Pabris #2: Do Paříže s Miraiem a červnová aklimatizace v novém prostředí

Po úvodním informačně-vysvětlovacím díle mého blogu Pabris přichází na řadu první rekapitulačně-plnotučný díl, ve kterém se vracím ještě do června a v rámci možností se snažím přiblížit svůj první měsíc v Paříži a nové práci. Jo, vím, že už je skoro srpen a já se tady oháním červnem, ale přes léto se toho vždy děje tolik, že občas nějaké procesy trvají delší dobu. A jinak tomu není ani ve Francii. Červencový díl se proto pokusím stvořit co nejdříve, dokud budu mít ještě všechno v živé paměti, je vous le promets.

Přestěhování se do Francie nakonec navzdory mým ambiciózním plánům stihnout všechno co je teoreticky možné, proběhlo bez sebemenších komplikací. Za snad tři dny jsem se stačil rychle vrátit z hokejového MS, vystěhovat si byt a přesunout všechno nepotřebné k rodičům, rozloučit se se spoustou lidí, odehrát (a bohužel nevyhrát) ufobalový turnaj, střihnout si ještě jeden večírek a další den ráno se pouze se dvěma kufry vydat do Prahy na letiště.

U gatu registruji hemžení v protějším rohu, menší skupinky lidí se shlukují kolem jednoho z pasažérů. Rychle rozeznávám, že se jedná o zpěváka Mirai Navrátila, který chudák místo svého naditého sendviče z Paula musí věnovat větší pozornost žádostem o fotky. Bere to však profesionálně a já zcela nevzrušeně pokračuji v čekání na svém sedadle. Do letadla díky fast tracku nastupuji mezi prvními a kromě sedadla u okýnka doufám, že budu mít vedle sebe volné místo. Dlouho to tak vypadá, dokud nenastoupí posledních pár cestujících a na volné sedadlo vedle mě si sedá právě Mirai, konečně dojídající svůj sendvič. Navzdory závistivým pohledům z okolních sedadel dělám, že nic, do sluchátek si však nenápadně pouštím jeho náhodný playlist, ještě nenápadněji si ho fotím, aby mi to pak případně někdo někdy věřil (a mohl jsem dát do blogu) a za tónů Když nemůžeš, tak přidej se společně ubíráme směr Paříž.

Po příletu se s Miraiem ještě potkáváme v RER vlaku z letiště do centra, tam už se naše cesty definitivně rozchází a každý si jdeme svým směrem. Zatímco on podle všeho jede zafandit na Roland Garros, mě čeká zabydlení v Paříži a první dny v nové práci.

Onboarding a česko-argentinské pouto

První pracovní den sraz před devátou ráno, ve vstupním vestibulu sedmipatrového headquarters se nejprve setkávám se svými manažerkami, které znám už z pohovorů (jak se následně ukáže, viděli jsme se zaručeně už i dříve na jiných sportovních akcích), poznávám se také s Argentincem Nicem, který byl přijat ve stejnou dobu a na stejnou pozici jako já. Rychle se tak stává mým nejbližším parťákem, je to sympaťák, velmi společenský, otevřený a zvídavý člověk.

S Nicem a společně dalšími asi patnácti ten den nově příchozími se odebíráme do konferenčního sálu, kde nás celý den čeká série obecných přednášek a školení v rámci prvního dne v práci. Ještě před vstupem do místnosti procházíme špalírem vytvořeným z našich manažerů a dalších nejbližších spolupracovníků, kteří nás nováčky vítají bouřlivým potleskem. Plné motivace jsou i jednotlivé bloky školení, všude vládne velmi příjemná atmosféra, všechno je na špičkové úrovni, do detailů propracované a působí téměř dokonale. V rámci celodenního onboardingu máme možnost také důkladné prohlídky celé budovy včetně první návštěvy jídelny a dalších klíčových místností. Na závěr nabitého dne se ještě každý vydá směr své konkrétní oddělení, aby se seznámil i s nejbližšími spolupracovníky.

