Kariéra novináře, to je něco, o čem jsem snil odmala. Samozřejmě mě v útlém dětství zajímali popeláři či kosmonauti, jenže z toho jsem rychle vyrostl a pamatuji si, že už ve třetím ročníku na základní škole, kdy jsem ještě po vyučování chodil do družiny, jsme si s kamarádem vymýšleli fiktivní sestavy a hráli si na hokejové komentátory. Domnívám se, že právě někdy v této době započal můj zájem o žurnalistiku. Nutno však podotknout, že jsem nikdy nebyl vyhraněný pouze na sport.
Právě již v tomto poměrně nízkém věku jsem začal sledovat zprávy v televizi a zajímal se i o všeobecné dění kolem sebe. Právě skrze sport jsem však viděl ideální cestu, jak s nějakými mediálními aktivitami začít co nejdříve. Ve čtrnácti tak začala má první opravdová brigáda, když jsem psal články pro jeden již zaniklý server o anglické fotbalové Premier League, později pak pro již značně věhlasnější a čtenější web o florbale či hokeji.
Pouhé psaní článků z domu, u nějž mi mimo jiné chyběla větší vlastní kreativita, mi však nestačilo. Hledal jsem tedy dál, až jsem narazil na firmu eSports, jež mě angažovala do mládežnické redakce hokejového klubu ve Zlíně, odkud pocházím a kde aktuálně studuji sedmý ročník osmiletého gymnázia. Nevěděl jsem tak úplně, do čeho jdu. Články jsem sice psal již dlouho předtím, přesto to pro mě bylo něco docela nového. Nejprve napsat on-line přenos domácího zápasu dorostenců či juniorů, následně krátce vyzpovídat trenéry a vše shrnout do textové zprávy. K tomu jsem měl možnost aspoň zezačátku sezony dělat po utkání i rozhovory s hráči, což mě bavilo jednoznačně ze všeho nejvíc. Ani v nejmenším mě každopádně nenapadlo, že by hned má první sezóna mohla vyvrcholit tak, jak se tomu stalo.
Na samém počátku kalendářního roku mi znenadání zavolal šéf eSports David Schlegel s nabídkou, že bych mohl jet na mistrovství světa v hokeji do Rigy a Tampere. Nemohl jsem tomu absolutně uvěřit, ale pochopitelně jsem po rychlém oznámení věci rodičům kývl.
Střih do 11. května — je čtvrtek, den odjezdu. Svou velkou tašku mám po pár dnech stresu sbalenou, přesto stále přemítám, jestli ještě něco nevytáhnout, či nepřidat. S podobnou cestou přeci jen nemám žádné zkušenosti. Vzhledem k tomu, že se vyráží až později odpoledne ještě ráno směřuji do školy. Stejně budu chybět další téměř tři týdny, každá hodina, v níž budu přítomen, se tedy počítá. Navíc jsou vzhledem k probíhajícím maturitám velké změny v rozvrhu, a mě tak čeká dvouhodinovka matematiky, v níž potřebuji nahnat nějakou známku.
O půl jedné své milované gymnázium opouštím skvěle naladěn. V obávaném předmětu plném počítání jsem si vysloužil ze zkoušení dvojku, a navíc i jedničku za aktivitu, dobrá známka na vysvědčení je tak předem zaručena. Teď už se jen psychicky připravit na dlouhou cestu do neznáma. Z celé výpravy alespoň lehce osobně znám jediného člověka (Lukáše Mihala), pociťuji tedy přirozený lehký strach z neznámého. Sraz je v Olomouci před Filozofickou fakultou, rodiče se nabídli, že mě tam ze Zlína zavezou. Čas? Domluva zněla zhruba v 17 hodin. Jenže část naší pětičlenné výpravy, respektive části velké výpravy jedoucí jedním autem, začíná již v Brně. A přichází první, ač nakonec prakticky jediná komplikace celé cesty. Na D1 za výjezdem z moravské metropole nehoda, olomoucký sraz se tak postupně odsouvá až o dvě hodiny. Po nich je však nepříjemné a nečekaně dlouhé vyčkávání u konce a já se seznamuji s naší posádkou pro cestu do Rigy.
Všichni jsme skvěle naladěni, a tak nám cesta plyne docela hladce. Na benzinové pumpě za Varšavou se navíc setkávám se všemi ostatními cestovateli – novináři, tedy členy naší velké eSports skupiny, čítající více než dvacet lidí. Po příjezdu do Rigy k našemu domu, který máme na dva týdny celý pro sebe, stihnu jen na chvíli užasle otevřít pusu a hlavou mi na malý okamžik problikne, že jsem opravdu tady. Nestíhám to však vůbec zpracovat, musím si rychle vybalit, nahodit oblek a vyrazit směr Riga Arena pro akreditaci. Koneckonců jen za pár hodin startuje první zápas. A hned ten český, navíc proti sousedům ze Slovenska.
