Když jsem před čtyřmi lety v Třinci začínala jako redaktorka, nenapadlo by mě, že během tak krátké doby vyjedu na dvě velké hokejové akce mužů a budu dělat rozhovory s takovými personami… Ale všechno popořadě.
O nominaci na Karjalu jsem věděla už od léta a musím říct, že to byl ten nejlepší rozjezd, jaký jsem mohla zažít. Bydlet s jedenácti chlapy byla legrace a poprvé se objevit na mezinárodní scéně bylo něco neskutečného a poznala jsem spoustu zajímavých lidí. To jsem ještě netušila, že něco většího mě čeká v květnu během zkouškového.
Byl duben, pro někoho normální měsíc, pro nás v Třinci měsíc, kdy vrcholilo play off. A to na všech frontách. Jeden večer si tak píšu onlajn z juniorky a volá mi David Schlegel s tím, že mi chce oznámit moji nominaci. Moje první reakce asi byla poněkud jiná, než jsem si myslela, že bude: „Davide, teď ne, píšu juniory, potom ti zavolám.“ Ale já jsem mu nakonec zavolala a emoce ze mě vyšly ven a nedokázala jsem tomu uvěřit. Naši mé nadšení krotili, protože nic nebylo jisté, ale já jsem je v té chvíli ani nevnímala. Byla jsem hotová z toho, co se teď právě odehrálo a co mě čeká.
Abych se vrátila k play-off, deváťáci nakonec brali bronz, junioři stříbro, dorost a muži zlato. Bylo to velkolepé, ale zároveň asi i nejvíc vyčerpávající období v mém životě. Ale ve chvíli, kdy sjedou všichni junioři z ledu a začnou vás tam s medailemi na krku do jednoho objímat, vám přijde nějaká únava směšná. A to i ve chvíli, kdy se díváte na vysmátého Kacetla, Draveckého, Voženílka nebo Vránu. Nikdy jsem nebyla víc šťastná z toho, že jsem součástí Ocelářů jak letos.
A teď zpět do reality. Musela jsem před odjezdem do Rigy napsat čtyři zápočtové testy s tím, že jeden z nich určoval moji budoucnost na vysoké škole. Nechápu jak, ale získala jsem v něm minimální počet bodů, který jsem potřebovala. Až na jeden test jsem zvládla vše, a nakonec jsem vyrazila na cestu za dalším hokejovým dobrodružstvím.
Naše cesta začala zastavením ve fakultní nemocnici v Porubě. Bagič si rozbil hlavu o kufr, a tak mu museli hlavu sešít. Naštěstí se mu nic vážnějšího nestalo, akorát pak musel většinu svého času poslouchat, že hraje vodní pólo. Bez dalších problémů jsme se nakonec dostali do Rigy, kde jsme se rychle ubytovali a vyrazili na první zápas. Když jsem se společně s ostatními seděla v media zóně, bylo to něco neuvěřitelného. Začalo mi teprve docházet, kde jsem a co se vlastně děje. A ve chvíli, kdy mě Bery z radosti objal po rozhovoru nebo když za mnou jen tak při rozcvičování přišel Kārlis Čukste a byl nadšený z toho, že tady jsem. Nic vás však nedojme víc, než když vám trenér Vladimír Országh řekne, že je na vás pyšný.
A jaké byly další dny? Tak určitě jsme dali jedno, možná i dvě a někdo víc než tři, ale to k tomu patří. Nezastavíš no, nevím no. Nechyběl ani nadupaný filmový program, který by se dal popsat jako Život není krásný nebo Summer massacre. Jo… Ježíš tě miluje nebo přijít o levou nohu v první a o pravou ve druhé světové válce nebo chrápat s mrtvou ženskou je prostě těžký, no. A hlídat si s kým chodí vaše dcery je taky těžký, může se stát, že doma budete mít Araba i černocha.
Hlavně jsme ale pořádně pracovali. Zpovídali jsme spoustu zajímavých lidí, od fanoušků, kteří některým z nás posílají fotky z dovolené nebo vám jen tak koupí pivo, případně si kleknou a políbí vám jen tak ruku po hráče, kteří se snaží brát vše profesionálně, ale někteří si dovolí vás před všemi obejmout a v té chvíli máte pocit, že jste součástí týmu. Naučili jsme se také, jak správně držet kameru, stříhat videa a jak dobře lidi zpovídat. Jo, někdy i bez zvuku nebo se špatným světlem nebo natočíte nechtěné reklamy, ale to je prostě normální. Stejně tak jako dávat nesprávného brankáře do onlajnu. Jo, onlajny, ty pro mě byly největší výzvou, protože je nemám ráda a mám pocit, že je to mě u velký freestyle a vždycky si říkám, co za kraviny ze mě vylezou. Na druhou stranu je mám pro to i svým způsobem ráda a nebýt kluků a Nikči, tak onlajny nejsou taková sranda.
Někteří si možná teď říkáte, no byl jsem na tomto a tomto turnaji, získal jsem Gregora a tím to končí. Ne, nekončí, ale naopak začíná. Makejte na sobě každý den, bojujte za své sny a cíle, ale hlavně to dělejte s láskou. Překonávejte se a choďte za hranice svých možností. Hlavně to nevzdávejte, i kdyby vám všichni říkali, že to je nemožné a daleko to nedotáhnete.
Na závěr bych chtěla poděkovat své rodině a kamarádům, kteří mi byli neustále velkou oporou. Také třinecké organizaci a všem našim hokejistům, protože bez nich a jejich skvělého výkonu by byl můj výkon o ničem. Trenérům, kteří ve mně věří. Naší redakci, protože většina z nich to má se mnou někdy těžký. Novinářům z jiných médií, s nimiž navzájem spolupracujeme a pomáháme si.
A hlavně lidem, kteří se mnou byli skoro tři týdny pryč, museli moje kecání každý den snášet a nezbláznit se, ale také mi pomáhali být o krůček lepší v tom, co dělám a z celého srdce miluji. Díky Davide, Pavle, Johane, Marku, Michale, Dando, Pepo, Libore, Adame, Lukáši, Davide, Roji, Markét, Tomáši, Nikčo, Matouši, Ondro, Filipe, Dane, Dominiku, Michale, Tomáši, Kubo, Petře, Tomáši.