Další dny onboarding pokračuje dále, probíhá jednak centrálně pomocí elearningové platformy, tak i na specifickou agendu zaměřeně v rámci každého oddělení, kdy jsou bloky více uzpůsobené potřebám a požadavkům konkrétní mise. Zde se ukazuje jako velká výhoda, že si tímto celým neprocházím od začátku úplně sám, ale byli jsme s Nicem přijati dva a vzájemně si tak sdílíme poznatky, vysvětlujeme různé postupy. Jednak v rámci práce, ale i tím, že jsme oba cizinci, musíme vedle toho řešit francouzské byrokratické náležitosti od hledání ubytování, otevření bankovního účtu až po registraci u zdravotní pojišťovny. Rychle zjišťujeme, jaké jsou naše silné stránky a jak si můžeme být vzájemně prospěšní. Zatímco já se lépe orientuji ve všech systémech, do kterých dostáváme přístupy, a které budeme teď nebo později využívat pro svoji práci a život v rámci organizace, Nico zase nemá problém se kohokoliv na cokoliv a kdykoliv zeptat a získat tím tak potřebnou informaci, která nám chybí pro dotvoření celkového obrazu. Vypadá to, že bychom mohli utvořit dobrou dvojku.

Integrace je i o to snazší, že v našem oddělení nejsme jediní cizinci. Z přibližně padesáti členů oddělení Press & Broadcast Operations je Francouzů asi jen polovina, zbytek tvoří mnoha olympiádami a dalšími velkými světovými eventy protřelí kolegové ze všech kontinentů světa. Jen namátkou to jsou Australanka, Číňanka, Kanaďan, Brazilec, Američan, Britka, Skotka, Maročanka, Švédka, Srb, Ruska, Rakušanka, Italka. Všichni tak moc dobře chápou, jak moc složité jsou první měsíce pro nefrancouze začínající pracovat ve Francii, oproti některým z nich máme s Nicem alespoň tu výhodu, že plynule mluvíme francouzsky a dokážeme si administrativní věci mimo práci vyřešit sami.

Co jsem v červnu všechno udělal?

Na rovinu. Pořád se něco dělo, ale hmatatelných hodnot jsem zatím mnoho nevytvořil. Většinu doby jsem strávil na různých školeních a přednáškách, případně na prvních schůzkách, kde jsem však byl hlavně v roli pozorovatele. Pročetl jsem hromadu dokumentů, úspěšně se zalogoval do řady systémů, seznámil se s mrakem nových lidí a navázal spoustu vazeb. Jestli jsem za první měsíc připravil jednu jednoduchou powerpointovou prezentaci a nějakou tabulku v excelu, bylo to možná až až. Všichni mě ale ubezpečují, že tento pomalý a postupný rozjezd je zde zcela běžný, ať se nestresuji, že nic hmatatelného zatím nedělám a naopak si to užívám, protože následující měsíce té práce bude až do olympiády více a více. Tak uvidíme.

Celý červen jsem ale neproseděl jen v kanceláři. Měl jsem to štěstí, že jsem hned z kraje mohl navštívit první dvě sportoviště, které bych měl mít následně na starosti, a které jsem tak mohl na vlastní oči lépe poznat než jen z výkresů, plánů a vizualizací, na které jsem doposud jen koukal na počítači v kanceláři.

Všechno začal dvoudenní výjezd do Lille, které příští léto bude hostit basketbalové a házenkářské turnaje. Tamní fotbalový stadion byl zrovna uveden do konfigurace „hala pro indoorové sporty“, kdy i během olympiády zatáhnou střechu provizorním vrchním krytem, velkou fotbalovou hrací plochu rozdělí plachtou na dvě poloviny, kdy v jedné polovině budou probíhat basketbalové a házenkářské zápasy, zatímco druhá polovina stadionu poslouží jako tréninková plocha.  Díky tomu, že se jedná o velkokapacitní fotbalový stadion, bude moci olympijské zápasy sledovat kolem 27 tisíc lidí.

V Lille jsme kromě prohlídky stadionu měli za úkol zmonitorovat jednotlivé novinářské prostory, prověřit a otestovat směry přesunů a společně s architekty a dalšími zainteresovanými osobami navrhnout možné vylepšení. Tím, že akce byla dvoudenní, byl prostor i na tmelení kolektivu a vzájemné poznání se s lidmi napříč různými odděleními. Jelikož Lille je téměř u hranic s Belgií, měl jsem tady ke každému jídlu hranolky (dokonce i na večeři k lososovi!) a oproti slabým pivkům v Paříži mi tyto severské daly o něco více zabrat.

