V říjnu to byl první větší fičák. Méně než 300 dní do začátku olympiády, Vánoce a dlouhé dovolené na obzoru, po pracovní stránce se do toho tedy poprvé pořádně šláplo. Ale jelikož se ve Francii nesmí pracovat od nevidím do nevidím, našlo se kromě odpočinku nakonec i dost prostoru na různorodé další aktivity – návštěvu Disneylandu, lekci rytmické gymnastiky nebo běžecký závod v rámci oslav založení České republiky.
Pracovní část
Jelikož jsem už pevně součástí všech pracovních procesů týkajících se mé nové role, dokáži oproti prvním měsícům lépe odpovědět na otázky typu, co teda všechno vlastně v Paříži dělám a jak se taková olympiáda teda chystá. Dal jsem proto níže dohromady výpis vybraných bodů, kterým jsem se v říjnu věnoval, na které jsem si vzpomněl a které by moji pracovní agendu v rámci pozice Chef de Projet Venue Press Operations měly jednoduše a snad názorně přiblížit.
Plány sportovišť – nejvíc času trávím kromě schůzek různých formátů tím, že koukám do mapových plánů sportovišť, u kterých jsem zodpovědný za Press Operations, tedy ve zkratce vytvoření bezproblémových pracovních podmínek pro novináře, kteří příští léto do Francie zavítají. V rámci jednotlivých verzí několikastránkových plánů si hlídám své prostory a zadávám architektům požadavky na změny. Mým cílem je, aby všechny novinářské prostory dávaly smysl jako celek, dalo se mezi nimi vhodně přesouvat a aby zároveň jednotlivé prostory nekolidovaly s požadavky ostatních oddělení napříč celou infrastrukturou každého sportoviště. A to vše za dodržení rozpočtových limitů. V praxi to hlavně znamená, že licituji s dalšími odděleními konkrétní situace, například kde přesně budou novinářská místa na tribuně, jak budou v arénách rozvrhnuta tisková střediska se všemi vyžadovanými službami a dalšími navazujícími prostory, kudy se bude přistupovat ktréninkovým plochám nebo mixzónám a do jakých částí budou mít novináři vstup zakázán.
Seznamy vybavení – ruku v ruce se samotnými prostorami se pojí také požadavky na vybavení. Aby na tribunách bylo odpovídající internetové připojení, aby ve venkovních mixzónách byly slunečníky, aby ve všech prostorech byly televize, na kterých se dá sledovat, co de kde děje, aby v tiskových střediscích byly správně dlouhé stoly, odpovídající počet správných židlí, všechny kabely, tiskárny, skříňky, ale i větráky, stoly na občerstvení a kávu, nástěnky nebo zásoby barevného toneru. A nebo aby tým, který bude na každém sportovišti Press Operations zaštiťovat, měl ve svém zázemí ledničku s rychlovarnou konvicí a mohl ty skoro tři týdny během olympiády ve zdraví přežít. Na všechno jsou nějaké předpisy a regule, které musím následovat a dodržovat. Mimo to si obohacuji slovník o různé předměty a vybavení, kde jsem často neznal francouzský či anglický překlad, případně ani moc netušil, jaký může být český ekvivalent daného slova.
Plány značení – jedna věc jsou prostory a namyšlené cesty přesunů mezi nimi, druhá věc je, aby se i následně přesuny těmito cestami realizovaly. K tomu bude sloužit značení, které aktuálně se speciálně zaměřeným oddělením odlaďujeme. Designujeme si jednotlivé cedule, jak budou velké, co na nich přesně bude napsáno, jaké budou mít šipky a kde budou v rámci sportoviště přesně umístěny a orientovány. Pro průměrné sportoviště se jedná přibližně o nižší stovky takových panelů, tedy hodně designování.
Akreditační zóny – aby všichni nemohli všude, budou mít na svých akreditacích standardně vyhrazené zóny, do kterých budou vpuštěni, nebo ne. I na to jsou ovšem obrovské mapové podklady plné barviček různých zón, značek kontrolních bodů a dalších poznámek, které musí splňovat jednak požadavky všech oddělení v rámci každého sportoviště, ale také všech olympijských akreditačních pravidel.