Na stadion napoprvé míříme pěšky, což znamená hned za domem vystoupat na dlouhý nadchod nad širokou mnohakolejnou železniční tratí a následně přejít takřka celé centrum města. Celá cesta je dlouhá lehce něco přes čtyři kilometry, s delším krokem a rychlejší chůzí jí později zvládám asi za tři čtvrtě hodiny. První den si nicméně kráčíme v naší velké skupině poklidným tempem a přes drobounké komplikace v akreditačním centru se všichni k naší velké úlevě i radosti dostáváme do arény. Proběhne úvodní schůzka, rozdělí se úkoly a práce pro úvodní den i celý turnaj a po krátkém rozkoukání jdeme na to!
První velký zápas při mé první účasti na větší, vlastně vůbec největší hokejové akci, jaká alespoň na našem kontinentu může být k vidění. Píši on-line přenos a od prvních minut si hokej, práci i skvělou atmosféru užívám více než naplno. Nejinak tomu je pochopitelně i v dalších dnech. Sbírám další a další poznatky o fungování a organizaci celého šampionátu, sleduji všechny zápasy, řadu z nich i komentuji, blíže se seznamuji se svými „kolegy”, a to nejen při práci, ale i po večerech, nebo spíše nocích ve společenské místnosti našeho domu, získávám spoustu zajímavých podnětů a informací, objevuji nové zajímavé město a v neposlední řadě nabírám mnoho nových zkušeností. Ty se netýkají jen psaní onlajnů z novinářské tribuny v hale pro mistrovství světa, navíc ve dvou lidech, ale třeba i práce s kamerou, mikrofonem, natáčení rozhovorů s fanoušky a podobně.
Po pár dnech však objevuji i drobnější nedostatky světového šampionátu. Většina zápasů je takřka bez atmosféry i kvalitního hokeje, téměř postrádá jakýkoliv náboj. Je zřejmé, že pokud by měl turnaj více zaujmout a nalákat diváky, musel by značně snížit počet účastníků a zásadně upravit hrací systém. V tom stávajícím bohužel v Rize mnoho zápasů přilákalo sotva nízké jednotky tisíc návštěvníků. Tribuny tak zely prázdnotou a celá aréna prostým tichem. Ani komentování takových zápasů pak kolikrát není to pravé ořechové. Naštěstí však byly i týmy, na jejichž zápasy se člověk těšil několik dní dopředu. Věděl, že atmosféra bude úžasná a herní projev o nic horší. K takovým se řadili vedle domácích Lotyšů především Švýcaři. A pokud se zrovna nehrálo mezi pondělím a čtvrtek, tak také Češi a Slováci, které na víkendová utkání jezdilo ze srdce Evropy také podpořit vskutku solidní množství krajanů. Odměnou pak byly vzájemné zápasy zmíněných. To si člověk, co se hokeje a aktivity v hledišti týče, teprve opravdu připadal jako na obrovské sportovní akci světového formátu.
Vrcholem byl úterní finiš základních skupin. Tři postupující z rižské skupiny byli známi, o čtvrtý flek v play-off však do poslední chvíle bojovali Slováci a Lotyši. Naši sousedé ve svém odpoledním zápase zvítězili a zbývalo jim pouze doufat, že domácí výběr neukořistí večer proti dosavadním švýcarským suverénům a velkým favoritům na zlato ani bod. Reprezentanti země helvétského kříže ale měli jisté první místo ve skupině a nechali odpočívat své největší opory. Naproti tomu Lotyši se neuvěřitelně semknuli a před narvanými, nádherně hlasitými tribunami podali bravurní výkon. Vyrovnaný zápas, v němž snad i Švýcaři přáli borcům v rudobílých dresech, byl neuvěřitelně dramatický až do samého konce. Nakonec po zásluze slavili právě reprezentanti pobaltské země, a to prakticky hned natřikrát – zajistili si postup do play-off, v prodloužení zdolali Švýcary, a navíc se posunuli dokonce až na třetí místo před Česko.
Já jsem si závěr jejich zápasu vychutnával z fanzóny. Ta byla možná trochu nezvykle přímo v areálu Areny Riga. Kdo neměl lístek na zápas, mohl po projití kontrolou zdarma alespoň do areálu, odkud bylo možné na velkoplošných obrazovkách pozorovat televizní přenos. A také tam byla atmosféra naprosto odzbrojující. Vzhledem k tomu, jak to celé dopadlo, se český tým přesouval na čtvrtfinále do finského Tampere. A jelikož úkolem naší výpravy bylo především starat se o sociální sítě národního mužstva a informovat o něm prostřednictvím článků, drtivou většinu členů včetně mě čekal ve středu dlouhý přesun ještě více na sever.