Návštěva druhého sportoviště byla už v pařížském regionu, byla jen na pár hodin a jednalo se čistě jen o obhlídku, kdy jsem se připojil k návštěvě týmu z olympijské vysílací společnosti. Sportovní komplex Yves du Manoir, který za rok bude hostit turnaj pozemního hokeje, oplývá velkou historií, před sto lety během poslední olympiády v Paříži se jednalo o hlavní stadion celých her. Aktuálně komplex prochází mohutnou rekonstrukcí, pracuje na něm spousta dělníků a strojů, všichni jsme tedy museli prohlídku absolvovat v ochranných pomůckách a helmách. I přesto, že z finální podoby jsme toho moc neviděli, pro lepší pochopení sportoviště to byl určitě dobře vynaložený čas.

Posledním střípkem do červnové mozaiky z pracovního pohledu byla má účast na dvou sportovních turnajích pořádaných právě pro zaměstnance olympijského organizačního výboru. Nejprve jsem s týmem, který má na starosti badmintonové sportoviště, odehrál improvizovaný badmintonový turnaj, abych následně další den zasáhl i do většího turnaje basketbalového. I když jsem si na oba turnaje po sportovní stránce poměrně věřil, nakonec jsem přecenil své schopnosti a v silné konkurenci všech ostatních jsem byl vlastně rád, když oba mé týmy zaznamenaly na obou turnajích po jediné uplácané výhře. Utěšovat mě mohlo, že cíl těchto turnajů nebyl ani tak sportovní jako spíše společenský a mezilidský, kde si troufám říct, že moje bilance mohla být úspěšnější než ta sportovní.

Turistou a běžcem v Paříži

V červnu jsem však hodně sportoval i mimo práci. Stáhl jsem si oficiální aplikaci Marathon pour tous, se kterou plním různé běžecké challenge a soutěžím tak o možnost vyhrát startovní číslo pro olympijský maraton, který během olympiády bude kromě profi sportovců otevřen i široké veřejnosti. Sice je mi jasné, že i když bych ho náhodou vyhrál, pravděpodobně ho nevyužiji, protože nebudu mít jednak čas uprostřed olympiády si zaběhnout maraton, tak to není ani vzdálenost, ke které bych se svými výběhy jakkoliv blížil. Za tu motivaci a hec pravidelně po práci chodit běhat mi to ale stojí. Našel jsem si v okolí takový příjemný parčík, kde pravidelně kroužím dokola, mentálně si u toho odpočinu a zároveň se tam nemusím bát, že mě srazí cyklista a nebo auto.

Kromě běhání jsem se ve volném čase hodně procházel po Paříži, prošel jsem všechny must see highlighty, které sice jsou fascinující a pěkné, ale vzhledem k množství turistů tam nemám znovu hned potřebu chodit, než přijedou první návštěvy, které tam budu chtít vzít. Poprvé v životě jsem ve Francii zažil legendární svátek hudby, kdy na počest prvního letního dne vyjdou všichni (ale fakt úplně všichni) do ulic, aby konzumovali hudbu od malých pouličních zpěváků až po velké koncerty po celé Francii. Pokud je náhodou nějaká ulice, kde nikdo nehraje a nezpívá, jednotlivé restaurace automaticky vytahují repráky z oken ven, aby mohli lidé na ulici tancovat, nebo jen tak posedávat na chodníku, popíjet a poslouchat.

Dobrá věc na takto velkém městě celosvětového rozsahu je, že se tam pořád něco děje. Při jednom z mých bezmyšlenkových courání se po centru jsem se nevědomky stal přihlížejícím zápisu do Guinessovy knihy rekordů v co do účastníků nepočetnějšího hromadného diktátu. Z nejznámější tepny Paříže Champs Elysées ten den vykázali všechny automobily, na silnici rozmístili stolky, za které umístili přes pět tisíc Francouzů v rámci tří diktátových seancí.

Viděl jsem také první manifestace, zašel na otevřený koncert oslavující rok do začátku olympiády, snědl hromadu croissantů, pod taktovkou čínské kolegyně oslavil čínský svátek Dragon Boat Festival, udělal si rychlý výlet do Rotterdamu a za tu celou dobu nezaznamenal žádný náznak pouličních nepokojů. Byl to intenzivní a nabitý měsíc, ale očekávám, že takové, možná intenzivnější, budou i všechny další. O červenci tedy zase příště, snad dříve než v září.