Harmonogramy instalací – tedy obrovské excely, co kdy bude kým a kde nainstalováno za vybavení a techniku v týdnech před začátkem her, aby dávalo smysl jako celek a jednotlivé prostory mohly od určitých dat plnohodnotně přijímat své návštěvníky a vytvořit jim odpovídající zázemí.
Harmonogramy lidských zdrojů – plány, v jakých intervalech před hrami se začnou na místo sjíždět týmy složené ze zaměstnanců organizačního výboru, mezinárodních expertů, ale i dobrovolníků, jak proběhne zaškolení a přípravy podmínek, za kterých budou všichni schopni během celých her odvést požadovanou práci na co nejprofesionálnější úrovni.
Přechody z Olympiády na Paralympiádu – zároveň při tom všem je potřeba myslet i na to, že s koncem olympiády celá akce nekončí, naopak bude potřeba provést několik změn, aby přibližně tři týdny na to mohla většinou ve stejných prostorech proběhnout další sportovní akce celosvětového formátu.
Nepracovní část
Po práci legraci! A dokonce čím více práce, tím lineárně víc zábavy. Nejprve z kraje října jsem v rámci návštěvy delegace ze skautského střediska A je to! (první oficiální návštěva so far!) zavítal kromě klasických pařížských highlightů do evropského chrámu komerce a zábavního průmyslu – Disneylandu. V turisticky exponovaném parku jsme v návštěvnicky nepopulární středu strávili doslova celý podzimní den, tedy od otevíračky až po závěrečný ohňostroj, prolezli většinu naší cílovce relevantních atrakcí a to včetně opakované návštěvy Pirátů z Karibiku, kde oproti jiným nebyla skoro žádná fronta a hlavně to bylo epické. Jelikož je Disneyland nově rozdělen na dva oddělené parky, absolvovali jsme jen starý dobrý klasický Disney park, modernější filmová studia s Pixarem mám tak v záloze ještě na příště.
Další týden na to mě společně s týmem sportoviště, které bude hostit badminton a rytmickou gymnastiku čekala iniciace právě rytmické gymnastiky, tedy sportu, o kterém jsem toho původně moc nevěděl, natož, abych ho někdy viděl nebo si snad vyzkoušel. Během hodiny v tělocvičně jsme si pod vedením zkušené trenérky však osahali několik cvičení s balónem, obručí a stuhami, úroveň se hodně lišila případ od případu, ve výsledku to byl jeden hůře koordinovaný mix hudby, náhodných pohybů a nahodile létajících předmětů, kdy ovšem účely teambuildingu a odreagování se tato hodinka ve sportovním náležitě splnila.
Ve sportu jsem pokračoval i následně, protože mě na Facebooku vyhmátl algoritmus a doporučil mi účastnit se pařížské verze českého závodu v rámci Běhu republiky. O dva týdny dříve než se na státní svátek Dne vzniku samostatného československého státu rozběhly závody po celém Česku, jsem nakráčel do českého centra v Paříži, kde byl plánovaný start pařížského závodu. Účastnila se ho přibližně padesátka sportovně motivovaných Čechů žijících v Paříži, místo závodu se ale nakonec spíše jednalo o nedělní poobědovou vycházku v o trochu rychlejším než procházkovém tempu doplněnou o několik dějepisných zastávek. Na konci závodu, v rámci kterého jsem nakonec ani nestačil zapnout žádnou běžeckou appku, čekaly kromě medailí i česká tatranka a české koláče. Mňam!
V neposlední řadě jsem si v říjnu našel opakovanou cestu také na pařížské blešáky. Potřeboval jsem si totiž koupit nějaký plakát, kterým bych přikryl fleky na zdi po bývalém uživateli mého pokoje. Vybral jsem si až při druhé návštěvě, protože v rámci té první jsem byl naprosto konsternován z rozlohy trhů a rozmanitostí věcí, které se tam dají pořídit. Od teď tam chodím jen tak na čumendu, vyvětrat si hlavu a udělat si obrázek o tom, co všechno jsou někteří lidé schopní prodávat a jiní zase koupit.