Po sbalení a rozloučení se s těmi, kteří z Rigy mířili již rovnou domů, jsme vyrazili směr Tallinn. Cestou nás ještě čekala krátká, ale velmi nádherná zastávka u Baltského moře. A pak trocha spěchu a stresu, abychom v hlavním estonském městě stihli trajekt, na nějž jsme měli koupené lístky. Tallinn je totiž dopravně velmi hustý a prokousat se jím až k přístavu není vůbec snadná záležitost. Naštěstí jsme jej však stihli a následně si užili krásnou plavbu Finským zálivem. Pro mě šlo o trajektovou premiéru, na níž dozajista budu dlouho vzpomínat.
Ještě více nicméně rozhodně budu vzpomínat na pobyt v zemi tisíců jezer. Naše tamější ubytování totiž bylo právě přímo u jednoho z nich, hluboko v lesích za Tampere. Vyjma sprchy mělo snad všechno, co by si jen člověk v tak úchvatném prostředí mohl přát – nádherný, dřevem zděný obývák vyzdobený finskými artefakty či třeba hlavou jelena, krásné spací prostory, velkou zahradu, saunu, několik kajaků a skútr pro plavbu po jezeře a především neuvěřitelný klid. Odtud se energie na závěrečné dny šampionátu a závěrečnou dlouhatánskou cestu domů nabíjela úplně sama.
K Nokia Areně jsme to měli asi půl hodiny jízdy autem, tedy úplně optimálně. Po prvním příjezdu k ní jsem se každopádně přistihl při koukání s otevřenou pusou. Nejsem sice úplný znalec stadionů, ale myslím, že minimálně v Evropě nic podobného k vidění opravdu není. Koneckonců jde o jednu z nejnovějších hal na kontinentu. Nokia Arena je úchvatná vysoká budova perfektně sedící do moderní architektury celého města. Troufnu si tvrdit, že by vás zvenku ani v nejmenším nenapadlo, že procházíte kolem hokejového svatostánku. Pravdou však je, že celé Tampere působí nad míru inovativně, čistě a soudobě, čímž mě osobně zcela uchvátilo.
Co se samotné arény týče, z hlediska diváckého i novinářského je naprosto exkluzivní. A oproti Rize se liší vlastně ve všech ohledech. Centrum pro žurnalisty se nachází přímo uvnitř, navíc hned pod vyhrazenou tribunou. Obsahuje dostatečné množství židlí i stolů, především však několik automatů na kafé či kakao a dosti bohatý regál s drobným občerstvením. Nad ledem se pak člověk ocitne jen během několika vteřin, přičemž po projití dveřmi se před ní otevře vskutku monumentální hokejový stánek s obří kostkou.
Naše místa jsou opět vysoko za brankou, i přes ochrannou síť jde ale na led vidět naprosto dostatečně. Čtvrtfinálový den nám kazí hrůzný výkon českého národního týmu, který se po výprasku od USA s turnajem loučí. Na stadionu navíc nepanuje zrovna nejlepší atmosféra, a to ani na čtvrtfinále domácích s Kanadou, ač je uvnitř jedenáct a půl tisíce lidí, a už vůbec ne při semifinále.
Černým koněm tohoto šampionátu se stali Němci a Lotyši. A jakkoliv bych nerad opomíjel naše západní sousedy, pro které je stříbro obrovským úspěchem, největší příběh napsala jednoznačně reprezentace z Pobaltí. Tým, jenž na papíře v žádném případě nenaháněl strach a s velkým štěstím vůbec postoupil ze skupiny, totiž zcela nečekaně dokráčel až ke své první medaili z mistrovství světa v historii. Jeho cesta turnajem strhla prakticky celou zemi. A vlastně i mnoho dalších hokejových fanoušků.
Lotyši na zápas o bronz doslova zaplavili tribuny Nokia Areny, ale i lidé ve finských či švédských dresech byli ten den k vidění s lotyšskými vlaječkami na svých tvářích. Nutno podotknout, že onen duel USA – Lotyšsko, který se navíc rozhodnul až v prodloužení, byl zcela jednoznačně tím nejlepším hokejovým zážitkem z celého turnaje.
Následné finále bylo oproti tomuto zápasu jak sportovně, tak fanouškovsky o několik úrovní níže. Po předání zlatých medailí a dopsání všech článků nás ještě čekala jedna věc. Nesmírně dlouhá, obávaná cesta autem domů. Přes sedmnáct set kilometrů, bezmála třicet hodin (tedy včetně několikahodinového čekání v Helsinkách na trajekt). Plní skvělých zážitků a zkušeností se však i to dalo přežít. A následné dodělávání věcí do školy? Prkotina! Taková praxe nelze s nějakým šprtáním se a sezení v lavicích absolutně srovnat…
