovní novináři z celé Evropy, komunikace s manažery, hráči světového formátu na dosah ruky, mixzóna, televizní kamery, celá armáda pořadatelů a dobrovolníků, toto vše pro mě bylo nové. Časem se ale z toho začala stávat rutina.
Desátý den na turnaji, dvacáté třetí utkání (při psaní článku tahám čísla z paty, čísla nemusí sedět a mohlo se jednat o atraktivní zápas!, pozn. autora). Finsko nehraje, na media tribuně tak se mnou sedí jen pár ubožáků, které zajímá zápas šestého týmu s osmým. Běží půlka druhé třetiny a já si říkám, ať už ten zápas skončí. I ti hráči z NHL jsou jen lidi a i ta Nokia arena je pouze o trochu (hodně) víc nafouknutá a o malinko (hodně) modernější Kotlina.
Ale jo, abych nežral. Z Nicklase Lidströma sedícího o tři židličky vedle jsem si cvrknul do gatí.
No tak co. Stálo to tedy vůbec za to? No jasně že jo! Jo, jo a tisíckrát jo!
Zážitků, vzpomínek a dojmů jsem za dva a půl týdne nasbíral do zásoby na rok – pokusem o spánek na letišti v Helsinkách počínaje, přes trampoty s kartičkami na MHD, domluvou se slovenskou strážkyní pořádku v mixzóně, komentování seriálu, ve kterém dívka přicestuje za svojí láskou až do Koreje a ten pitomec už někoho má, exkluzivními výlety na rozhlednu, televizní věž a do baru v nejvyšším patře hotelu, až po Rojovo rallye Trutnov.
A to byl jen velice krátký výčet, takzvaný výcuc z výcucu. Navíc se musím přiznat, že pozdní páteční večer, a hlavně brzké sobotní ráno se poněkud rozplynulo v destilátu ze švestky. Mňam.
Závěrem bych chtěl poděkovat všem, díky kterým jsem měl možnost se na takovou akci podívat a díky kterým jsem si ji pak mohl užít. Děkuji tedy hlavně havlíčkobrodské redakci, rodině a panoptiku, dále Danovi, Petrovi, Kubovi a všem z hlavní rižské skupiny.
Místy to byl punk, ale rozhodně to stálo za to.
